12. března, 2026 Martin Liška
Pohled na řeku Odru a Dómský ostrov ve Vratislavi. Foto: Tomáš Fošum
Mezi důsledky druhé světové války patřily rozsáhlé přesuny státních hranic a milionů obyvatel, kteří se náhle ocitli na území cizího státu nebo pro ně ve vlastní zemi už v nových pořádcích nebylo místo. Svou zkušenost v tomto ohledu učinilo i Československo, zcela zásadního rozměru ale dosáhl případ Polska. To přišlo o rozsáhlá území ve východní části a zároveň mu byla přiřknuta německá území na západní straně jeho předválečných hranic.
Tyto geografické změny se neobešly bez komplikovaného nutného a nuceného přesídlení milionů lidí. Není obtížné si představit pocity křivdy, vykořeněnosti a dočasnosti, které tito lidé pociťovali a leckdy také předali dalším generacím. Ještě po osmdesáti letech jsou patrné rozdíly mezi těmito Znovuzískanými územími, jak zní oficiální polský termín, a zbytkem Polska. Rozdíly, které se zdaleka neomezují na německé nápisy prosvítající pod oprýskanou omítkou. Právě specifické identitě těchto regionů a jejich obyvatel se věnuje polský reportér Zbigniew Rokita (*1989) ve své knize Odřanie, kterou v překladu Martina Veselky vydalo nakladatelství Absynt.
Název knihy představuje autorem vytvořený novotvar, jímž Rokita odkazuje na řeku Odru jako hlavní vodní tok v oblasti a zároveň symbol po válce etablované západní hranice Polska. Pro původní polská území pak autor analogicky užívá pojmu Vislanie, přičemž mu oba pojmy slouží spíše jako terminus technicus, než že by je nutně stavěl do prvoplánového kontrastu centrum versus periferie – jakkoliv i tento motiv občas v textu probleskne, asi nejsilněji v pasážích, v nichž autor popisuje, jak Odřanie po válce sloužila jako zdroj stavebního materiálu, s jehož pomocí byla obnovována Varšava i další města, zcela bez ohledu na potřeby obyvatel Znovuzískaných území. U tohoto výrazu autor poukazuje na jeho problematičnost, neboť celá oficiální interpretace opětovného získání těchto území stojí na velmi vratkých základech, poplatných spíše době svého vzniku než skutečnému stavu odborného poznání.
Ačkoliv se autor přidržuje formátu literární reportáže členěné podle jednotlivých témat, a nikoliv striktně chronologicky, na začátku knihy se bez časové osy událostí vedoucích od paktu Molotov–Ribbentrop k posunu polských hranic na západ a vzniku Odřanie neobejde. Zde nalezne český čtenář řadu povědomých motivů. Autor například rozlišuje dvě fáze odsunu původního německého obyvatelstva, divokou a živelnou, k níž došlo hned po skončení války, a následně poklidnou a organizovanou, která se protáhla na několik let.
Rovněž motivace některých nově příchozích osadníků, kteří se do osidlovacích programů přihlásili dobrovolně, aby si materiálně polepšili, a nepříliš skrývaná touha některých z nich si jen „nahrabat“ a pak se vrátit zpět domů, připomíná tuzemskou zkušenost s osidlováním sudetského pohraničí.
Jiné informace jsou naopak pro českého čtenáře dosti překvapivé, například neochota některých sovětských orgánů vystěhovat z nově nabytého sovětského území etnické Poláky. Nedělejme si ovšem přílišné iluze: tato neochota pramenila z vidiny ztráty významné pracovní síly, především v zemědělství, nikoliv z nějaké náklonnosti nebo dokonce ohleduplnosti.
V centru Rokitovy pozornosti však nestojí historická fakta a statistiky, více jej zajímají lidé a způsoby, jakými se s realitou, která dlouho zůstávala ve stavu provizoria (vyhovujícího jak Bonnu, tak Moskvě, což autor podrobněji rozebírá), vyrovnali a dodnes vyrovnávají. Jeho řádky přibližují myšlenkový svět lidí, kterým dlouhá léta nikdo nedal jistotu, že je z jejich nového domova opět nikdo ze dne na den nevyžene. Lidí, kteří přišli do míst, jejichž minulost a historickou paměť jim neměl kdo zprostředkovat. A od nichž se zároveň očekávalo, že se pustí do budování halasně vytrubovaných lepších zítřků.
Od těchto lidí se vzhledem k jejich vykořeněnosti a nejrůznějšímu geografickému, sociálnímu i jazykovému zázemí zkrátka čekalo, že postupně splynou v ukázkový prototyp nového, socialistického člověka a Poláka. Oni si ale současně byli na každém kroku vědomi toho, že žijí v domech, ulicích a městech „po Němcích“. A po Němcích zůstalo úplně všechno – od kuchyňského náčiní přes řemeslnické nářadí a dětské hračky až po pouliční cedule a domy, jejichž architektura se výrazně odlišovala od té, kterou doposud znali. Snad jediné, co po nich nezůstalo, byla hospodářská zvířata, jež v drtivé většina padla za oběť hladovým civilistům i vojákům v posledních týdnech války.
