11. března, 2026 Jan Gregor
Ne že by tu nebyly filmy, které by se nepokoušely o kritický náhled na dobu divokého odsunu německých obyvatel. Jsou to zejména snímky podle předlohy Josefa Urbana. Ale jak Habermannův mlýn, tak 7 dní hříchů trpí béčkovou přepáleností, postavy jsou v těchto snímcích černobílými karikaturami. O mnoho povedenější je brutálně syrová Krajina ve stínu Bohdana Slámy o zrůdnostech, co si navzájem prováděli sousedi ve smíšené jihočeské vesnici. S tímto dílem sdílí Gerta Schnirch perspektivu nevinných lidí ocitajících se v násilném soukolí velkých dějin.
Příběh nás přivádí do nitra početné německé diaspory v protektorátním Brně. Zárodek lidské tragédie hlavní hrdinky spočívá už v tom, že talentovaná klavíristka Gerta je po otci Němka a po matce Češka. Stojí tak rozpolcená mezi dvěma národy, které se začnou vzájemně nenávidět. Se svým českým přítelem Karlem se podílí na drobné odbojové činnosti, zároveň ale se svými německými vrstevnicemi vybírá peníze ve sbírce pro vojáky Wehrmachtu.
Svět se jí rozpadá, když umře její matka, přítele zatkne Gestapo, bratr se dobrovolně přihlásí na frontu a otec se nacisticky radikalizuje. Do toho všeho se stane obětí znásilnění, z něhož počne dítě, a když přežije nálety a dočká se vysněného konce války, ocitne se i se svou několikaměsíční dcerkou v průvodu desítek tisíc Němců a Němek, který vstoupil do historie coby brněnský pochod smrti.
Poté, co Gerta přežije pobyt v epidemiemi prosáklém sběrném táboře v Pohořelicích, najde azyl coby námezdní síla u statkářky Zieglerové a posléze povýší do role asistentky správce zabaveného majetku. Druhý díl filmu plasticky vykresluje tuto málo známou a málokdy zmapovanou realitu poválečných měsíců. A je tak věrný předloze Kateřiny Tučkové, která právě onu živelnou anarchii doby, kdy domy měnily majitele a po vesnicích se poflakovali ruští vojáci a revoluční gardy, popsala jako v české literatuře možná nikdo.
Adaptace košatého románového textu se teoreticky zdála jako opravdu velká výzva. Gertino vyznání popisuje historickou realitu s neobyčejnou plasticitou a smyslem pro detail. V knize je ale velké množství postav, vyprávění spíš meandruje, než uhání vpřed, a více než o dramatický oblouk se opírá o vnitřní pocity a dopodrobna popsanou osobní historii postav.
Scenáristické trojici ve složení Alice Nellis, Ondřej Gabriel a Tomáš Mašín se podařilo z rozsáhlého fikčního světa předlohy vykuchat funkční dějovou kostru, do níž se vešlo vše podstatné z románu. K sugestivitě příběhu přispívá věrohodná výprava a vesměs přesvědčivé herecké výkony. Z nich by se dala vypíchnout kreace německého herce Johanna von Bülowa, který vtiskl komplexnost rozporuplné figuře Gertina otce. A pak ve snímku vyčnívají obě představitelky Gerty. Pro mladou herečku Barboru Váchovou je tohle průlomová role a zhostila se jí se ctí. A výborně ji doplňuje Milena Steinmasslová v roli Gerty na prahu sametové revoluce a na začátku devadesátých let.
Narativní linie ze sklonku Gertina života, která celé to válečné a poválečné vyprávění rámuje, povyšuje už tak solidní dobovou minisérii ještě o úroveň výš. Seznamuje nás se třemi zástupkyněmi rodu Schnirchových. Zatímco empatická vnučka propaguje smíření s odsunutými Němci, babička Gerta zase usiluje o smíření se svou dospělou dcerou, která svou matku nazývá ledovou královnou a vyčítá jí nedostatek lásky a tvrdost.
Malé dějiny se v Gertě Schnirch střetávají s velkými, viny osobní se nedají oddělit od vin společenských. Nezhojené trauma se přenáší z generace na generaci a nevyléčí ho proklamace politiků nebo omluvy. „A kdo se omluví mně?“ prohlásí Gerta v jedné z hádek se svou dcerou. A tenhle povzdech visí nad povedenou Mašínovou adaptací jako neviditelný otazník.
ROČNÍK XV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2026