06. prosince, 2025 Tomáš Fošum
Premiér Petr Fiala během jednání se svým tehdejším ukrajinským protějškem Denysem Šmyhalem. Foto: Vlada.gov.cz
Když se před čtyřmi lety ujímala moci vláda Petra Fialy, tvořilo ji pět rozdílných stran s odlišnými zájmy, které spojoval hlavně odpor k politice zosobněné dosavadním premiérem Andrejem Babišem a tehdejším prezidentem Milošem Zemanem. Navíc na vládnutí nebyla zjevně připravena. A byť řadu důležitých kroků udělala, nespokojenost mezi jejími voliči z různých důvodů narůstala.
Výjimkou byla vládní zahraniční politika, respektive odmítavý postoj k ruské agresi, který voliči pětikoalice vesměs oceňovali. Přes veškerou tragičnost situace vláda dostala příležitost dát své existenci vyšší smysl. Obstála tváří tvář výzvám, které válka na Ukrajině před ní postavila? V rámci možností určitě nezklamala. Nejenže zvládla příchod statisíce ukrajinských uprchlíků, ale blýskla se i na poli diplomacie. Týkalo se to třeba odvážné výpravy středoevropských politiků do obleženého Kyjeva v březnu 2022, jíž se premiér Fiala neváhal zúčastnit.
Fialův kabinet také společně s prezidentem Petrem Pavlem zaštítil takzvanou českou muniční iniciativu. Ta vznikla ve chvíli, kdy Ukrajině docházela na frontě munice. Jednalo se tak o naprosto zlomový projekt, který jak naši spojenci v Evropské unii a NATO, tak především napadená země dodnes velmi oceňují.
Česko přitom příliš vlastních peněz na iniciativu nevydává, ale jako jediné ji v danou chvíli dokázalo zorganizovat. Když už však zmiňujeme vynaložené finance, dostáváme se k slabému místu proukrajinské politiky kabinetu Petra Fialy. Ani mnozí vládní spolupracovníci, jako byli poradce pro národní bezpečnost Tomáš Pojar, zmocněnec pro Ukrajinu Tomáš Kopečný nebo koordinátor strategické komunikace Otakar Foltýn, se v rozhovorech s médii netajili, že by pomoc Ukrajině ze státní kasy měla být větší.
Nejen oni rovněž upozorňovali, že Česko na válce vydělává, a to nejen v případě muniční iniciativy. Ukrajincům darovanou vojenskou techniku nám západní spojenci kompenzovali. Zemi též prospívají ukrajinští pracovníci z řad uprchlíků, kteří do státního rozpočtu odvádějí na daních a odvodech podstatně více peněz, než dostali v rámci pomoci.
Jenže když se Česko mělo letos v červenci v rámci NATO zapojit do nákupu amerických zbraní pro Ukrajinu, premiér Petr Fiala to odmítl. Česká republika se prý soustředí na jiné projekty, skrze něž může napadenou zemi financovat. Byl to přitom právě Fiala, jenž v únoru 2025 po jednání světových lídrů o Ukrajině prohlásil, že je třeba položit na stůl peníze a zbraně.
Těžko říct, zda by Fialova vláda byla štědřejší, kdyby se neblížily říjnové volby do Poslanecké sněmovny. Jak ukazují například průzkumy analytického ústavu STEM, většina české populace není vojenské pomoci Ukrajině nakloněna, stejně jako odmítá navýšení podpory pobytu ukrajinských uprchlíků.
Ve volební kampani vládních stran sice pomáhání Ukrajině hrálo důležitou roli, ale příliš se nezdůrazňovala konkrétní forma pomoci ani výše zmíněné plusy, které Česku přináší. Místo toho především Fialou vedená koalice Spolu vsadila na negativní kampaň zaměřenou na hnutí ANO a jeho potenciální partnery hnutí Stačilo! a SPD.
Hlavním motivem této kampaně bylo nebezpečí, že by zmíněné strany po převzetí vládního kormidla zavlekly zemi na Východ a že by šly na ruku ruskému prezidentovi Vladimiru Putinovi. Nelze samozřejmě říci, že by se pro podobná tvrzení nenašly argumenty. Hnutí SPD a Stačilo! lze bez většího váhání označit jako proruská. A šéf ANO Andrej Babiš se netajil připraveností s nimi sestavit vládu.
Některé předvolební výroky na Babišovu adresu ale byly přestřelené. Například když Petr Fiala tvrdil, že by mohl podlehnout lákavé Putinově nabídce: „Zavolá mu a podlehne. Není to politik, který nás může chránit v těžkých časech.“ Náznaky, že je Andrej Babiš proruský, zaznívaly ze strany vládních politiků poměrně často.
S Andrejem Babišem je to ale složitější. Určitě ho nelze podezřívat, že by byl fanouškem Putinova režimu. Jeho firmy podnikají ve střední a západní Evropě, Rusko majitele holdingu Agrofert Babiše nikdy nezajímalo. Navíc jako premiér nechal na jaře 2021 vyhostit osmnáct ruských diplomatů poté, co prasklo, že za někdejšími výbuchy ve vrbětických skladech stála ruská tajná služba GRU.
Jenže pak tu máme Babišovo chování vůči Ukrajině. Nejprve ji po zahájení ruské invaze v únoru 2022 coby lídr opozice jednoznačně podpořil. Navíc jeho hnutí ANO během následujících let ve Sněmovně opakovaně hlasovalo pro takzvaný Lex Ukrajina, což je souhrnné označení pro zákony na pomoc ukrajinským uprchlíkům.
