14. října, 2022 Lucie Zakopalová
Bruno Schulz mezi Reném Descartem a Albertem Einsteinem na nástěnné malbě ve Varšavě.
Foto: Wikimedia Commons
„Milá Romo! Skutečně se mi už zdálo, že jsi na mě zapomněla. Tak nějak došlo k tomu, že početný a živý okruh mých přátel značně prořídl, kontakty se oslabily a znovu jakoby směřuji k těm stranám a oblastem osudu, kde panuje samota. Jako kdysi. Někdy mě to naplňuje smutkem a strachem z prázdnoty, jindy mě to zas vábí jakýmsi pokušením, důvěrně známým z dřívějška. Co se stalo, že jsi mi po tak dlouhé době znovu napsala? Tak nějak se bojím přijet do Varšavy. Bojím se kontaktů i lidí. Nejraději bych se stáhl s jedním člověkem do úplného zátiší a jako Proust se pustil do formulování svého posledního světa,“ napsal Bruno Schulz v červnu 1939 Romaně Halpern, která pro svůj kulturní rozhled patřila ke známým osobnostem polských salonů a kaváren. A smutnou ironií zůstává, že právě výčitka „je podobný Proustovi“ se objevila mezi marxistickou kritikou a byla důvodem, proč Schulzovy texty nepublikovat.
Kniha dopisů, v níž můžeme citované věty najít, odráží také osud pisatele a adresáta korespondence. Představuje totiž pouze část z mnoha dopisů – a řada z nich se zachovala spíše náhodou. Zbývající zmizely spolu se svými autory a majiteli během druhé světové války. Přesto jsou tyto ztracené listy klíčem k Schulzovu psaní, protože se staly základem Skořicových krámů, jeho zásadního díla. V něm se poprvé projevily jeho talent a chuť psát. Popouštěl zde uzdu fantazii a bloudil v houštinách jazyka.
Dříve, než otevřete Knihu dopisů, kterou sestavil Jerzy Ficowski a pro české čtenáře připravila a přeložila Hanele Palková (vyšla loni v ostravském nakladatelství Protimluv), zkuste si přečíst Schulzovy prózy. Česky najdete hned několik vydání a doporučit lze především to první z roku 1988 nazvané Republika snů. Obsahuje dva povídkové cykly Skořicové krámy a Sanatorium na věčnosti, dále pak několik fragmentů, ale také reprinty Schulzových kreseb. Autory překladu jsou cenění polonisté Otakar Bartoš, Erich Sojka, Vlasta Dvořáčková, Iveta Mikešová a Hana Jechová. Tyto překlady pak znovu vyšly v nakladatelství Dauphin na konci devadesátých let a u příležitosti minulého kulatého výročí v roce 2012. Jak zásadní byla Schulzova tvorba, dobře ilustruje to, že dvě jeho zachované ucelené prózy vyvažují tucty studií, monografií a dalších prací věnovaných drohobyčskému rodákovi a jeho dílu. Mnoho textů se dokonce zabývá ztracenou prózou Mesiáš, na níž Schulz podle některých svědectví pracoval před svou smrtí v Drohobyči.
V tomto dnes ukrajinském a tehdy polském městečku se Bruno Schulz narodil 12. července 1892 do rodiny židovského obchodníka se střižním zbožím a vyrostl v bytě nad otcovým krámem. V té době ještě jeho rodina patřila k lépe situovaným. Studoval na gymnáziu a maturoval s vyznamenáním. Další studia mu ale znemožnilo chatrné zdraví a také okolnosti spojené s první světovou válkou. Celý život pak pracoval, spíše z nevyhnutelnosti než z touhy vzdělávat jiné, jako učitel výtvarné výchovy na střední škole. Díky pomoci a podpoře přátel, kteří jeho talentu věřili, navázal kontakty s literárními a uměleckými kruhy v meziválečném Polsku. V roce 1937 publikované Skořicové krámy (Sklepy cynamonowe) vzbudily zájem kritiky a byly vysoko ceněny, a to mimo jiné spisovateli Witoldem Gombrowiczem, Józefem Wittlinem nebo Zofií Nałkowskou. Ta jejich vydání doporučila.
