05. října, 2021 Michal Lebduška
Kyjevský Majdan na snímku z března 2014.
Foto: Wikimedia Commons/ Bogdan Shkljar
„Ve světle smrtelného nebezpečí, které se zjevilo nad Ukrajinou v souvislosti se státním převratem v SSSR 19. srpna 1991, pokračujíc v tisícileté státotvorné tradici na Ukrajině, vycházejíc z práva na sebeurčení, které předpokládá Charta OSN a jiné mezinárodněprávní dokumenty, realizujíc Deklaraci státní suverenity Ukrajiny, Nejvyšší rada Ukrajinské sovětské socialistické republiky slavnostně prohlašuje nezávislost Ukrajiny a vytvoření samostatného ukrajinského státu – Ukrajiny. Území Ukrajiny je nedělitelné a nedotknutelné. Od této chvíle platí na území Ukrajiny výhradně ústava a zákony Ukrajiny. Tato deklarace nabývá platnosti od chvíle jejího schválení.“
Ačkoliv se to nemusí zdát, právě těchto pár stručných vět ukrajinské deklarace nezávislosti, jejichž autorem byl slavný disident Levko Lukjanenko, před třiceti lety bez nadsázky změnilo běh dějin. Vyhlášením nezávislosti 24. srpna 1991 Ukrajina pohřbila Sovětský svaz a zároveň uzavřela jednu dlouhou kapitolu v dějinách Ruska. Jako druhá největší svazová republika totiž tvořila spolu se svými východoslovanskými sousedy „jádro“ SSSR a byla klíčem k ruskému velmocenskému postavení.
Rozpad Sovětského svazu potvrdilo 1. prosince 1991 ukrajinské referendum o nezávislosti, ve kterém srpnovou deklaraci podpořilo 92,3 procenta voličů při účasti 84,18 procenta. Pro ruské představitele bylo naprosto šokující především to, že se za ukrajinskou samostatnost výrazně postavil také ruskojazyčný východ země a lehkou většinou dokonce i autonomní Krym. Definitivní tečkou za sovětským impériem se stal podpis Bělověžské dohody z 8. prosince 1991, v níž po zmíněných událostech musel ruský prezident Boris Jelcin chtě nechtě přistoupit na požadavky republik a vzdát se Ukrajiny a Běloruska, a to bez jakýchkoliv nároků vůči nim. Není tedy příliš velkou nadsázkou tvrdit, že právě Ukrajinci byli hrobníky SSSR.
Rozdělení bývalé supervelmoci přitom na Západě zpočátku vzbuzovalo spíše zděšení. Téměř nikdo si nedokázal představit, jak bude vypadat uspořádání světa po konci studené války, a především, co se stane s jadernými zbraněmi rozmístěnými v neruských republikách Sovětského svazu včetně Ukrajiny. V tomto světle proto nepřekvapuje rétorika tehdejšího amerického prezidenta George Bushe staršího, jenž ještě na začátku srpna při návštěvě Kyjeva Ukrajince od nezávislosti odrazoval a varoval je před „sebevražedným nacionalismem“. Proto se tehdy pro jeho projev vžil posměšný název „chicken Kiev speech“, který odkazuje na Bushovu zbabělost a oblíbenou ukrajinskou pochoutku kyjevskou kotletu.
Obecně byla Ukrajina na samém začátku své nezávislé existence považována za velmi problematický, umělý a neživotaschopný stát. Různá „proroctví“, jež zvěstovala její nevyhnutelný rozpad, se stala doslova folklorem a byla velmi populární i v českém prostředí. Ukrajinské reálie v podobě značných regionálních rozdílů a problémy, kterým čerstvě zrozený stát čelil, jim na první pohled jakoby dávaly za pravdu.
