09. prosince, 2022 Lucie Zakopalová
Zdroj: Allegro Lokalnie
Do Evropy – ano, ale spolu s našimi mrtvými, tak zní název jednoho z esejů polské profesorky Marie Janion (1926–2020), která má pro reflexi polské národní identity stejný význam jako Vladimír Macura pro chápání té české. Není náhodou, že oba patřili mezi přední znalce literatury 19. století a na jejím vnímavém čtení a interpretaci založili své soudy a zobecňující tvrzení. Právě v tomto období, kdy se naše moderní národy začínaly formovat, byla literatura a kultura důležitým projevem národního (sebe)uvědomění. Pokud jste tedy četli Macurovo Znamení zrodu, komparativní čtení Znepokojivého slovanství může být o to zajímavější. I to byl jeden z důvodů, proč tuto knihu přeložit a zpřístupnit českým čtenářům.
Proč tedy do Evropy brát i naše mrtvé? Touto metaforou chtěla Maria Janion naznačit, že bez toho, aniž bychom se vyrovnali s našimi historickými a společenskými traumaty a tím se i sami lépe poznali, není možné stát se sebevědomými Evropany. A že bez toho je snadné neustále opakovat stejné chyby nebo se nechat okouzlit populisty hrajícími na národní notu. Ve sbírce esejů, z nichž každý obstojí sám za sebe, ale dohromady vytvářejí smysluplný obraz vzniku klíčových obrazů polské společnosti, je zajímavé i to, že cítíme, jak se svět od té doby proměnil. Kniha vyšla v roce 2006. Byly to časy, kdy se středoevropské postkomunistické státy naplno „vrátily do Evropy“, tedy byly přijaty do Evropské unie. Zdálo se, že studená válka je nenávratně pryč a ve spojené Evropě musíme hledat novou podobu naší identity. A v Polsku se vedly intenzivní debaty o tom, jaká identita by to měla být. Janion se s mnoha dalšími intelektuály rozhodla rozkrývat zažité stereotypy a demaskovat skrytý nacionalismus, jehož stále aktuální nebezpečí prokázala válka v bývalé Jugoslávii.
Maria Janion tvrdí, že polskou identitu výrazně utvářely a utvářejí dva pocity – komplex méněcennosti vůči Západu a naopak pocit povýšenosti, že na Východě plní Poláci kulturní misi a jsou „posledními obránci“ křesťanských a evropských hodnot. Po roce 1989 se první tendence projevila snahou kopírovat západní vzorce, chápané jako lepší. Postkomunistické středoevropské země se však nacházely v odlišné situaci a nemohly přeskočit desítky let, během nichž se jejich dějiny odvíjely jinak. Porovnávání se se Západem, který je považován jako bezchybný vzor, musí vést k negativnímu hodnocení vlastní domácí kultury a politiky. Navíc v případě západoslovanských států došlo k zásadnímu střetu už v raném středověku, kdy tyto kmeny narazily na silnou germánskou civilizaci.
Autorka se v úvodu své knihy vrací právě k těmto dávným kořenům, zapomenutému slovanství, jednomu z prvních „traumat“. Západoslovanské kmeny byly nuceny přijmout římský, tedy německý křesťanský ritus a vzdát se jak případné slovanské liturgie (cyrilometodějská tradice), tak pohanských rituálů. Kmeny Polanů nebo Čechů touto cestou prošly. Kdo se rozhodl vzdorovat, byl často vyhlazen, jako například Polabští Slované.
Obracení na správnou víru bylo výrazným zásahem do světonázoru tehdejších lidí. Došlo prakticky k vymazání všech pozůstatků jejich kultury a tradic, které byly vnímány jako necivilizované. Později se „ovládnutí“ Slovanů stává zdrojem jejich pocitu méněcennosti. Dodnes je například slovanský duchovní život a to, zda vytvořil svébytnou, komplexní mytologii, předmětem vědeckých diskusí. Mohlo to být jinak? I příklady z Evropy ukazují, že ano, protože třeba v Irsku, kde křesťanství organicky navázalo na původní keltské tradice a ty byly písemně zaznamenány, vzpomínka na ně nezmizela. A v současné době se staly součástí populární kultury, například jako jeden z inspiračních zdrojů knih J. R. R. Tolkiena a jejich celosvětově známých a oblíbených filmových adaptací.
Slovanská minulost se stala bílým, vytěsněným místem, což Maria Janion dokazuje i analýzou různých textů polských autorů 19. století, v nichž je slovanství plné temnoty a neznáma. Právě romantici se jako první začali o slovanské kořeny zajímat a hledali jejich stopy v lidových vyprávěních. To bylo poměrně šokující a revoluční, protože klasicistní literatura vysokou a nízkou kulturu striktně oddělovala. Proto vzbudila pobouření sbírka Adama Mickiewicze Balady a romance, publikovaná přesně přede dvěma staletími v roce 1822, v níž se mladý básník inspiroval lidovým vyprávěním a postavami z pověstí.