Oficiální místa se pochopitelně snažila obecně rozšířené povědomí o skutečnosti, že novousedlíci se denně setkávali s dědictvím „po Němcích“, co nejvíce oslabit a zdůraznit původní slovanský, či přímo polský ráz celého území. Rokita zmiňuje i úsměvné až absurdní momenty tohoto (znovu)popolšťování: pokynu z vyšších míst zbavit se předmětů denní potřeby označených logy původně německých továren se nově příchozí vzepřeli, neboť jim z praktických důvodů nic jiného ani nezbývalo.
Úsměv na tváři mohou dodnes vyvolat pamětní desky rozmístěné po Odřanii zdůrazňující význam daného místa pro polskou historii a kulturu. Obvykle se jednalo o připomínku nepříliš dějinotvorných momentů typu toho, že určitý básník zde jednou přespal v hostinci a podobně. Mezi mýty stojící na velmi chatrných základech autor řadí i pro polské dějiny významnou bitvu u Cedyně, v níž měl roku 972 kníže Měško I. odrazit nápor německých protivníků. Smutným projevem snahy potlačit vše německé bylo organizované ničení náhrobků a celých hřbitovů, místy prováděné s vervou, která si od varšavských úřadů vysloužila pokárání.
Tradičním projevem změny poměrů bylo přejmenovávání ulic. Autor si ale všímá toho, že na přelomu tisíciletí došlo v řadě případů na základě hlasování veřejnosti k pojmenování ulic či institucí názvy připomínajícími významné německy hovořící osobnosti z historie daného města. Po několika letech však tato vlna zájmu opět opadla a v Odřanii lze podobně jako ve zbytku Polska identifikovat silné tendence k prosazování polského nacionalismu. Přijetí německé minulosti, zejména na institucionální úrovni, ovšem neprobíhalo nikdy zcela bezvýhradně. Na příkladu rozpaků ohledně 750. výročí založení Štětína v roce 1993 nebo 200. výročí vzniku Vratislavské univerzity, které připadlo na rok 2011, je zřetelně vidět, že se stále jedná nikoliv snad přímo o kontroverzní, ale určitě horké téma.
Stejně horkým tématem je vztah ke kulturní politice polských vlád. Ekonomické údaje jasně ukazují, že přidělené prostředky na investice do ochrany a obnovy kulturně-historického dědictví v Odřanii jsou nesrovnatelně nižší než ty přidělené jiným oblastem, zejména Krakovu, protežovanému jako tradiční město králů a papeže.
Odřanie navíc zůstává dle názoru mnoha svých obyvatel upozaďovaná i v kulturní současnosti – téměř žádné současné filmy, seriály či romány se v této oblasti neodehrávají. Na jiném místě Rokita zmiňuje alespoň řadu autorů, kteří se ve svých dílech zabývají právě německou minulostí Odřanie, mimo jiné Olgu Tokarczuk či autora detektivek Marka Krajewského.
Málokoho tak překvapí autorova stručná poznámka v závěru knihy, že i podle výsledků voleb lze vidět snadno vidět zásadní rozdíl mezi Odřanií a velkou částí ostatního Polska.
Nelze přitom jednoznačně říci, že by autor pokládal osmdesát let trvající snahy o integraci Odřanie do Polska za neúspěch. Vynikne to zejména z kapitol, v nichž Rokita líčí své zážitky a dojmy z návštěv Kaliningradu a Gdaňsku, dalších měst, která v důsledky konce války změnila svou státní příslušnost. Autor kvůli srovnání toho, jak se žije „po Němcích“, podnikl dokonce i cestu do bývalé německé kolonie Namibie, sám ale přiznává, že byla v zásadě zbytečná, což mu předpovídali i jeho kolegové.
Patrně jedinou výtkou, kterou lze vůči knize vznést, je skutečnost, že autor neumí německy, což je při zkoumání tématu úzce propojeného s německou kulturou, historií a identitou poněkud limitující nedostatek. Navíc není vůči čtenářům zcela poctivé, že tuto skutečnost přiznává jen tak mimochodem až na straně 212. Jakkoliv kvůli tomu nelze Rokitovy závěry relativizovat, či přímo zcela odmítat, zůstávají mu nad výslednou mozaikou v ruce některé střípky, se kterými si neví rady. Například zmiňuje, že v Odřanii jsou v MHD obvykle zastávky „na přání“, nikoliv „na požádání“ jako jinde v Polsku. Přitom ho nenapadne, že se nejspíše jedná o další příklad onoho dědictví „po Němcích“, neboť němčina používá v souvislosti se zastávkami na znamení výraz Haltewunsch.
Jako celek představuje Rokitova reportáž cenný příspěvek k dosud neuzavřené středoevropské debatě o identitě zakotvené v konkrétním prostoru a umožňuje pochopit nejen mnohé z problémů polských moderních dějin a současnosti, ale zároveň naznačuje možný směr, kudy by se dále mohla ubírat domácí debata na téma Sudet.
Zbigniew Rokita: Odřanie. Novým Polskem od Slezska k moři. Absynt, 2025.
ROČNÍK XV. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2026