15. března, 2022 Karel Barták
Sídlo Evropského parlamentu ve Štrasburku. Foto: Pixabay/hpgruesen
Josef Kreuter byl českým velvyslancem při Evropské unii v Bruselu převážnou část 90. let. Aktivně se účastnil všech etap vyjednávání o našem členství v EU. Sepsal o tom své vzpomínky, které nejenže mapují toto mimořádně zajímavé dějinné období, ale zasazují tehdejší události do širšího mezinárodního kontextu a koření je spoustou osobních postřehů a zážitků. Toto výjimečné dílo odhaluje spoustu zapadlých nebo dosud neznámých okolností a detailů. Navíc skvěle připomíná, odkud jsme ve vztahu k Evropě vyšli, kam jsme se posunuli a na čem po osmnáctiletém členství v Unii můžeme stavět. Doufejme, že brzy vyjde knižně.
Na Info.cz nyní vycházejí na pokračování ukázky z vaší chystané knihy, ve které vzpomínáte na dobu, kdy se Česko připravovalo na jednání o přijetí do EU, a pak na samotné vyjednání. Co vás dnes při pohledu zpět nejvíce udivuje? Myslíte si, že jsme do EU v roce 2004 vstoupili za dobrých podmínek? Co se mohlo případně udělat lépe?
Myslím, že jsme vstoupili za poměrně dobrých podmínek. Důležité bylo, že jsme do začátku nového tisíciletí pokročili ve vnitřní transformaci naší ekonomiky a politiky. A že nám EU ve svých vlastních proměnách – od Maastrichtské smlouvy v roce 1992 po smlouvu z Nice v roce 2001 – nestačila utéct někam dál. Naše a její kolečka se tehdy dokázala v pomyslné rychlostní skříni ještě bez větších problémů synchronizovat. Navíc naše členství v EU podporovaly Spojené státy, Rusku nevadilo a Čínu snad ani nezajímalo. Jistě bylo možné udělat něco lépe, třeba vysvětlit doma lidem, v čem je naše členství v EU skutečně nezbytné, a veřejnosti v unijních zemích zase to, že je dobré a nezbytné i pro ni. To ovšem bylo především úlohou českých politiků. Přístupová jednání jsme završili na konci roku 2002. České referendum o vstupu sice dopadlo přesvědčivým souhlasem a ratifikace v členských státech proběhla bez problémů. Něco ale zůstalo viset ve vzduchu – nepochopení, výčitky, pomluvy, demagogie a podobně –, a to na obou stranách. Mě osobně nakonec nejvíce udivilo, že ke škodě všech zúčastněných z EU vystoupila Velká Británie.
Myslíte si, že výsledky vyjednávání dodnes ovlivňují kvalitu našeho členství v EU? Nebo to skončilo s uplynutím posledních přechodných období? Jsme dnes skutečně normální členskou zemí?
Kvalitu našeho členství ovlivňuje něco jiného než výsledky přístupových jednání. Ovlivňuje ji především každodenní práce našich politiků, institucí, úředníků a diplomatů. Rozhoduje jejich aktivita a angažovanost ve sledování národního i společného evropského zájmu – jejich vědomí toho, co je v daném kontextu národním zájmem a co je zájmem evropským, který je třeba hájit se stejným zápalem. Normální členskou zemí stále ještě úplně nejsme. Jen se podívejte, jak dlouho se rodil a jaké má ještě dnes problémy náš zákon o státní službě. A hlavně, stále se ještě necítíme za EU spoluzodpovědní, necítíme se jako její spolumajitelé.
Bylo možné si vyjednat výjimky a úlevy, které by nám byly výrazněji pomohly?
Výjimkami jsou trvalé derogace (zrušení nebo omezení právního předpisu – pozn. red.) a úlevami byla přechodná období z uplatňování unijní legislativy, takzvaného acquis communautaire. Vyjednaly si je obě strany. Trvalých výjimek je minimálně a jsou nepodstatné – například u nás právo tolerovat zvláštní daňový režim pro domácí pálenice. Více přechodných období nebo jejich delší trvání by nám moc nepomohly. Jejich podstatou bylo získání času na přizpůsobení naší legislativy a unijní praxe. Obecně je vždy lepší přizpůsobování zbytečně neprotahovat. A přechodná období mívají svůj rub a líc. Když si některé členské státy vymohly odklad otevření svého trhu práce, nechtěně tím zároveň chránily náš pracovní trh před odchodem vlastních pracovitých a kvalifikovaných lidí do zahraničí. Na druhou stranu poměrně liberální přístup britské vlády v této otázce nakonec v zemi vyvolal tlaky, které vedly k brexitu. Naše vyjednané přechodné období pro přístup cizinců na trh nemovitostí jsme nakonec ani nevyužili, protože nevyhovovalo naší liberální domácí legislativě.