Mickiewicz ale zašel ještě dále – jedno ze svých klíčových děl nazval podle staroslověnského svátku mrtvých, Dziady. Čtyřdílné drama, jehož poslední část je nedokončená, začíná právě vyvoláváním mrtvých, které probíhá mimo oficiální světské i církevní struktury. „Pospíchejme tiše, z polí/ Kolem cerkve, pode dvorem:/ Kněz ten kouzla nedovolí,/Pán se vzbudí nočním chórem,“ zaznívá v českém překladu Františka Halase. V dalších dílech se objevuje tragická, nešťastná láska, projevovaná opět v zádušní den, v nočních hodinách. V noci se také odehrává scéna proměny individualistického romantického hrdiny Gustava v Konrada, „který trpí za miliony“.
Vrchol literárního romantismu v Polsku se kryje s dobou dvou velkých poražených povstání – listopadového v letech 1830–1831 a lednového v roce 1863. Situace, kdy se řada autorů zapojila do ozbrojeného boje za svobodu, nebo se jejich texty staly povstaleckými hesly, nastavila nové vnímání role spisovatele a literatury. Romantičtí „věštci“ v čele s Adamem Mickiewiczem ve svých básních zachytili symbolické obrazy polského národa. Především šlo o mesianistickou vizi Polska jako Krista národů, který se obětuje za jiné, a tak Evropu očistí. Polsko rozdělené mezi tři záborové mocnosti, Rusko, Prusko a Rakousko, kde docházelo k pronásledování vlastenců, germanizaci a rusifikaci, potřebovalo pro „polskou věc“ získat také evropské mínění. O to se pokoušeli intelektuálové, umělci a politici, kteří byli donuceni ze země odejít a žili v exilu.
Všechny tyto vzorce chování se později cyklicky vracely v době dalších okupací – ať už německé v době druhé světové války nebo sovětské (komunistická vláda do Polska v roce 1944 vstoupila na sovětských tancích a žádné svobodné volby se nekonaly), či v době zavedení výjimečného stavu v roce 1981. Zároveň jsou již natolik hluboce zakořeněné, že je snadné k nim odkazovat i v běžné politice a v době, kdy k žádnému ohrožení nedochází. Maria Janion zmiňuje mimo jiné právě období vstupu do Evropské unie, kde se polská veřejná debata vyostřila a politici využívali hesla vycházející právě z dob minulých. Autorka si ve Znepokojivém slovanství klade otázku, proč protiruské i protiněmecké nálady neslábnou a jaký je jejich zdroj.
Dnes, ve stínu války na Ukrajině, nás mohou její slova o nutnosti revidovat polský vztah k Rusku téměř dráždit. Středoevropské země jsou teď skutečně ty, které mohou a musejí na ruské nebezpečí poukazovat. Přesto by ani válka v blízkém sousedství neměla vést k opakování starých stereotypů. Nezbavuje nás totiž povinnosti snažit se rozkrývat nebezpečné šablony, které povyšují jeden národ nad druhý. Právě v době ohrožení je nejsnadnější volit si radikály a diktátory. Pokud naopak chceme v porovnání s Putinovým Ruskem hledat nějaké spojující evropské hodnoty, je to svobodný dialog a možnost beztrestně kritizovat vlastní vládu nebo chování spoluobčanů. Na této odvaze a možnosti byl evropský – jakkoliv ne bezchybný – svět vždy založen.
Polsko v analyzování sebe sama vždy vynikalo a Znepokojivé slovanství je jednou z knih, které tuto nedávnou polskou snahu revidovat vlastní komplikovanou minulost symbolizují. V minulých třiceti letech Polsko otevřelo v textech a výpovědích svých intelektuálů řadu velmi bolestivých otázek. Sevření mezi Německem a Ruskem a z toho vyplývající germanofobii a rusofobii, soužití s židovskou menšinou a traumatické dědictví holocaustu, v němž Poláci hráli role hrdinské i ostudné, národní velikášství a paternalistický přístup k okolním národům, jako jsou Litevci, Bělorusové nebo Ukrajinci. O tom všem psali reportéři, sociologové, historici, ale velmi často i literární kritici a historici jako právě Maria Janion, protože polská literatura, v níž najdeme řadu nositelů Nobelovy ceny, byla vždy důležitou součástí utváření národní identity. Často jejich teze vzbuzovaly diskuse a odpor. Přesto byly nepochybně velmi zdravé. Stačí se podívat na ruskou společnost žijící v zajetí mýtu, který vládci živí zametáním jakékoliv historické pravdy pod koberec. I proto je nebezpečná snaha jakýchkoliv politiků zasahovat do svobodné diskuse o minulosti. Maria Janion říká jediné: našich mrtvých se nemusíme bát, pokud z nich neuděláme kostlivce ve skříni.
Autorka textu přeložila pro nakladatelství Herrmann a synové knihu Marie Janion Znepokojivé slovanství, která vyjde v roce 2023.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025