01. března, 2023 Martin Veselka
Pohled na Jablonec nad Nisou z návrší Petřín.
Foto (oříznuto): Wikimedia Commons/ Miloslav Rejha
V lokálních muzejních institucích, infocentrech či knihkupectvích často a s oblibou kupuju a čítám rozličné výbory z kronik, denního tisku nebo deníkových či písmáckých záznamů. Zpravidla jsou to publikace uspořádané regionálními badateli nebo patrioty s tu větší, tu zas menší promyšleností a koncepční rafinovaností. Hned zkraje podotknu, že Kučerova jablonecká kniha tento přístup dalece převyšuje. A děje se tak navzdory tomu, že jejím základem je obdobná, byť náročněji a velkoryseji pojatá heuristická práce.
Prozřetelně a znale při ní nespoléhal pouze na vlastní síly, přehled a zkušenosti, ale přizval si k ruce několik rádců a znalců na slovo vzatých. To jeho knize velice prospělo. Část z nich zmiňuje v úvodní dedikaci a poděkování. Vypíchněme zde především jabloneckou badatelku sudetoněmeckého původu Christu Petráskovou a nestora všech milovníků Jizerek a divoké přírody naší části Evropy obecně – libereckého zoologa a vlastivědce Miloslava Nevrlého. A není přitom podstatné, nakolik s nimi Kučera během přípravy své knihy reálně kooperoval (s paní Petráskovou bezpochyby intenzivněji, s panem Nevrlým se naopak možná osobně ani nesešel). Mnohem důležitější je jejich úloha coby patronů či průvodců – osobností, jimiž se inspiruje, z nichž vychází a k nimž se vztahuje.
Vedle nich pak jaksi na pozadí celé knihy figuruje ještě několik dalších postav z regionu, které se v ději opakovaně vracejí a autora fascinují. Zvláštní pozici mezi nimi mají dva Gustavové. Jednak kdysi proslulý a uctívaný básník jizerskohorských lesů Gustav Leutelt, který umírá steskem krátce po odsunu v roce 1947. A jednak neméně proslulý a uctívaný světoběžník, horolezec a pábitel Gustav Ginzel, který coby syn z antifašistické rodiny do odsunu nemusel a věhlas si získal hlavně svou svéráznou existencí v legendárním Hnojovém domě na Jizerce.
To vše by ovšem stále ještě nestačilo k vytvoření díla takových kvalit, jakým Gablonz / Jablonec bezpochyby je. Jinak řečeno, nejpozději v této fázi musel nastoupit autorův literární talent. Jeho zásluhou má v knize – jakkoliv to snad zazní banálně, byť dnes to zdaleka samozřejmé není – slovo skutečně platnost slova, plnokrevného slova. A platí to i pro četné citace. Jejich přečastou žurnalistickou frázovitost či výrazovou ukoptěnost druhořadých regionálních prozaiků dokázal Kučera citlivým a trefným výběrem, promyšlenou kompozicí a mnohdy spíše střídmým, ale jazykově vybroušeným průvodním textem povýšit do pozice něčeho, co člověk čte úplně jinak než noviny či šestákový román. Zkrátka a dobře, učinil z toho krásnou literaturu, a to umně napsanou, působivou a vydatnou.
Aby to však nikoho nemátlo: rozhodně nejde o jediný aspekt, který z knihy činí dílo literárně zdařilé. Na prostoru celého textu je dobře patrná autorova jazyková hravost, schopnost bezpečně se pohybovat napříč různými literárními druhy a žánry. Mimo jiné skvěle veršuje, koneckonců je zdatným textařem výborné liberecké hudební formace NekrmiT. Kučera dokáže experimentovat a ozvláštnit i takové věci, jako jsou nadpisy, vnitrotextové odkazy či překvapivé jazykové a obsahové souvislosti.
Jen v málokteré současné próze (o knihách populárně naučných ani nemluvě) se v takovém rozsahu setkáme s nápaditě a vtipně koncipovanými tituly kapitol. Jsou to kupříkladu tyto: Ohlédnutí za českými a německými ňadry, Obchod se štěstím a Japonci v Jablonci, Děti, hrajme si na světovou válku!, Fidelio 1940 aneb Árijská árie, Vánoční strom s plátky brukve, Cetky aneb Srdečné pozdravy z Československa či Večery milostné poezie aneb Žena v budování Jablonecka II. Nebo zmiňme nadpisy, jež jsou přímo obtěžkány aluzemi: Mám se dobře, nic mi nechybí, Co nám dala plenárka o poezii, Komplexní řešení cikánské otázky či Jablonec je náhle plný antikomunistů.
Dostane-li se čtenářům knížka do ruky třeba jen na chvilku, doporučuju přečtení výše uvedených kapitol. Jsou kraťoučké a ještě ostřeji pak vynikne sžíravá paradoxnost a strhující pointa oněch příběhů, respektive dílků příběhu, a jejich názvů.
