27. května, 2024 Jan Gregor
Snímek z loňské premiéry filmu Služka. Zleva stojí Dana Droppová a Radka Caldová. Foto: Facebook/sluzkafilm
Tři favorizovaná díla zastupují zcela rozdílné žánry a režijní pojetí, ale i tak bylo docela překvapením, jak nekompromisně své konkurenty převálcovala čistokrevná komedie. Film Invalida si ze slavnostního večera odnesl hned osm sošek, a to i za nejlepší film, režii a oba mužské herecké výkony.
A je pravda, že v téhle neobvyklé bromanci o nečekaném přátelství dobrosrdečného Roma z osady Gaba (Zdeněk Godla) a hrubiánského údržbáře Laca (Gregor Hološka) vyčnívají herecké výkony obou protagonistů vysoko nad průměr. Příběh zasadil scenárista Tomáš Dušička do divokých devadesátých let a režisér Jonáš Karásek v groteskní i nostalgické nadsázce věrně rekonstruuje ošuntělé interiéry, křiklavou módu a celkově lehce anarchistickou atmosféru doby, kdy různí veksláci a jiní malí gauneři začali prorůstat do komunální politiky.
Co se týče poetiky, je Karáskův film suverénním crossoverem mezi nekorektní řachandou založenou na stereotypech ve stylu seriálu Most! a krvavou gangsterkou v duchu snímků Guye Ritchieho. Na začátku se v krátkých flashbacích dozvíme o masakru v muzeu a vyprávění rámuje výslech Gaba, jednoho z přeživších svědků. Ten vyšetřovatelům postupně a zdánlivě zmateně vysvětluje genezi a plánování pomsty „dobrého člověka“ Laca, jenž se rozhodl zlikvidovat nepřátele, kteří mu zničili život. Problém je v tom, že mstitel se po úrazu nachází na vozíku. Jeho vrozený smysl pro kutilství, arzenál historických zbraní v muzeu a pomoc věrného Gaba ale nakonec převáží nad nepřízní osudu.
Režisér výborně balancuje mezi satirou o stavu slovenské společnosti a naivně upřímnou moralitou o dobru a zlu ve světě prodchnutém malostí a krutostí. Laco je možná buran, cholerik a alkoholik, ale při sledování jeho cesty za spravedlností lemované honičkami s policií na motorizovaném invalidním vozíku a dovršené bitkou o památeční Štefánikovu leteckou čepici se neubráníte tomu, že mu mezi návaly smíchu musíte začít držet palce.
Jméno Milana Rastislava Štefánika se hojně skloňuje i ve snímku Služka Mariany Čengel Solčanské. Odehrává se v době těsně před první světovou válkou a v jejím průběhu. Je to v mnoha ohledech solidní melodramatická dobová freska o střetu velkých a malých dějin, v níž historické události osudově ovlivní životy protagonistů.
Ocenění za ženský herecký výkon oprávněně získala Dana Droppová v roli mladičké a nezkušené Anky, která přichází coby služebná do Prahy do domu vysokého státního úředníka a zažije křehkou romanci s jeho dcerou Resi (Radka Caldová).
Na Slovensku zmítaném kulturními válkami vzbudil jisté rozbroje motiv lesbického vztahu. Už jen proto, že nebyl obsažen v knižní předloze Hany Lasicové. Ale tvůrci s ním zacházejí cudně a je organicky zasazený do děje s výrazným feministickým ostnem. Muži tu přitom neplatí za bezcitná monstra, obě pohlaví jsou v interpretaci režisérky uvězněna v okovech společensky akceptovaných norem té doby.
Nejvíc ale v kultivovaném vyprávění rezonuje konflikt třídní. Jak Ance vysvětluje jedna z jejích kolegyň, nikdy by se svými pány neměnila. My známe všechna jejich tajemství, oni o nás nevědí vůbec nic, říká. Tahle komparativní výhoda se plně zúročuje v překvapivém zvratu v závěru, kdy zdánlivě submisivní Anka velmi aktivně a bez skrupulí bere osud do svých rukou.
Velké dějiny vstoupily před dvěma lety nevybíravě do života milionům lidí na Ukrajině a velmi intimní zprávu o tom podává snímek Světloplachost režisérů Ivana Ostrochovského a Pavola Pekarčíka. Tvůrcům se s malým štábem podařilo těsně po invazi dostat do ostřelovaného Charkova a několik týdnů strávili v improvizovaném krytu ve stanicích metra, kde svůj azyl před válkou našly tisíce lidí.
Světloplachost navazuje na výraznou vlnu slovenských filmařů, kteří ve své tvorbě úspěšně kombinují prvky dokumentárního a hraného filmu. I tento snímek je založen z velké části na inscenovaných scénách, v nichž aktéři – neherci (v tomto případě zejména dvojice prepubertálních dětí Niki a Vika) hrají sami sebe. Důsledně observační a emočně distancovaná kamera ale vytváří záměrný zcizovací efekt.
Film přesto, nebo právě proto velmi sugestivně vtahuje do tísnivé každodennosti života ve válečných podmínkách. Ceny z varšavského a jihlavského filmového festivalu jsou tedy jistě v dobrých rukou. Jako by ale tvůrci tentokrát nenašli dramaturgicky ten nejsilnější klíč k uchopení své látky: nějaký výjimečný dějový moment, silnou postavu nebo nosný konflikt, který by nadprůměrné a z dokumentaristického hlediska cenné svědectví o realitě povýšil na film, na nějž se nezapomíná.
I proto se dá říct, že relativně nečekaná smršť cen pro Karáskův divácký hit, který je významově o dost mnohovrstevnatější, než se na první pohled zdá, je zcela zasloužená.
ROČNÍK XIV. – 2. ČÍSLO, ČERVEN 2025