29. září, 2026 Jan Blažek
Tehdejší maďarský prezident János Áder (vpravo) se v květnu 2019 zúčastnil inaugurace ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského. Foto: Wikimedia Commons/Mykola Lazarenko
Po několik měsíců od dubnových parlamentních voleb se zdálo, že maďarskou politiku zachvátil současný středoevropský trend, pro který český ministr zahraničí Petr Macinka razí název extrémní kohabitace. Tedy trvalá mocenská přetahovaná a vzájemné házení si klacků pod nohy mezi vládou a prezidentem z opačného politického tábora.
U nás nakonec zmíněná kohabitace do úplné krajnosti nezašla. Prezident Petr Pavel pouze po vzoru svého předchůdce zablokoval vládního nominanta na ministerský post, premiér Andrej Babiš se na oplátku snažil hlavu státu omezit v jejích příležitostech reprezentovat stát navenek. Aktuálně chce vládní parlamentní většina prezidentovi odebrat pravomoci jmenovat vedoucí stálých misí u mezinárodních organizací. Spory o kompetence, které tento trend vyvolává, musí řešit ústavní soud.
V sousedním Polsku je ale situace o poznání vyhrocenější. Tam ústavní soud už nic neřeší, protože je sám rukojmím kompetenčního sporu. Neshody mezi hlavou státu Karolem Nawrockým a předsedou vlády Donaldem Tuskem o obsazení postů nových ústavních soudců instituci, jež se již několik let kvůli politickým zásahům netěší velkému respektu, v zásadě paralyzují. Vedle toho polský prezident blokuje celou řadu dalších vládních reforem a premiérovi tak znemožňuje efektivně vládnout.
V Maďarsku, na rozdíl od obou výše zmíněných visegrádských partnerů, je napjaté soužití dvou nejvyšších ústavních činitelů spíše výjimečné, navíc i v nedávném případě trvalo jen pár měsíců. Tedy tak krátkou dobu, že se mezi oběma muži ani nestihl vyjevit nějaký konkrétní politický rozkol. A veřejnost v zásadě ani nemohla jiskření mezi politiky vnímat jako plnohodnotný souboj, na to byla pozice maďarského prezidenta prostě příliš slabá.
Péter Magyar opanoval dubnové volby s až nečekanou lehkostí. V parlamentu jeho strana Tisza obsadila dvě třetiny křesel, což mu umožňuje měnit ústavu a s ní i veškeré mocenské poměry v zemi. Hned po oznámení výsledků, ještě v opojení vítězstvím, vyzval prezidenta Sulyoka k abdikaci. Ten k ní pochopitelně neviděl žádný důvod. Byl teprve v polovině výkonu svého mandátu a neprovedl nic, co by podobný „impeachment“ opravňovalo. Takže rezignovat odmítl.
Premiér Magyar ale nakonec Sulyoka přece jen z funkce odstavil, a to silou. Ústavní změnou mu zkrátil mandát a vzápětí nechal parlament zvolit „svého“ prezidenta, tedy už zmiňovaného Andráse Baku. Obhájci demokratických standardů po celé Evropě nevěřícně pozdvihovali obočí, lidé s autoritářskými tendencemi sice z povinné úcty k expremiérovi Viktoru Orbánovi brblali, ve skrytu duše ale uznale pokyvovali hlavami. O něčem takovém dost možná sami sní, když náhodou spí.
Sám Tamás Sulyok vládní postup kritizoval a nechal se slyšet, že je protiústavní a nelegální. Pak ovšem novelu ústavy poslušně podepsal, ani se neobtěžoval ji poslat k soudům na přezkum. Prostě to vzdal a tím paradoxně dokázal, že se na svůj post skutečně nehodil. Když si člověk myslí, že je něco nelegální, nemá se pod to podepisovat. A v situaci, kdy jsou na něj upřeny zraky celé společnosti a nachází se v pozici, se kterou se pojí nemalý morální kredit, to platí dvojnásob.
Sulyok ovšem není rozený bojovník, neměl vlastní politické zázemí ani ambice. Do funkce se dostal na přání tehdejšího premiéra Viktora Orbána, po jehož volební prohře ztratil ochránce i mentora. Na otevřený střet s Péterem Magyarem neměl chuť ani výbavu, a proto do něj nešel. Premiér Magyar podle všeho sám takto rychlou kapitulaci nečekal, neměl ani připravené vlastní kandidáty na prezidentskou funkci. Veřejnosti nejprve představil jméno šachové velmistryně Judit Polgár, neměl to s ní ale předjednané, a tak ona sama přes média jeho nabídku odmítla. Až na ni nakonec kývnul soudce András Baka.
Zaznívá často otázka, zda celá výměna prezidentů vládě vůbec stála za to. Stárnoucí někdejší předseda ústavního soudu byl nahrazen stárnoucím někdejším předsedou soudu nejvyššího. Oba jsou v zásadě nepolitici, jeden se druhému podobá jako vejce vejci. Sulyok měl sice blízko k Orbánovu Fideszu, nejevil ale žádnou snahu Magyarovy systémové reformy bojkotovat. Prokázal to nakonec i tím, jak si sám nad sebou podepsal ústavní ortel a spořádaně se z prezidentského paláce vystěhoval. Co jeho odchodem Péter Magyar získal? Obhájí tím všechnu tu kontroverzi?