Ve své knize často narážíte na české politiky, kteří naší snaze o zapojení do evropské integrace škodili. A to buď svým skeptickým postojem vůči EU, což platilo zejména pro Václava Klause, nebo nezájmem či neznalostí, což byl případ třeba Miloše Zemana nebo Jana Kavana, ale částečně i Josefa Zieleniece. Můžete říct, kteří z tehdejších českých politiků Evropě rozuměli nebo se o to alespoň snažili, a kteří ji ignorovali?
Nechci nikoho obviňovat. České politiky – pokud jsem je neznal z předchozích dob – jsem znal jen z jedné stránky jejich působení, tedy ve vztahu k evropským otázkám. Mohl jsem jen tušit, pod jakými tlaky z jiných oblastí se nacházejí a jednají. Být vrcholným českým politikem zejména v 90. letech bylo velmi tvrdé poslání. Kdo z nich neměl spolehlivé znalosti dějin a ekonomie z minulosti, už je v kolotoči transformace a domácího politického boje mohl získat jen v bouřlivé vodě, do níž skočil nebo do které byl vhozen. Sotva měl čas na nějaké zevrubné studium fungování evropské integrace. První dvě třetiny devadesátých let českou politiku pohlcoval především domácí zápas o ekonomickou a politickou transformaci a postupem doby ji čím dál víc poznamenával vnitropolitický boj o moc. Vztahy k EU nebyly proto v popředí pozornosti politiků. Tehdejší předseda ODS Václav Klaus, jehož jsem poměrně dobře znal, sice od počátku EU nedůvěřoval, nicméně nakonec v lednu 1996 coby premiér žádost o vstup do EU do Říma odvezl. Pro unijní politiky byl v oné době zajímavým, byť stále více iritujícím partnerem. Takzvaný euroskepticismus u něj tehdy spíše doutnal pod povrchem jeho jinak zajímavých rozhovorů s evropskými partnery. Nejednalo se ještě o jeho pozdější zásadní negaci integrace. Prezident Václav Havel, který měl promyšlenější historické cítění, v organizovanou evropskou spolupráci velmi věřil a byl připraven se podle svých sil angažovat. Problémem bylo, že sil mu brzy začalo ubývat.
Václav Havel byl pro Západ ikonickou tváří a posiloval významně naši reputaci. V bilaterálních rozhovorech a v úzkém kruhu nebyl však vždy zcela na výši. Jak se Havlova role během popisovaného období měnila?
Václav Havel, jak jsem jej poznal, míval souvislosti důkladně promyšlené a byl schopen v dobré víře formulovat odvážné vize i kritizovat mýty. Zažil jsem ho nejen jako nebojácného diskutéra a myslitele, ale i jako neobratného účastníka okolnostmi vnucené povrchní konvenční konverzace. Chápal jsem to, v zahraniční politice si na podobné věci musíte zvyknout.
Jaký byl postoj Miloše Zemana, který se v roce 1998 dostal k moci v čele menšinové vlády ČSSD?
Pokud jde o Miloše Zemana, měl jsem pocit, že v době jeho vlády stála EU mimo jeho zájem a že na ni neměl silný promyšlený názor. Jeho kabinet měl navíc především problém pochopit fungování moderní tržní ekonomiky a nemohl se zbavit sklonu k přežilému státnímu intervencionismu. Hlavně ale nebyl schopen – s výjimkou ministrů Vladimíra Špidly či Pavla Mertlíka – přesvědčit politiky členských států, že mu o vstup do EU skutečně jde. Velkým problémem české přípravy byl nedostatek potřebných expertů v jednotlivých orgánech vrcholné státní správy. Občas vše někde záviselo na jedné či dvou znalých a schopných paních.
Velkým handicapem českých politiků 90. let byla slabá znalost jazyků. V dnešní vládě Petra Fialy je hned několik ministrů, kteří nemluví žádným pracovním jazykem EU. Jaké dopady to může mít na kvalitu našeho blížícího se předsednictví v Radě EU?