Nesmíme totiž zapomenout na to, že Ukrajina byla v úplně jiné a mnohem těžší pozici než bývalé sovětské satelity ve střední Evropě. Československo, respektive později Česká republika a další státy tohoto regionu se musely „jen“ demokratizovat a projít transformací ekonomiky. Zato Ukrajina musela rovněž začít budovat zbrusu nové státní struktury a svébytnou národní identitu, která byla v sovětském, ale také v předchozím carském období potlačována. V prvních letech nezávislosti si i kvůli tomu prošla obrovskou krizí. Nastal z našeho pohledu nepředstavitelný ekonomický kolaps doprovázený hyperinflací a s tím související drastický propad životní úrovně. Není proto divu, že se v zemi objevila poměrně silná nostalgie po Sovětském svazu a tehdejších sociálních jistotách.
Pokud jde o celkový vývoj Ukrajiny, každá z dekád její nezávislosti přinesla klíčové události, které ji dnes definují. První dekáda byla ve znamení již zmíněné obrovské ekonomické krize a neuvěřitelné míry rozkrádání státního majetku, z čehož se postupně zrodila známá oligarchická elita. Zároveň ale v tomto období též bolestivě vznikaly základy ukrajinské státnosti. Země tak získala veškeré základní atributy, které činí stát státem. Postupně tak byla například přijata nová ústava (mimochodem, jako vůbec poslední v postsovětském prostoru) či národní měna.
Ve druhé polovině 90. let se pak sice ekonomika postupně stabilizovala, ale spolu s tím se vytvořily proslulé politicko-podnikatelské oligarchické klany, které si rozdělily vliv v zemi. Z hlediska demokracie toto období přineslo poměrně slibný vývoj, když v roce 1994 došlo k prvnímu bezproblémovému předání moci a ke změně prezidenta poté, co ve funkci skončila první hlava státu Leonid Kravčuk. Jenže už na konci prvního desetiletí se tehdejší prezident Leonid Kučma pokoušel nevybíravě soustředit moc do vlastních rukou. Proto také tehdy vzniklo první velké a prozatím neúspěšné protestní hnutí organizované pod heslem Ukrajina bez Kučmy.
Druhá dekáda přinesla tolik očekávaný ekonomický růst, který sice nevykompenzoval ztráty z 90. let, ale i přesto znamenal poměrně velké zlepšení situace. Jen v rekordním roce 2004 dosáhl úrovně dvanácti procent. Jenže do tohoto slibného rozvoje zasáhla celosvětová krize z roku 2008, jež znamenala další propad. Ukrajina se tedy v tomto období dostala z nejhoršího, ale rychlý růst jí nevydržel a dodnes na něj bohužel nedokázala i přes některé slibnější roky navázat.
K mnohem důležitějšímu vývoji ale došlo jinde. V úterý 23. listopadu 2004 vyšly kvůli zfalšování výsledků prezidentských voleb na kyjevský Majdan stovky tisíc demonstrantů, kteří si během oranžové revoluce vymohli zopakování druhého kola voleb. Následné prezidentské období Viktora Juščenka, jenž měl zpočátku obrovskou důvěru veřejnosti, sice Ukrajince zklamalo, ale jednou zásadní věcí k rozvoji země přispělo. Právě v této době se uvolnil tlak na novináře, občanskou společnost a politickou opozici, což nebývalým způsobem otevřelo prostor pro svobodnou diskusi. A ten už si Ukrajinci na rozdíl od svých běloruských a ruských sousedů nikdy nenechali vzít.
Třetí dekáda byla pro Ukrajinu na jednu stranu nejtragičtější, ale na stranu druhou přinesla doposud největší pozitivní změny. Na jejím začátku se prezident Viktor Janukovyč podobně jako Leonid Kučma pokoušel co nejvíce maximalizovat svou moc, a proto se za jeho vlády obrátily trendy z předchozího období. Hned na startu si nechal vrátit pravomoci, které byly předchozímu prezidentu Juščenkovi po vítězství oranžové revoluce odebrány. Pro Janukovyčovu vládu pak byly charakteristické i na ukrajinské poměry neuvěřitelná míra korupce, nevídaná brutalita a prosazování zvyků z kriminálně-podnikatelského prostředí jeho domovského Donbasu po celé Ukrajině. To vedlo mimo jiné k pohádkovému zbohatnutí lidí v Janukovyčově okolí.