András Baka bude mít jistě řadu důvodů podpořit vládu v její snaze o demontáž pilířů Orbánova režimu. Kromě toho je v odborných kruzích opravdu respektovaným právníkem. Do širšího povědomí vstoupil jako předseda soudu, kterého zbavil funkce v roce 2011 právě Viktor Orbán. A hádejte jak. Po drtivém volebním vítězství své strany Fidesz nechal tehdy přepsat ústavu. To je dost možná důvodem, proč poslanci ze strany Tisza z možných návrhů vybrali právě Andráse Baku. Dnešní orbánovskou opozici, která hlasitě zpochybňuje legitimitu jeho volby, totiž Bakův životní příběh usvědčuje z dvojích standardů.
Oblaky pochybností nad způsobem, jakým k maďarské prezidentské výměně došlo, se tím ale jen tak nerozptýlí. A protože voliči Fideszu Andráse Baku jen tak respektovat nezačnou, nebude nikdy vnímaný jako prezident všech Maďarů. Celá nešikovná anabáze navíc dále poškodila pověst maďarského prezidentského úřadu. Tu přitom už tak dost pošramotilo posledních šestnáct let vlády strany Fidesz, kdy se na prezidentském postu vystřídalo hned několik ceremoniálních kladečů věnců.
Prvním byl olympionik Pál Schmitt, který proslul jako nekritický stroj na podpisy legislativních změn z vládní dílny v době, kdy v letech 2010 a 2011 Viktor Orbán měnil ústavní pořádky v zemi. Veřejný posměch si Schmitt vysloužil tím, když v jednom rukopisném textu dokázal udělat hrubku i v samotném složeném slově „hlava státu“. (V maďarštině ten termín zní államfő, přičemž Pál Schmitt ho napsal pouze s jedním l.) Zanechal dost špatný dojem, který ještě po pár měsících umocnilo zjištění, že se někdejší úspěšný šermíř dopustil plagiátorství při psaní své doktorské práce. To byl konec jeho prezidentování i celé politické kariéry.
Ve funkci ho rychle vystřídal János Áder. Ten patřil mezi zakladatele strany Fidesz, měl pro politiku skutečné vlohy a bez většího skandálu obstál dokonce ve dvou pětiletých obdobích v řadě. Pověsti nekompromisního studentského vůdce ale v úřadu nedostál. Ačkoli čas od času dal najevo osobní nelibost s tou či onou politickou změnou v duchu „iliberální demokracie“, nakonec u něj vždycky zvítězila loajalita nad osobní integritou a nepokusil se fakticky zabránit ani jedné z nich.
V roce 2022 pak maďarský parlament poprvé v historii zvolil do čela státu ženu. Nástup mladé, šarmantní a inteligentní Katalin Novák sliboval závan čerstvého větru a snad i nějaké hodnotové orientace. Opak byl ale pravdou. První prezidentce zlomil vaz fakt, že na politickou zakázku omilostnila ředitele domova mládeže, který pomáhal krýt pedofilii.
Bude András Baka jen dalším z řady nevýrazných a neautentických hlav státu? Zdálo by se, že by neměl mít problém ve výše zmíněné konkurenci vyniknout. Osobnostní předpoklady pro to ale spíše nemá, chybět mu bude i čas, ve funkci je totiž podle všeho jen dočasně. Péter Magyar se už zavázal, že během příštího roku prosadí zcela novou ústavu, která má přebudovat současný systém a obsahovat řadu demokratických pojistek, mocenských brzd a protivah. Mimo jiné má i v Maďarsku zavést ve střední Evropě již dávno zcela běžnou přímou volbu hlavy státu. Předpokládá se, že tím zanikne i Bakův mandát.
To je ale třeba přivítat. Ne kvůli osobě nešťastně zvoleného Andráse Baky, ale proto, že právě přímá volba je tím, co může úřadu maďarské hlavy státu vrátit ztracenou prestiž. Dokud bude vybírán a volen parlamentem, který navíc bude mít za určitých podmínek už ozkoušené cesty, jak ho z funkce proti jeho vůli vystrnadit, bude prezident jen loutkou v rukách vlády. Přímo voleného a vládou v zásadě neodvolatelného politika, jenž svoji legitimitu odvozuje od milionů hlasů občanů, si mohou lidé opět začít vážit a důvěřovat mu. A jeho jméno pak může rezonovat i v zahraničí.
Maďarské politice by výrazný prezident prospěl. Přinášel by vlastní témata, měl by ambici vyvažovat politiku vlády, mohl by být i jakýmsi mostem nebo svorníkem mezi vládou a opozicí. A ano, vázal by na sebe i větší podíl na moci než dosud. Podobně jako se to už ve střední Evropě stalo standardem – a to nejen u nás či v Polsku, ale třeba i v Rakousku nebo na Slovensku.
Aby se to mohlo stát, musel by se premiér Péter Magyar prostřednictvím nové ústavy dobrovolně o část své moci připravit. Snad to v zájmu maďarské demokracie udělá a nenechá se přitom odradit příklady z blízkého zahraničí, kde často na extrémní kohabitaci opravdu není hezký pohled. Na samotném soužití premiéra a prezidenta z odlišných politických táborů ovšem nic špatného není. Může totiž stát i na vzájemném respektu a upřímné snaze o dialog. Potom je politice i společnosti ku prospěchu.
ROČNÍK XV. – 3. ČÍSLO, ZÁŘÍ 2026