03. října, 2024 Lucie Zakopalová
Zbigniew Herbert studoval v krásném polském městě Toruň. Foto: Wikimedia Commons/Zorro2212
„Myslím, že Herbert byl jedním z posledních básníků, spolu s Tadeuszem Różewiczem a Wisławou Szymborskou, kterého opravdu četli všichni,“ říká v této souvislosti básník Wojciech Bonowicz v rozhovoru pro aktuální číslo revue Souvislosti, které se mimo jiné věnuje i herbertovskému výročí. Je zbytečné se ptát, jakým směrem by se vyvíjela básníkova tvorba v případě, že by Polsko po druhé světové válce zůstalo svobodné. Dějinný okamžik, v němž žil, ale ovlivnil Herbertovo dílo a jeho recepci zcela zásadně.
Narodil se 29. října 1924 v tehdy ještě polském Lvově, kde zažil nejprve sovětskou okupaci města v roce 1939, následné obsazení wehrmachtem v rámci operace Barbarossa v roce 1941 a opětovný návrat Rudé armády v roce 1944, kdy Herbert utekl z města i s rodiči do Krakova. Během války se účastnil odbojové činnosti v rámci Zemské armády, ale o míře jeho zapojení se dodnes vedou diskuse. V té době byl ostatně teprve gymnazistou – byť maturitu už skládal v rámci tajného studia, neboť Němci tento druh vzdělání Polákům zakázali. Ve studiích pokračoval i po válce, věnoval se ekonomii, právu a filosofii, začal také psát.
Polsko ale bohužel nezažilo ani několik let svobody. Stalin nenechal vývoj náhodě a spolu s ruskými tanky postupovala zemí od roku 1944 také NKVD a společně s ní polská komunistická vláda vyškolená v Moskvě. V kulturním životě začal být prosazován socialistický realismus. Herbert se v této situaci stáhl do ústraní a spíše se jen snažil přežít. Střídal špatně placená zaměstnání a bydlel ve velmi skromných podmínkách. Se svým knižním debutem trpělivě čekal až na dobu, kdy bude možné publikovat svobodněji. Proto jeho první básnická sbírka, Struna světla, přichází opožděně v roce 1956, kdy z podobných důvodů na literární scénu vstoupili další autoři, po uvolnění spojeném se Stalinovou smrtí.
Díky malému literárnímu stipendiu si v roce 1958 mohl Herbert dovolit první zahraniční cestu. Komunistické Polsko bylo v tomto ohledu vždycky svobodnější než Československo a možnost cestovat na Západ nebyla tak striktně omezena. Ostatně řada knih anglických nebo francouzských autorů v polštině běžně vycházela a byl to jeden z důvodů, proč se Češi a Slováci učili polsky. Skrze překlady se mohli seznámit s díly, která u nás vyšla až po roce 1989.
Herbert se vydal do Francie, kde strávil půl roku, dále do Anglie a Itálie, a znovu do Francie. Fascinovala ho středomořská kultura a evropské kulturní dědictví – dny trávil v galeriích, kostelech a ve starobylých městečkách. Do Polska se vrátil až v roce 1959. Výsledkem jeho cesty jsou eseje Barbar v zahradě, které polsky vyšly v roce 1962, česky až v roce 2010 v překladu Josefa Mlejnka. Herbert se v nich noří do antické minulosti, gotického a renesančního umění.
I nadále cestoval. Do začátku sedmdesátých let trávil většinu času na Západě, v Německu, Francii, Holandsku a Belgii. Později také ve Spojených státech amerických, kde se jeho básně přeložené do angličtiny setkaly s velkým úspěchem a jako visiting professor byl pozván na univerzitu v Los Angeles. Mezitím publikoval další tři básnické sbírky a oženil se s Katarzynou Dzieduszyckou. V Polsku veřejně vystupoval proti cenzuře, signoval otevřené dopisy intelektuálů směřované vládě, mimo jiné protest proti změně ústavy, v níž byla ukotvena „vedoucí úloha strany“ a „věčné přátelství se Sovětským svazem“.
Znovu se ale vydal do zahraničí a až do roku 1981 pobýval v Německu, Rakousku a Itálii. V té době už vyšlo pět Herbertových básnických sbírek včetně klíčového Pana Cogito z roku 1974, ale také pět dramat, z nichž některá byla spíše filosofického rázu a určená pro rozhlas. Ačkoliv v Polsku mohl své knihy oficiálně publikovat, jeho jméno bylo na seznamu „ostře sledovaných“ autorů. Všechny nakladatelské aktivity totiž musely být hlášeny a monitorovány.
I přes dlouhé cesty na Západ se Herbert nikdy nerozhodl odejít natrvalo do exilu. S autory v zahraničí ale udržoval kontakty. Už v roce 1958 se seznámil s jedním z nejvýznamnějších exilových spisovatelů Czesławem Miłoszem. Ten ho později překládal do angličtiny a otevřel mu dveře do amerického prostředí, kde sám žil a přednášel slovanské literatury v Berkeley.
