05. prosince, 2022 Jan Holovský
Jan Amos Komenský, výřez ze známého portrétu od Jürgena Ovense. Zdroj: Wikimedia Commons
Navzdory tomu, že většinu života prožil Jan Amos Komenský (1592–1670) v období baroka, byl takřka renesančním člověkem. Při příležitosti kulatých výročí jeho narození a úmrtí se tak vzývalo jeho dílo pedagogické, náboženské, jazykovědné, teologické či filosofické. V centru pozornosti dále stály historické peripetie, dobový kontext, Komenského mezinárodní přesah a mnoho dalšího. V oficiálních ministerských dokumentech jsme se mohli dočíst nejen o nutnosti připomínat si jeho knihy a humanistické myšlenky, ale i to, že coby morální osobnost má být inspirací pro nastupující generace.
Komenský tak zůstává jednou ze stálic naší kulturní identity. Od doby osvícenství, kdy byl často považován za náboženského tmáře, se mu už po dvě století daří být více či méně bezproblémovou součástí národního příběhu. Navzdory tomu existují témata s ním spojená, o nichž se příliš často nemluví. Jde především o jeho roli i symbolický význam při komplexních změnách, které ve výsledku znamenaly zrod moderní společnosti. Pokud Komenského dílo zasadíme do tohoto kontextu, pomůže nám to lépe pochopit nejen jeho odkaz, ale i dnešní dobu.
Jan Amos Komenský žil v turbulentních a přelomových časech. Základní body jeho životopisu zná ze školy kdekdo. Narodil se na jihovýchodní Moravě, měl těžké dětství. Studoval v Přerově, Herbornu a Heidelbergu. Působil v Jednotě bratrské jako kazatel a pedagog. Po porážce stavovského povstání a vydání rekatolizační habsburské ústavy nazvané Obnovené zřízení zemské emigroval v roce 1628 do zahraničí. Nejprve zamířil do polského Lešna, pak do Švédska, Uher a řady dalších zemí, až skončil v Nizozemí. Působil v Amsterodamu, pohřben je v kostelíku v Naardenu. Během života pochoval dvě manželky, ta třetí ho nakonec přežila. A celou tu dobu pilně psal, prakticky vyučoval, tvořil, organizoval a také si dopisoval s nejvýznamnějšími učenci své doby. Už během druhé poloviny 30. let 17. století se zapojil do rozvětvené sítě intelektuálů okolo německo-anglického vědce Samuela Hartliba. Patřili do ní mimo jiné chemik a fyzik Robert Boyle, politický filosof Thomas Hobbes, básník John Milton a řada dalších, nejen britských učenců.
Komenský, jehož dílo bylo v tomto okruhu hojně diskutováno a často i kritizováno, se tak přímo podílel na iniciativě, která předcházela vzniku Královské společnosti v Londýně v roce 1660, jedné z prvních akademií pro podporu věd. Právě do ní byl v roce 1672, ani ne dva roky po Komenského smrti, přijat Isaac Newton za sestrojení zrcadlového dalekohledu. Ten Newton, jehož dílem Matematické principy přírodní filosofie v roce 1687 vyvrcholil převrat, kterému někteří odborníci říkají vědecká revoluce. Jeho počátek bývá datován do roku 1543, kdy v rámci nejstarší a nejvýznamnější disciplíny vědy – astronomie – vyšlo heliocentrické dílo Mikuláše Koperníka Šest knih o obězích sfér nebeských.
Výsledkem zmíněného převratu byl vznik mechanické a chemické filosofie, empirismus a matematizace vědeckého myšlení. Došlo tím k překonání odkazu antických otců vědy a filosofie Aristotela a Platóna. Vedle Koperníka a Newtona se o to zasloužili také například Tycho Brahe, Johannes Kepler, Galileo Galilei, William Harvey nebo Gottfried Leibniz.
Navíc roku 1620 představil anglický učenec Francis Bacon v zásadě moderní „induktivní“ vědeckou metodu. Snad inspirován protestantským puritánstvím i domácí tradicí „praktických“ středověkých učenců, jako byli Roger Bacon nebo William Ockham, vypracoval metodu založenou na empiricky ověřitelných datech. Ta se získávají pozorováním a experimentem. Experimentovalo se samozřejmě již v minulosti, ale Baconova metoda standardizovala a zefektivnila vědecký postup.
Po sedmnácti letech ho doplnil René Descartes se svou racionální metodou správného myšlení, spočívající v opatrnosti, analýze problému a následné přehledné syntéze zjištění. Když pak ve druhé polovině 17. století Leibniz a Newton přidali matematickou analýzu, měla západní věda hlavní nástroje pro zkoumání světa pohromadě a mohla vykročit vstříc pokroku. Řada odborníků se však domnívá, že vědecká revoluce byla spíše jedním z projevů víceméně kontinuálního vývoje, který v Evropě probíhal už od středověku.