V 90. letech to byla pravda jen částečně. Václav Klaus, Vladimír Dlouhý, Ivan Kočárník, Karel Dyba a pár dalších byli schopní mluvit plynně anglicky nebo i francouzsky či německy. Ministr financí Ivan Pilip šokoval nejen Španěly, když jednou oslovil Radu ECOFIN spatra španělsky. Domluvili se samozřejmě také ministři zahraničí Josef Zieleniec, Jaroslav Šedivý a Jan Kavan. Ministr školství Jiří Gruša či ministr kultury Pavel Tigrid v cizím jazyce psali literární díla. A namátkově ani ministr průmyslu a obchodu Karel Kühnl či premiér úřednické vlády Josef Tošovský neměli jazykové problémy. Horší to bylo s ministrem zemědělství a předsedou KDU-ČSL Josefem Luxem či některými ministry ČSSD, která se dostala k vládě na sklonku 90. let. Neschopnost se plynně vyjadřovat a reagovat ve všeobecně užívaném cizím jazyce je pro člena vlády těžkým handicapem. Hodně domluv se neodehrává během formálního jednání, nýbrž v kuloárech, mezi čtyřma či šesti očima. Ministr předsedající Radě EU musí být schopen zahájit, sledovat a moderovat mnohostranné jednání, vést jej k nějakému, zpravidla kompromisnímu závěru. Jeho návrh musí být schopen na místě formulovat a nechat odsouhlasit. Je to těžké i v mateřském jazyce a mimořádně těžké ve skupině sedmadvaceti osobností. Formálně sice rovnocenných, každá z nich má ale jinou faktickou váhu a většinou i jiný úhel pohledu a jiné zájmy než ti ostatní.
Sbližování ČR s EU komplikoval velmi nejednotný postoj členských států, z nichž mnohé si rozšíření na východ vůbec nepřály. Co způsobilo, že byl odpor nakonec překonán?
Cesta k rozšíření EU do střední a východní Evropy opravdu nebyla jednoduchá. Jednou z překážek bylo, že veřejné mínění a politici tehdejších členských států měli o našich zemích vesměs velmi nedokonalé znalosti a podléhali četným předsudkům, ale i iluzím. Rozšíření každé organizace o další členy – i kdyby to měl být jen maloměstský tenisový klub – mění její vnitřní mocenské poměry, způsob fungování a finanční potřeby a může měnit i její tradiční směřování. To vše bylo obecně zdrojem obav tehdejších členských států, i když každého jinak. Některým zemím vadilo z principu každé rozšiřování, jiným zase hrozící potřeba zvýšit a přesměrovat finanční toky, dalším pak přesun pozornosti a váhy do střední a východní Evropy na úkor Středomoří nebo Atlantiku. Bylo to pochopitelné. Nakonec ale v EU zvítězilo přesvědčení, že rozšíření je příležitostí a že jeho společné dlouhodobé politické a hospodářské „výnosy” budou vyšší než jeho „náklady”.
Proč vstoupilo do EU deset nových zemí najednou, když se přitom po skoro celou dobu přístupového procesu pracovalo s jinými variantami?
I po změně přístupu v létě 1993 členské státy vesměs uvažovaly o přijetí jen dvou až tří zemí ze střední a východní Evropy. Koncem roku 1997 se fakticky vytvořily dvě skupiny kandidátů, což bylo posvěceno na summitu v Helsinkách v roce 1999. Nakonec ale EU v roce 2004 přijala hned deset zemí. Důvody byly podle mého názoru dány především geopolitickými úvahami, obavou před vznikem geopolitického vakua v citlivých oblastech Balkánu a Pobaltí. Samozřejmě skoro každá z kandidátských zemí měla mezi členskými státy své docela zřetelné podporovatele. Snad s výjimkou nás a Slováků.
Česká republika byla na počátku tohoto procesu považována za nejlépe připravenou. Postupem času jsme tuto pozici ztratili. Co bylo hlavním důvodem?
Hlavním důvodem ztráty českého premiantství byl jednak pád iluze šířené i českými politiky hlavně z ODS, že už je transformace ekonomiky za námi. Na sklonku 90. let ještě hotová však nebyla, a to se také tehdy veřejně ukázalo. Dalším důvodem bylo hospodářsko-politické tápání následných vlád ČSSD, jejich neschopnost přistoupit k některým potřebným systémovým opatřením v ekonomice a hospodářské politice, k nápravě fungování státní správy a soudnictví. Na druhou stranu teprve za nich došlo k privatizaci bank. České premiantství poškodil i viditelný malý zájem členů vlád na konci 90. let o přípravu na vstup do EU, kombinovaný se stále zřetelnějším „euroskepticismem” tehdy opoziční ODS.
Domníváte se, že tehdejší výhrady a předsudky, které provázely vyjednávání, dál přetrvávají? V západní Evropě často zaznívá názor, že rozšíření bylo příliš rychlé a příliš velké, že to byla chyba. Poukazuje se přitom na současnou situaci v Maďarsku a v Polsku, případně v Bulharsku.
