08. prosince, 2022 Miroslav Šepták
Dominik Wlazny na předvolebním mítinku ve Vídni. Foto: Miroslav Šepták
Pětatřicetiletý Dominik Wlazny původně vystudoval medicínu, ale jeho vášní byla od puberty hudba. V roce 2014 založil punkrockovou skupinu Turbobier. O rok později pojmenoval podle jedné ze svých písní nový politický subjekt – Stranu piva. Zpočátku se jednalo o čistě satirický projekt bez ambicí uspět. Zlom nastal až ve vídeňských komunálních volbách na podzim 2020. Strana piva zasedla v jedenácti ze třiadvaceti vídeňských obecních zastupitelstev. Značnou mediální pozornost vyvolal její požadavek zřídit pro žíznivé občany pivní studánky.
Její lídr Dominik Wlazny v nedávných prezidentských volbách zdařile využil výhodu okamžiku. Lidovci a sociální demokraté, tedy nejsilnější rakouské politické strany, nenominovali žádného kandidáta. Vítězství úřadujícího spolkového prezidenta Alexandra Van der Bellena tak bylo jasnou záležitostí, někteří voliči tudíž projevili důvěru alternativním kandidátům.
Wlazného v boji o prezidentskou funkci podpořilo 337 010 voličů. Se ziskem 8,3 procenta platných hlasů obsadil třetí příčku, a to navzdory nízkému rozpočtu na předvolební propagaci a bez podpory etablované politické strany. Vedle kontaktní kampaně vsadil Wlazny na komunikaci s voliči prostřednictvím sociálních sítí TikTok a Instagram.
Bez přehnané diplomacie a uhlazenosti, zato však přímo hovořil o aktuálních otázkách doby, například o málo dostupném bydlení nebo o potřebě nechat více rozhodovat o věcech veřejných odborníky než politiky z povolání. V průběhu předvolební kampaně odhodil masku rockera a snažil se přesvědčit občany, že svoji kandidaturu myslí vážně. O tom, že se mu to povedlo, svědčily jak předvolební průzkumy, tak slušně zaplněné Štěpánské náměstí ve Vídni na závěr jeho kampaně. V dobře padnoucím černém saku a bez kravaty vhodně využil značnou poptávku po neokoukané tváři a svěžím větru v politice. U nemalého počtu lidí vyvolal dojem, že jim bude na rozdíl od zkušených politiků naslouchat a nechá si poradit od expertů.
Wlazny bodoval především u nastupující generace. Od voličů do třiceti let obdržel pětinu hlasů. Podařilo se mu oslovit především liberální a ekologicky orientované jedince v městských aglomeracích včetně těch, kteří k volbám pravidelně nechodí. Ve Vídni dokonce obsadil za vítězným Alexandrem Van der Bellenem druhé místo, když porazil i Waltra Rosenkranze. Kandidát Svobodné strany Rakouska (FPÖ) mohl přitom na rozdíl od Wlazného využít rozsáhlou partajní organizační strukturu a měl několikanásobně vyšší rozpočet předvolební kampaně.
Pozornost Wlazného se nyní upírá zcela logicky k nadcházejícím parlamentním volbám, které by se měly uskutečnit nejpozději na podzim 2024. Chce-li v nich však vášnivý hudebník uspět, bude se muset poprat se třemi svými zásadními slabinami. Za prvé s mizivou podporou mezi voliči nad šedesát let, u nichž získal pouhá tři procenta hlasů. Penzisté tvoří zhruba jednu třetinu rakouského elektorátu a jejich přízeň zůstává jedním z nejdůležitějších aspektů rozhodujících jakékoliv volby ve státě pod Alpami.
Za druhé bude muset precizněji formulovat hlavní programové priority. O důležitých otázkách jako například o reformě důchodového a vzdělávacího systému nebo o zemědělství neřekl dodnes nic konkrétního. Za třetí by se měl zbavit image recesistického kandidáta, která bývá v rakouských parlamentních volbách přítěží. Jako žádoucí se jeví najít pro Stranu piva jiný, daleko serióznější název, což Wlazny dosud striktně odmítá.
Pohled do rakouské historie ukazuje, že úspěch z prezidentských voleb nelze jednoduše přenést do pozdějšího klání na parlamentní úrovni. V roce 1999 získal podnikatel ve stavebnictví Richard Lugner v prezidentské volbě necelých deset procent hlasů. Když ve stejném roce kandidoval do parlamentu jako lídr strany Nezávislí, zcela propadl s pouhým jedním procentem hlasů.
Smysl by dávalo vytvořit společnou platformu s někým zkušeným a manažersky ostříleným. V kuloárech zaznívaly spekulace, že by Wlazny mohl být součástí nového projektu zahrnujícího bývalého sociálnědemokratického spolkového kancléře Christiana Kerna nebo někdejšího dlouholetého poslance za Zelené a dnes žurnalistu Petera Pilze. Takto koncipované středolevé hnutí by našlo své příznivce mezi nevoliči, sociálními demokraty a Zelenými a mohlo by aspirovat na výsledek kolem deseti procent hlasů.
Do parlamentních voleb zbývá dost dlouho na to, aby se Dominik Wlazny rozhodl, jestli chce v budoucnu vystupovat jako Marco Pogo, nebo jako politik s duší rockera. Bude zajímavé sledovat, zda a případně čím dokáže rozvířit vody rakouské politiky.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025