Ve dvacátých a třicátých letech také vystavoval své grafiky, ale například též rytiny na skle. Jejich cyklus nazvaný Modloslužebnická kniha (Xięga bałwochwalcza, 1920–1922) vzbudil pohoršení v katolických kruzích a jeden poslanec Křesťanské demokracie dokonce žádal, aby byla „pornografická“ výstava zakázána. Nutno dodat, že Schulzovy grafiky zobrazují svět dominantních žen a podřízených mužů u jejich nohou, s prvky fetišismu a (sado)masochismu. Obrazy psychóz, traumat a komplexů, z nichž se rodí „jiné“ vidění reality. Meziválečná avantgarda jistě pohoršena nebyla, ale pro konzervativní svět – ať už křesťanský, nebo židovský – bylo jeho dílo rouhavé, nepřirozené a provokativní.
Schulz se sice ve své literární a výtvarné tvorbě inspiroval obrazy z každodenního života měšťanské Drohobyče, židovské společnosti i vzpomínkami na dětství a svého otce, ale jeho umělecká forma rozhodně není realistická. Objevují se v ní fantastické a snové motivy, erotické fantazie a prolínání živého a neživého světa, kdy ožívají předměty nebo se lidé mění ve zvířata. Jeho tvorba jako by se rodila v nějakém alternativním, paralelním čase a prostoru, který sám v povídce Noc velké sezóny nazval třináctým měsícem: „Každý ví, že v řadě obvyklých a normálních let rodí někdy zpodivínštělý čas ze svého lůna léta jiná, léta zvláštní a léta zvrhlá, kterým – jako šestý malíček ruky – narůstá někdy třináctý, falešný měsíc. (…) Někdy se tyto dny přirovnávají k apokryfům, tajně vsunutým mezi kapitoly velké knihy roku, k palimpsestům skrytě podstrčeným mezi její schránky, jindy opět je přirovnávají k těm bílým, nepotištěným listům, na kterých se oči, dosyta načtené a plné obsahů, mohou utápět v obrazech a pomíjet barvy, čím dál tím více blednoucí na těch prázdných stránkách – a tak si odpočinou v jejich nicotě, dříve než budou zataženy do labyrintů nových dobrodružství a kapitol.“
Schulzovo rozsahem nevelké dílo inspirovalo řadu umělců. Pro Polsko ho po válce znovu objevil kritik Artur Sandauer a v šedesátých letech minulého století se opět stalo předmětem nejen odborného, ale především čtenářského zájmu. Do zahraničí proniklo spolu s dalšími polskými tvůrci – do Československa, ale také na Západ prostřednictvím filmu Wojciecha Jerzyho Hase Sanatorium na věčnosti z roku 1973, který získal hlavní cenu na festivalu v Cannes. Krátký animovaný film Street of Crocodiles vytvořili v roce 1986 bratři Stephen, Weiser a Timothy Quayové. Vznikla i řada divadelních představení. V Polsku se Schulzovou obrazností inspiroval mimo jiné slavný umělec Tadeusz Kantor, v zahraničí patří k nejznámějším alternativní hra Simona McBurneye The Street of Crocodiles. Ta vznikla ve spolupráci s londýnským Národním divadlem a byla s úspěchem reprízována několik let nejen v Británii, ale i ve Spojených státech nebo Kanadě. U nás byl jednou z posledních výraznějších adaptací projekt Spitfire Company 13. měsíc/Requiem za Bruno Schulze z roku 2012. Již několik let ale třeba v dramaturgii Hanele Palkové probíhá v Brně festival Brno čte Bruna.
Hovořit o přímých inspiracích něčím dílem vždy trochu zavání „vlivologií“ a ve své podstatě to není objektivně měřitelné. Bruno Schulz každopádně spoluutvářel zvláštní a silnou středoevropskou literaturu meziválečného období vznikající napříč rakousko-uherskou monarchií. Patřila k ní též tvorba pražských Němců v čele s Franzem Kafkou (kterého Schulz spolu se svou snoubenkou překládal) nebo Gustavem Meyrinkem, dále pak díla Roberta Musila, Josepha Rotha a mnoha dalších. Literatura, která zachytila zrod moderního světa a jeho střet s duší člověka. Svět rozlomený po brutální první velké válce a směřující k té druhé, ještě brutálnější. Svět, v němž se převrátily tradice i role a vše, co bylo pevné, se rozkolísalo.