A nezůstalo jen u toho. Důležité změny se odehrály i v symbolické rovině. Vzhledem k omezeným pravomocem se jeho předchůdce Juščenko začal velmi silně věnovat historickým tématům a takzvané politice paměti. I když některé sovětské relikty přetrvávaly a nedošlo mimo jiné k důsledné dekomunizaci veřejného prostranství, tak velmi vehementně (a někdy až násilně) propagoval ukrajinský národní historický narativ. V jeho rámci poměrně nekriticky vnímal i značně kontroverzní epizody a postavy ukrajinských dějin. I díky tomu se země postupně mentálně vzdalovala Rusku. Naopak Janukovyč se vrátil k takřka čistě sovětskému vnímání historie, a to v mnohem větší míře než prezident Leonid Kučma.
Janukovyčovu éru předčasně ukončily masové protesty na kyjevském Majdanu, které v únoru 2014 přerostly v krveprolití v centru hlavního města. Rusko následně zahájilo proces anexe ukrajinského poloostrova Krym a rozpoutalo válečný konflikt na východě země. Právě tyto události se staly definitivním zlomem v nejnovější historii Ukrajiny.
Díky tomuto impulsu se mohla do značné míry definitivně zbavit toxických vazeb na Rusko a reliktů ruského imperiálního a sovětského dědictví, které ji i ve třetí dekádě nezávislosti silně ovlivňovaly. Na rozdíl od nedávné minulosti tak už nikde na Ukrajině nenajdeme pomníky Lenina a jiných sovětských „hrdinů“. Následkem ruské agrese byla vedle velké proměny veřejného mínění a rozsáhlé dekomunizace i ztráta části populace, která byla tradičně zjednodušeně označovaná za nejvíce proruskou. To do značné míry uvolnilo ukrajinskému politickému establishmentu ruce, stabilizovalo politickou scénu a v důsledku velkého tlaku občanské společnosti vedlo k reformním změnám.
Rychlá transformace v moderní a prosperující zemi se sice nepovedla (a ani nejspíše povést nemohla), ale přinejmenším v některých oblastech se Ukrajina změnila k nepoznání. Po decentralizační reformě získaly místní samosprávy poprvé v historii finanční prostředky pro vlastní rozvoj. Dále se dramaticky zlepšuje silniční infrastruktura a momentálně například probíhá velmi úspěšná digitalizace státní správy. Díky ní si občané již brzy budou moci zařídit prakticky veškeré záležitosti s úřady přes mobilní aplikaci.
To, že Ukrajina oslavila své třicáté výročí nezávislosti, znamená především jediné. Bez ohledu na veškeré předpovědi se nestala sezónním státem, ale ukázala se být velmi životaschopnou. A to i tváří v tvář přímé ruské agresi, která ji paradoxně jen posílila. Dnes již nikdo nemůže pochybovat o existenci svébytného ukrajinského státu a národa, jenž se zásadním způsobem liší od toho ruského. Zároveň přetrvání Ukrajiny a její vymanění se z vlivu Moskvy dramaticky změnilo geopolitické reálie eurasijského prostoru. Bez ní už Rusko není schopné dosáhnout takového statusu jako v době ruského impéria a Sovětského svazu a může být nanejvýše regionální mocností.
Samozřejmě to nic nemění na tom, že Ukrajina zůstává jednou z nejchudších zemí v Evropě a k ideálu má skutečně velmi daleko. Neustále se potýká s mnoha chronickými potížemi, jako jsou nízká životní úroveň, vysoká míra korupce, patologické propojení velkého byznysu s politikou, rychlé vylidňování především venkova a odliv lidí do zahraničí. Jenže zároveň platí, že 30. výročí nezávislosti zastihlo Ukrajinu v doposud nejlepší formě. A proto nezbývá než jí přát, aby na tom za deset let byla ještě lépe, což je ostatně i v zájmu Evropy jako celku. Potenciál k tomu rozhodně má.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025