27. února, 2026 Matúš Guziar
Alexandra Salmela však ani ve svém novém díle nezůstala nic dlužna své pověsti experimentátorky s formou, proto i zde kompozice textu tvoří výraznou složku knihy. Její název předznamenává, že autorka vytvořila 56 zdánlivě samostatných příběhů. Každý z nich je označen jiným ženským jménem spolu s krátkou poznámkou odkazující buď na téma, nebo symbolický význam vyprávění.
Plán kompozice knihy přitom jasně ukazují její úvod a závěr. Už první z textů nazvaný Prvožena nás totiž přivádí k ústřední myšlence, kterou je popis pocitu osamělosti ženy po rozchodu s partnerem. Naopak poslední text s názvem Sa*a (žebyja) naplňuje v knize sebereferenční, možná až zbytečně explicitní funkci. Vypravěčka v něm totiž otevřeně přiznává, že ačkoli se všechny zde přítomné texty snaží zpočátku přesvědčit čtenáře o své narativní samostatnosti, nakonec tvoří jen variující odstíny velkého příběhu jedné ženy.
Tento unifikující moment knihy tak potvrzuje, že jednotlivé texty navzdory množství perspektiv a narativních situací směřují ke společnému cíli, kterým je analýza prožívání ženské samoty. Samostatná vyprávění zároveň kromě tématu propojuje rovněž čas zápletky, jelikož se zde často odkazuje na období pandemie nemoci covid-19, což přirozeně vytváří symbolický doplněk k významu osamocení a absence mezilidské blízkosti.
Během čtení se přitom můžeme přistihnout při myšlence, že některé příběhy jsou nadbytečné a různorodé zápletky jen hromadí identické motivy. Toto opakování v jednotlivých vyprávěních však není náhodné, ale naplňuje jasně definovanou funkci. Celkem explicitně tuto nekončící multiplikaci tragiky způsobené ztrátou lásky zobrazuje například text o postavě jménem Jane:
„Jane (napoly na posteli, napoly na dlážke s očami dokorán) rozpráva príbeh o Jane, ktorej dojemný príbeh je rozprávaný ďalej a zasa ďalej, všade navôkol. V zrkadlovej sále príbehov v príbehoch v príbehoch v príbehoch v príbehoch sa Jane multiplikuje na nekonečné množstvo hlavných postáv, na armádu tragických hrdiniek.“
Tento příklad samozřejmě není jediným, a kniha tak jako celek vytváří obraz autoterapie ženy, která se v průběhu jednoho roku snaží vypořádat s rozchodem s partnerem. Proto texty přirozeně prostřednictvím různých opakování a variant zrcadlí motivy frustrace, hněvu a smutku po expartnerovi, ale také stavy popisující ztrátu vlastní jistoty a sebevědomí.
Tíživé prožívání složité životní situace se nakonec nepromítá pouze do obrazů konce partnerského vztahu, ale Alexandra Salmela prostřednictvím svých postav stejně tak tematizuje zpochybňování ženy v roli matky či kariérní selhávání v podobě ztrácení a znovunalézání vlastního uměleckého sebevědomí. Hrdinky, jako je třeba Sylvia, se tak se značnou dávkou sebeironie vztahují ke svému psaní:
„[Sylvia] len drie a drie, úporne sa zo seba snaží vytlačiť čosi, čo z nej nikdy nemôže vyjsť krásne a dobré, samé bobky, malé a úbohé, ani poriadne sračky zo seba nevie dostať.“
Přestože je pravdou, že kniha obsahuje různé druhy odstínů identického tématu, sledujeme v ní zjevný vývoj ve vyrovnání se s traumatem z rozchodu. Proto zatímco v první polovině textů převládají scény reflektující absenci vlastní vnitřní integrity, epizody v závěru knihy předznamenávají alespoň jakousi naději, že z každé nešťastné lásky vede cesta ven.
Proto je možné uvažovat nad tím, že přestože kniha byla z pohledu autorky motivována terapeutickým procesem vypsání se z vlastní nepříjemné zkušenosti rozpadu manželství, tak zároveň svými variacemi daného tématu nabízí čtenářům prostor pro sebeidentifikaci a vlastní vypořádání se s podobnou životní situací.
Nepříjemnost tématu rozchodu naštěstí autorka zjemňuje též jinými, více úsměvnými motivy, a to možná i na zdánlivě nečekaných místech. Všechny problémy, kterým hrdinky čelí, se totiž odehrávají ve stínu nekončící pandemie. A ačkoli texty ukazují taktéž vážnost a šok z celosvětové krize, čtenáři se toto období připomene skrze vícero často groteskních pandemických motivů z našich domácností od pečení chleba přes zuřivé zahradničení po procházky nebo online hodiny jógy.
Na těchto místech autorka využila možnost hyperbolizace a vytváření surrealistických obrazů, což dobře ilustruje text s názvem Camilla, v němž posedlost pěstováním přivede protagonistku do situace, kdy ji začnou kontrolovat vlastní vypěstovaná rajčata:
„Z balkóna sa okamžite ozvali protestné výkriky, Nemôžeš zas všetko nechať nedokončené, máme odhalené korienky, nedochádza ti, aký hic tu je?! Padaj naspäť a okamžite, ziapali paradajky, MY potrebujeme vodu, živiny a lásku, HNEĎ, bez opatery a starostlivosti neprežijeme! Ak sa tu uškvaríme na smrť, bude to len a len tvoja chyba, ty tlstoprdka vymetená!“
A přestože je takto humorných a nesmyslných epizod v knize pomálu, navzdory tomu vhodně vyvažují modalitu vyprávění a přidávají knize další významný rozměr.
Současně k naplnění plánu knihy přispívá její samotné finále v 56. epizodě. Ta nabízí prostor pro ukončení narativního oblouku a v jistém smyslu obsahuje katarzní moment. Vypravěčka-autorka se tak ještě naposledy sebereferenčně obrací k celému dílu a interpretuje je jako proces sebeodhalování a návratu k pravdě a vlastní zodpovědnosti. Na tomto místě se otevřeně zříká mystifikace s desítkami postav a s autorskou upřímností přiznává jejich jednotu:
„Ostatné už sedeli na prični, vo všetkých možných formách transkripcie, vo všetkých možných podobách, ktovie koľko tvárí vlastne mali, v saune bolo prítmie a ich veľa. Ich bytostná podstata bola v stave neprestajnej metamorfózy, ich názory a myšlienky do seba neprestajne narážali, treli sa, prelievali sa od jednej k druhej, pohlcovali sa navzájom, zlučovali a opäť sa delili, boli ako komplikované spojené nádoby, ako meňavka a keď sa * medzi ne vtlačila, nedala sa viac odlíšiť od ostatných, prestala existovať vo svojej individuálnej podobe a stala sa súčasťou celku, mnohotvárnej bytosti, nazvime si ju Sa*a.“
Na závěr vyvstává otázka, jestli oceněná kniha Alexandry Salmely skutečně dosahuje patřičných uměleckých kvalit, nebo je ve svých hranicích limitovaná do podoby jakési autorské pózy. Je totiž nezpochybnitelné, že Salmela se formou a jazykem své knihy snaží čtenáře přesvědčit o sofistikovaném narativním zpracování představeného tématu. A to je nakonec cílem každé dobré literatury. Zůstává na každém z nás, zda jí toto umělecké zobrazení terapeutického procesu dokážeme uvěřit, anebo ne.
Alexandra Salmela: 56, či? Aspekt, 2024.
ROČNÍK XV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2026