Nejinak to bylo i s konzervativní židovskou tradicí východního Polska. Schulz sám se narodil do asimilované rodiny, vystoupil ale navíc ze Židovské obce, aby si mohl vzít židovskou konvertitku ke křesťanství. Zároveň výrazně čerpal i ze židovské mystiky – k tomuto tématu nelze než doporučit studii Michaly Benešové Ve světle kabaly. Židovská mystika v polské literatuře meziválečného období vydanou v roce 2017 v Karolinu. Všechny různorodé vlivy pak Schulz spojil ve svém autorském mýtu, fantaskním vesmíru fungujícím podle pravidel jeho osobní obraznosti. Právě tento „magický realismus“ bývá kladen mezi inspirační zdroje jihoamerických prozaiků jako Gabriel García Márquez, Alejo Carpentier nebo Jorge Luis Borges a je stejně důležitý jako všechny přímé adaptace Schulzových próz.
Magický realismus se v Drohobyči bohužel změnil v absurdní válečnou tragédii. Nejdříve město obsadil v září 1939 wehrmacht, který ani ne po dvou týdnech vystřídala Rudá armáda – tehdy ještě Hitler a Stalin předstírali spojenectví. Pro židovské obyvatele byla sovětská okupace o něco bezpečnější, ačkoliv ani ta nebyla bez rizika. Netrvala však dlouho. V červenci 1941 opět zaútočil wehrmacht a okamžitě bylo vytvořeno ghetto. Bruno Schulz v něm přežíval z blahovůle příslušníka SS Felixe Landaua, zločince, který se účastnil mnoha masových vražd Židů, ale také polských profesorů na univerzitě ve Lvově. Landau si od Schulze nechal například vyzdobit dětské pokoje ve své vile. Ani tato pochybná ochrana nebyla ničím jistým. Devatenáctého listopadu 1942 se v drohobyčském ghettu rozpoutalo peklo – odvetná akce za postřelení jednoho z Němců. Zavražděn byl také Bruno Schulz, ačkoli verze, jak k tomu došlo, se rozcházejí. Měl být buď jednou z obětí pouliční exekuce, nebo byl chladnokrevně zastřelen „na oplátku“ německým důstojníkem Karlem Güntherem, protože Felix Landau zabil „jeho Žida”. Schulzovo tělo se nepodařilo najít a identifikovat, jeho ostatky pravděpodobně skončily v některém z masových hrobů.
Schulzova fantaskní próza psaná smyslově hutným jazykem, v níž se do každodennosti prolamoval mýtický čas třináctého měsíce, musela po válce čekat na vhodnější dobu. Nejdříve bylo nutné v syrových dokumentech zachytit hrůzu osudu, který „připravili lidem lidé“, jak napsala Schulzova literární patronka Zofia Nałkowska v knize Medailony. Hned poté nastoupil socialistický realismus. Teprve s uvolněním ideologických rámců ve druhé polovině padesátých let bylo možné objevit staré časy zakleté v haličských Skořicových krámech, podivné hrdiny ze Sanatoria na věčnosti a snít o nenávratně ztraceném Mesiáši. Rok 1992 vyhlásilo UNESCO Rokem Bruna Schulze.
„Naučil jste mě, že každý stav duše, následovaný dostatečně daleko do hlubin, nás vede skrze úžiny a kanály slov – do mytologie. Nikoli do strnulé mytologie národů a příběhů – ale do té, která pod povrchem šumí v naší krvi, splétá se v hlubinách fylogeneze, větví se do metafyzické noci,“ píše v roce 1934 básníkovi Julianu Tuwimovi Bruno Schulz, ale jako bychom my, dnešní čtenáři, mohli to samé říci drohobyčskému kouzelníkovi se slovy.
Vzpomínka na Bruna Schulze
Hanele Palková a Jan Jeništa představí Knihu dopisů Bruno Schulze, komorní koncert klezmer hudby zazní v podání Anežky Gebauerové a Jiřího Macháčka.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025