Předsudky mívají dlouhý život, zejména existují-li fakta, která je mohou přiživovat. Západní společnosti jsou samozřejmě velmi citlivé na respektování atributů právního státu. Vláda práva je základní určující osou fungování jejich demokratických politických systémů. Jakoukoliv odchylku od tohoto principu považují za „orientální zvyklosti”, které jsou pro ně nepřijatelné. Pokud je narušování principů právního státu, mezinárodních závazků, ale i třeba porušování pravidel přijímání transferových plateb dlouhotrvajícím jevem, a nikoliv jen výjimkou, kladou si ostatní země společenství řadu otázek včetně té, zda přijetí některé země nebylo chybou. Náš obraz v zahraničí poškozuje základní postoj české politiky k EU. Chybí jí totiž pochopení, že Evropská unie není ani sousedova dojná kráva, ani protivník či nepřítel, ale že EU jsme my sami. My sami, tak jak nás při jejím rozhodování a fungování zastupují naši politici, diplomaté a úředníci. Důležité je, jakou mají v EU reputaci, autoritu a schopnost ovlivňovat její chod. V tomto ohledu mě při nedávném „testu” znalosti angličtiny našich ministrů, který odvysílala Česká televize, nešokovaly jazykové neznalosti některých z nich, nýbrž plytkost a povrchnost většiny vyjádření k prioritám českého předsednictví. Slovo „peníze” v nich neslušně vlálo jako podolek z kalhot.
Myslíte si, že Polsko a Maďarsko, které čelí na unijní půdě kritice kvůli nedodržování zásad právního státu, stahují další středoevropské země včetně Česka do klubu outsiderů v EU?
S Polskem a Maďarskem máme společné dějiny, zvláště ty poválečné. Za nadvlády Sovětského svazu nás sblížily více než ty předválečné, které nás naopak ke škodě všech oddělovaly a stavěly každého jinam. Po roce 1989 jsme měli společnou snahu bez průtahů vstoupit do obou hlavních západních struktur, tedy do NATO a EU. Do určité míry jsme při sledování tohoto cíle spolupracovali a vzájemně se podporovali, a to i spolu s dalšími uchazečskými zeměmi. Do určité míry jsme samozřejmě i soupeřili. Maďarsko a Polsko požádaly o vstup do EU o dva roky dříve než my, což nám však vůbec nevadilo. Naopak bylo by proti našim národním zájmům, kdyby Polsko ani Maďarsko do EU přijaty nebyly. Nevím ale, jestli dobře známe jejich starší dějiny, které stejně jako v našem případě mívají dlouhotrvající vliv. My máme v sobě zkušenost s fungující demokracií první republiky a s předlitavskou rakouskou konstituční monarchií, které přes všechny své nedokonalosti ctily nezávislost soudů a nezávislost medií. V oněch dobách zažívali Poláci a Maďaři jiné zkušenosti. To ale samozřejmě neznamená, že nám podobné problémy nehrozí… Žádný organizovaný celek nemá rád takzvané potížisty. Není v našem zájmu, ani národním, ani evropském, aby se do takového postavení Polsko a Maďarsko v Evropské unii trvale dostaly. Obecně to pak další její členy podněcuje k hledání různých „užších kruhů” a „pevných jader” i k bedlivému zkoumání všech příštích uchazečů. Nás by to mělo vést k pomoci těmto zemím, přesvědčování a zejména k vytváření dobrých příkladů vlády práva a fungování demokracie včetně nezávislosti soudů a medií u nás doma. Vyhráno nemáme.
Josef Kreuter (1942) absolvoval Vysokou školu ekonomickou v Praze. V letech 1967-68 studoval na stipendiu francouzské vlády na universitě v Nancy. Působil v Ekonomickém ústavu ČSAV, v roce 1984 přešel do právě založeného Prognostického ústavu ČSAV. Stal se poradcem několika vysokých ústavních činitelů a v letech 1990–1991 byl náměstkem federálního ministra strategického plánování. Do služeb ministerstva zahraničních věcí vstoupil v roce 1992, sloužil nejprve v Paříži, v letech 1993 až 2000 byl českým velvyslancem při Evropské unii. I po návratu do vlasti pokračoval ve funkci zástupce hlavního vyjednavače o vstupu do EU. V letech 2002–2008 byl velvyslancem ve Švýcarsku, poté poradcem místopředsedy vlády Alexandra Vondry a později i poradcem prvního náměstka ministra zahraničí Jiřího Schneidera.
ROČNÍK XIV. – 2. ČÍSLO, ČERVEN 2025