Šlo o proces, jehož nejdůležitější částí paradoxně nebylo vědecké poznání, ale změna myšlení a vůbec kultury v křesťanské Evropě. Zárodky vědy totiž vznikaly už ve starověkých civilizacích, přičemž staří Řekové jako první začali používat rozum nejen v rámci svých náboženských představ, ale též ke skutečnému poznání světa. Po zániku antiky na ně navazovali vedle zmenšující se Byzance i muslimští učenci, kteří řeckou vědu dále rozvíjeli. Ale nebýt toho, že tím pomohli inspirovat křesťanskou Evropu směřující k renesanci, jejich výsledky by neměly tak zásadní dopad. Je totiž mimořádně zajímavé, že věda a technologický pokrok spolu zřejmě začaly úzce souviset až v 19. století během industrializace. Hlavním motorem pokroku byli do té doby spíše praktici než učenci, i když existovaly určité výjimky, například James Watt.
Na svou dobu skvělá díla islámských učenců na poli astronomie, medicíny, matematiky, optiky a částečně i filosofie a převzetí papíru, knihtisku či střelného prachu z Číny tak nedokázaly zabránit technologické stagnaci muslimské civilizace. Stále více se projevovalo striktní a fatalistické náboženství bránící svobodnému kritickému myšlení, institucionalizaci a akumulaci kapitálu. Ostatně Al-Ghazálí, mimořádně vlivný islámský teolog z přelomu 11. a 12. století, přímo obvinil všechny filosofy z kacířství. V Číně zase byla osobní aktivita žádoucí pouze ve prospěch centralizovaného státu, na jehož dobrých či špatných rozhodnutích rozvoj závisel. A v Indii se myšlení opírající se o pokročilou astronomii, geometrii či algebru nepoužívalo ani tak k porozumění tomuto světu, jako spíše k hledání úniku z něj.
Byla to křesťanská Evropa, která vše zužitkovala. Svobodomyslná rozmanitá civilizace, jež vznikla na troskách antických a následnických říší, měla ve svých biblických kořenech zakódovánu úctu ke stvořenému světu. Už v evangeliích a dalších duchovních textech se lidé mimo jiné dozvěděli o přínosu smysluplné aktivity, kreativity a praktického přístupu k životu. Evropa se na těchto základech navzdory dogmatům sama zformovala a organizovala. Domácí vynálezy i zdokonalení vynálezů převzatých byly především dílem zbožných praktiků. A právě praktik Johannes Gutenberg svým efektivním knihtiskem umožnil v polovině 15. století informační revoluci, která zmíněnému pokroku ve vědě naprosto zásadně pomohla. Bez toho by byly funkční komunikační sítě intelektuálů jen těžko představitelné. Na přelomu 15. a 16. století se přidal velký rozmach poštovních služeb a objevné plavby přinesly záplavu nových poznatků. Nutno dodat, že také americký kontinent museli objevit zvědaví praktici.
Komenský je v celém tomto procesu naší nejvýznamnější osobností. Sám se dobovému vzestupu vědy dost vymykal a ve svém myšlení byl poměrně konzervativní. Jak ostatně během oslav upozorňoval přední komeniolog Vladimír Urbánek, Komenský odmítal Koperníkovu heliocentrickou soustavu, Descartesův racionalismus, Machiavelliho politické učení, neakceptoval experimentální vědu ani mechanistickou přírodovědu. Přesto s ostatními intelektuály živě diskutoval, argumentoval a sám dokázal přijít s převratnými myšlenkami. Tyto myšlenky byly založeny na jeho pedagogické praxi a motivovány hlubokou zbožností. Pro svět byl přínosný především jeho pokus o systematizované vědění, dále pak přelomové učebnice a didaktická teorie. A zatímco se například v Osmanské říši dávno známý knihtisk z náboženských důvodů téměř nepoužíval, Jan Amos ho nejen využíval, ale tiskárnu i sám provozoval. Tiskařský proces ostatně přirovnával k dobře vedené škole.
Jak vidno, osobnost a dílo Jana Amose Komenského jsou skvělým příkladem toho, na čem vyrostla naše moderní současnost. Obrovské dopady informační revoluce, jíž se aktivně účastnil, jsou pak studijním materiálem popisujícím změny, které dnes díky moderním technologiím zažíváme v mnohem intenzivnější podobě my sami. Jeho odkaz je bohatší, než se někdy zdá.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025