Přestože Kučera v závěru knihy uvádí v sekci Prameny zevrubný výčet zdrojových textů a inspirací prakticky ke každé kapitolce, hranice mezi reálným zdrojem (a v jeho rámci reálnou historií a příběhem) a mystifikací je namnoze tenká. Autor sám někdy napovídá, že si to či ono přimyslel, místy však rozuzlení ponechává na čtenářově kritičnosti a fantazii. Dlužno ovšem poznamenat, že svět jabloneckých dějin, osobností a topografie je natolik překvapivý, že tu vedle sebe takřka přirozeně stojí Franz Kafka se svým Procesem a Zámkem, Walt Disney se svým Mickey Mousem a Konrad Henlein se svou paradoxní fascinací sokolstvem. Nebo černoši, Indiáni, Samarkand a vykořisťované české proletářky, Moonlight Serenade (Měsíční serenáda) Glenna Millera a Vítězný únor na jabloneckém náměstí, James Bond a Ladislav Štoll, první striptýz v ČSSR a tragické oběti sovětské invaze v nedaleké Desné. Kučerovi rozhodně nechybí nadání odkrývat a spřádat netušené souvislosti, ale žádná juxtapozice nepůsobí chtěně, vynuceně, nic není konstruováno s primárním ohledem na efekt, byť to ve výsledku velmi efektní je.
Pozoruhodná je – snad s autorovou novinářskou zkušeností související – perspektiva jakési objektivity, nestrannosti, která se vine celou knihou a explicitně nekritizuje. Neodsuzuje dokonce ani jevy a postavy, které jsou nějak kontroverzní či vysloveně negativní (a pokud, tak jen náznakovitě nebo mírně). Jeho pozice – postoj subjektu skrytého kdesi více či méně v pozadí – jako by byla všeobjímajícně empatická, bez blahosklonnosti, paternalismu, zcela neokázalá, a přesto sugestivní. Osobně bych byl při psaní podobné knihy bezpochyby ostřejší, vyhraněnější, nesmlouvavější a v řadě případů bych nedovedl své mínění ponechat stranou. Ale je možné, že i toto dílčí upozadění subjektu (který jinak v knize rozhodně nechybí) přispívá k obsahové a rozsahové vyváženosti, jejíž narušení by celku nemuselo prospět.
Mimoto knihou prolíná vědomí paradoxní kontinuity oscilující mezi refrénovitě opakovaným „Některé věci se nemění“ a „Všechno se mění“, kterou by snad bylo až příliš snadné označit jako kontinuitu sudetskou. Dotýká se totiž pochopitelně i mnohem obecnějších fenoménů a vyšších rovin, než je střídavé vykořeňování a zakořeňování jednoho nesmírně pozoruhodného sudetského města, které notabene oproti jiným není tak mocně vyrváno z kořenů. To ostatně jako by potvrzovala nejen silná přítomnost Němců i ve druhé, „české“ polovině knihy, týkající se už nikoliv Gablonzu, nýbrž Jablonce po roce 1945, ale také samotná úvodní dedikace dvěma Jablonečankám, které dělí devadesát let. Jedná se o autorovu babičku a dceru.
O výše řečeném svědčí i poděkování, které autor dělí rovnoměrně mezi původní německou obyvatelku města (již zmíněnou Christu Petráskovou) a jeho českou obyvatelku narozenou až po válce (Jitku Noskovou z jablonecké knihovny). Obě se vyznačují nefalšovaným zájmem o duši svého města. Do třetice směřuje své díky jakémusi spojovateli, smiřovateli obou těchto epoch, potažmo myšlenkových světů, Miloslavu Nevrlému, který svým životem, dílem a přístupem funguje jako jejich vzácně kompaktní, řeklo by se až jizersky skálopevný svorník. A podobné – ač formálně a obsahově jinak akcentované – ambice má, a podle mě je zdařile uskutečňuje, i Kučerův Gablonz / Jablonec.
Ostatně povšimněme si, že lomítko v titulu na obálce ani v knize samotné nikde nenajdeme. Jako v hladině „jabloneckého moře“, tamní „přehrady v klínu hor“, což podtrhuje i skvělá fotografie od Aleny Čechové na obálce, se obě varianty jména města navzájem zrcadlí. Jsou nedílně provázány tak, že nelze rozhodnout – a ani to není a nesmí být podstatné –, která je zdrojem a která odrazem, která je původní a která odvozená…
Kučerův jedinečný knižní počin zkrátka vřele doporučuju všem, které zajímá vztah člověka a místa, genius loci v nepovrchním, nebanálním smyslu, i když třeba v Jablonci zatím nikdy nebyli.
Štěpán Kučera: Gablonz / Jablonec. Druhé město, 2022
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025