Cenil si ho také Jerzy Giedroyć, redaktor důležitého exilového časopisu Kultura a nakladatelství Instytut Literacki. Herbert si ale od nich zároveň udržoval určitý názorový odstup. Slavný byl jeho spor s Miłoszem. Těžce nesl jeho kritiku varšavského povstání i názory na polský nacionalismus, který Miłosz nenáviděl. Herbert, nepochybně v návaznosti na vlastní zkušenosti ze Lvova a později s realitou v komunistickém Polsku, naopak s podezřením vnímal jakékoliv obhajoby levice.
Mimo jiné i jeho neoblomný postoj a fakt, že si na rozdíl od řady jiných spisovatelů nikdy nezadal s režimem, také stály u základů role, kterou sehrál v Polsku po vyhlášení výjimečného stavu. Do země se natrvalo vrátil až na začátku roku 1981, tedy v době, kdy po podpisu srpnových dohod fungovaly Nezávislé odborové svazy Solidarita. Pro představu – toto ve své podstatě k režimu opoziční hnutí mělo asi deset miliónu členů, což byla více než čtvrtina obyvatel Polska. Komunistické vedení samozřejmě už od samotného počátku přemýšlelo, jak tento demokratizační proces zastavit. Bylo také pod tlakem dalších států východního bloku, které si nepřály uvolňování u sousedů. V noci 13. prosince 1981 byl zaveden výjimečný stav a začalo rozsáhlé zatýkání a represe.
Zbigniew Herbert pobýval v té době v Polsku, byl součástí samizdatového časopisu Zapis. Patřil ke známým spisovatelům a jeho zapojení do opozičních aktivit a podpora byly důležité a viditelné. V té době se také stal „národním básníkem“. Jeho básně se četly jako přímá obžaloba komunistického režimu, sám básník ztělesňoval symbol nekompromisního, morálního postoje. Velkou roli hrálo také to, že jeho texty zhudebňovali známí bardi, především Przemysław Gintrowski.
Klíčová byla jeho sbírka Zpráva z obleženého města, která vyšla v roce 1983 v exilovém nakladatelství Instytut Literacki. „K tomu abychom odmítali nesouhlasili a odporovali / nebylo vůbec nutné mít kdovíjaký charakter / stačila špetka nezbytné odvahy / ale v jádru věci šlo o záležitost vkusu / Ano vkusu / jenž nepostrádá vlákna duše a chrupavku svědomí,“ psal Herbert v básni Síla vkusu, zde citovanou v českém překladu Josefa Mlejnka. Pro mladou generaci byl kultovním básníkem, jeho verše znala zpaměti. Rolí spisovatele v té době, podobně jako v dalších komunistických zemích, bylo vyjadřovat se k okolní realitě. Čtenáři hledali v textech metafory k aktuální situaci, obrazy totalitního útlaku. Univerzální, filosofické, mnohoznačné mytologické obrazy – protože takové Herbert tvořil – se stávaly jednoznačnými manifesty.
Z různých náznaků vyplývá, že Herberta jeho role „národního básníka a věštce“ rozčilovala. Celý život se navíc potýkal s psychickými problémy a prožíval těžká období. Jedno z nich i ve druhé polovině osmdesátých let, kdy pobýval delší dobu v Paříži. Po Nobelově ceně za literaturu pro Czesława Miłosze se Jerzy Giedroyć pokoušel navrhnout také Herbertovu kandidaturu. Sám potom konstatoval, že pro to není dobrý moment – Herbertův vztah k okolí byl náročný a nebylo jasné, jak by na cenu zareagoval. Mnoho se nezlepšilo ani po pádu komunismu. Jako někteří další lidé z opozice byl rozčarovaný předáním moci u takzvaného kulatého stolu. Zasazoval se o tvrdší vypořádání se s komunistickou mocí. Kritizoval za to i své přátele a publikoval ostré publicistické texty. Ve stejném čase se potýkal s nemocí, jíž 28. července 1998 ve Varšavě podlehl.
V Československu se Herbertova poezie v oficiálním vydání objevila pouze v šedesátých letech, další překlady už vycházely v samizdatu. Věnovali se jim nicméně přední básníci a překladatelé: Miroslav Holub, Vlasta Dvořáčková a Miroslav Červenka. Později, v roce 2000, vyšel rozsáhlý výbor Epilog bouře. Eseje přeložili Jan Linka a Josef Mlejnek, v jehož převodu do češtiny u příležitosti stoletého výročí básníkova narození navíc nyní vychází v nakladatelství Protimluv rozsáhlý výbor Mám klepátko od nehlídaných zahrad. S odstupem od vypjaté doby, kdy některé básně vznikaly, můžeme docenit filosofické, metaforicky uměřené, promyšlené verše. Hledat autentické a přesné vyjádření – výzva z básně Chtěl bych vyjádřit – je v poezii stále aktuální: „dám všechny metafory / za jediný výraz / vyloupnutý z hrudi jako žebro / za jedno slovo / které se nachází / uvnitř hranic mé kůže.“
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025