Zároveň ovšem Babiš už během roku 2022 začal občas hrát i s protiukrajinskou kartou. Obviňoval Fialovu vládu, že dostatečně nepodporuje „naše lidi“. Vrcholem byla Babišova nakonec neúspěšná kampaň před prezidentskými volbami v lednu 2023, v nichž prohrál s generálem Petrem Pavlem.
Do všeobecné paměti se z jeho „mírové“ kampaně vryly především dva momenty. Prvním byl Babišův billboard s nápisem „Nezavleču Česko do války. Jsem diplomat. Ne voják.“. Ke druhému pozoruhodnému momentu pak došlo během televizního duelu s Petrem Pavlem. Babiš na otázku moderátora, zda by v případě napadení Polska nebo baltských států vyslal české vojáky spojencům z NATO na pomoc, odpověděl záporně: „Ne, určitě ne. Já chci mír, já nechci válku.“
Od tohoto výroku se během posledních dvou let mnohokrát distancoval s tím, že by spojencům pomohl. Přesto tato situace o Babišovi mnohé vypovídá. Není sice proruský, ale je pragmatický a hodnotově neukotvený. Jeho elektorát je ve vztahu k válce na Ukrajině rozdělený. Jedna polovina chce napadené zemi pomáhat, druhá nikoliv. Není proto divu, že to Babiš v poslední době hrál na obě strany.
Rusko stále označoval za agresora, ale zároveň se vůči pomoci jeho oběti vymezoval. Petra Fialu ironicky nazýval ukrajinským premiérem, občas se skrze prsty díval na uprchlíky. Letos v červnu například vládě vyčítal, že chce podporovat ukrajinské matky, zatímco na české rodiče nemyslí. Jisté proslulosti dosáhlo také video, v němž Andrej Babiš vystupoval s kohoutem Silverem. Ten prý nemá rád ukrajinské obilí, protože je kontaminované.
Z pohledu dosavadní prozápadní a proukrajinské české zahraniční politiky znepokojuje rovněž loňský Babišův obrat v evropské politice, když společně s maďarským premiérem Viktorem Orbánem a dalšími proruskými a euroskeptickými lídry založil v europarlamentu novou frakci Patrioti pro Evropu.
Pro samotnou Ukrajinu se ale největším rizikem staly Babišovy útoky na českou muniční iniciativu, kterou slíbil v případě svého volebního úspěchu zrušit. Zdůvodňoval to mimo jiné tím, že dodávaná munice je „plesnivá“. Pak přidal argument, že iniciativa je netransparentní, přičemž zbrojaři na ní vydělávají na úkor Ukrajiny. Zde měl na mysli hlavně majitele průmyslového holdingu Czechoslovak Group Michala Strnada, jenž v posledních letech začal stoupat v žebříčku nejbohatších Čechů, přičemž přeskočil i samotného Babiše.
Po říjnových volbách, v nichž Babišovo hnutí zvítězilo s necelými 35 procenty hlasů a rychle se domluvilo na koalici s SPD a stranou Motoristé sobě, přichází ve vztahu k Ukrajině chvíle zkoušky. Nejen pro vznikající Babišovu vládu, ale i pro opozici, prezidenta Petra Pavla i proukrajinskou část české veřejnosti. Té se sice částečně ulevilo, že se do Sněmovny nedostalo silně proruské Stačilo!, ale ani tak není složení nové vládní koalice důvodem k velkému optimismu.
Dokázal to velmi záhy šéf SPD Tomio Okamura, který hned druhý den po svém zvolení předsedou Poslanecké sněmovny nechal z její budovy odstranit ukrajinskou vlajku, jež zde visela na podporu napadeného státu. Smutný pohled byl pak na údajné prozápadní politiky hnutí ANO v čele s Karlem Havlíčkem, kteří tento krok hájili. Havlíček navíc prohlásil, že pokud se opět stane ministrem průmyslu a obchodu, ukrajinskou vlajku ze sídla ministerstva nechá také sundat.
Nejistota panuje též ohledně Motoristů sobě. Jejich předseda Petr Macinka sice začal před volbami vystupovat proukrajinsky, ale nejznámější „motorista“ Filip Turek během svého nedávného působení v Evropském parlamentu opakovaně nepodpořil rezoluce ve prospěch Ukrajiny.
Jaká bude skutečná politika Babišova kabinetu vůči Ukrajině, zatím nevíme. Nejspíš nebude tak nepřátelská, jak by nasvědčovaly výše uvedené činy a výroky. Rozhodně ale bude méně vstřícná, přičemž i symbolické akty stahování žlutomodrých vlajek mají nezanedbatelný dopad na nálady uvnitř společnosti.
Ti, co Ukrajině v nerovném souboji s ruským agresorem drží palce, teď spoléhají nejspíš hlavně na prezidenta Petra Pavla, jenž během povolebních jednání otevřeně vyzval Andreje Babiše, aby jeho vláda nerušila muniční iniciativu. Tu sice představitelé ANO stále kritizují, ale ohledně jejího zániku už nejsou tak kategoričtí.
Češi však při snaze pomoci Ukrajině nejsou zdaleka jen odkázáni na politiky. Už nyní vybírají hodně peněz na její podporu v soukromých sbírkách. Podle Otakara Foltýna patří země v tomto ohledu ke špičce. I vzhledem k současnému rozložení sil ve vrcholných patrech české politiky rozhodně nebude z hlediska těžce zkoušené Ukrajiny na škodu, když soukromí dárci své úsilí ještě znásobí.
Článek vznikl v rámci projektu Reflections of the War in Ukraine in Visegrad Countries. Projekt je spolufinancován vládami České republiky, Maďarska, Polska a Slovenska prostřednictvím visegrádských grantů z Mezinárodního visegrádského fondu. Posláním fondu je podporovat myšlenky udržitelné regionální spolupráce ve střední Evropě.
ROČNÍK XV. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2026