10. března, 2026 Wojciech Hofmański
Europoslanec Łukasz Kohut na pochodu za slezskou autonomii. Foto: Wikimedia Commons/Silar
Pozadím a základním vztažným bodem diskusí o slezském jazyce v Polsku je zákon z 6. ledna 2005 o národnostních a etnických menšinách a regionálním jazyce. Tento zákon rozlišuje mezi jazyky etnických či národnostních menšin a jazykem regionálním, což je kategorie vztahující se na historicky zakořeněné komunity na území Polska, které ale nepředstavují národnostní menšinu v politickém smyslu.
Doposud jediným uznaným regionálním jazykem v Polsku je kašubština. Kašubové nejsou pokládáni za národnostní či etnickou menšinu, ale právě za regionální komunitu, jejíž jazyk splňuje kritéria odlišnosti, historické kontinuity a společenské životaschopnosti. Podle jedněch se mělo jednat o určitý politický kompromis, podle jiných o první krok k plné emancipaci Kašubů. Uznání kašubštiny umožnilo mimo jiné její výuku ve školách, používání v místním úředním styku nebo financování kulturních a vědeckých aktivit. Další kroky však nenásledovaly.
Navzdory četným podobnostem s kašubskou situací slezština doposud analogický status nezískala. Dosavadní návrhy novely zmíněného zákona, které předpokládají její doplnění do katalogu regionálních jazyků, byly v různých etapách legislativního procesu odmítnuty nebo zablokovány. Tento problém se přitom neomezuje jen na slezštinu – podobně se vede například na jihu Polska žijícím Wilamowanům.
Slezsko je region s mimořádně komplexní demografickou i historickou strukturou. Po staletí se ocital v hranicích různých státních útvarů, což se promítlo do mnohovrstevnaté identity jeho obyvatel. Dnešní Horní Slezsko je zároveň historické území i silně urbanizovaná aglomerace, v níž procesy industrializace a migrace navzdory značné obměně obyvatel regionu po druhé světové válce nevedly k zániku místní jazykové kultury.
Údaje ze sčítání lidu v Polsku přitom ukazují na významnou míru slezské sebeidentifikace. Stovky tisíc osob deklarují slezskou národnost či identitu a značná skupina uvádí, že doma používá slezský jazyk. Podle nejnovějších údajů deklaruje jeho používání více než 450 000 osob. Ke slezské národnosti se pak hlásí téměř 600 000 lidí. Ačkoliv metodologie sčítání bývá předmětem kritiky, tendence je čitelná: „slezanství“ není marginální jev ani pozůstatek minulosti, ale živá forma kulturní identifikace.
Již déle než dekádu probíhají v Polsku četné pokusy o uznání slezštiny za regionální jazyk. Od roku 2007 jich bylo již devět, přičemž ten devátý se na začátku letošního roku dostal až na stůl prezidenta Karola Nawrockého, který ho ale vetoval. Návrhy zákona přicházely do parlamentu jak z poslanecké, tak z občanské iniciativy, mnohdy s podporou akademického prostředí i společenských organizací.
Odpor vůči těmto iniciativám vychází z několika zdrojů. Část jazykovědců a politiků systematicky považuje slezštinu za dialekt polštiny (což je tradiční přístup zavedený v akademické tradici) s argumentem, že se od národního jazyka dostatečně strukturálně neodlišuje. Jiní protivníci emancipace slezštiny se obávají politických důsledků – posílení domnělého regionálního separatismu nebo precedentu pro další požadavky na autonomii.
V pozadí působí rovněž ideologické konflikty ohledně kulturní jednolitosti státu a role jazyka v definování národního společenství. Politickou podporu slezštině přitom neměnně poskytuje levice a politický střed napříč různými stranami – od poslankyně Občanské koalice Moniky Rosy přes europoslance Łukasze Kohuta po levicového senátora Macieje Kopiece.
Paralelně k legislativním sporům se intenzivně rozvíjejí iniciativy zdola. Jedním z klíčových prvků těchto snah je činnost Rady slezského jazyka založené v roce 2023, jejímž cílem je pečovat o jazykovou normu, terminologii a konzistentní kodifikaci. Působí v ní jazykovědci, překladatelé a autoři píšící ve slezštině a další představitelé kultury. Navzdory krátké historii prodělalo její složení i vedení výrazné změny. Lze to spojit se stále ještě nevelkým počtem specialistů a kompetentních aktivistů, jejichž nápady, strategie a postoje se intenzivně střetávají.
Podstatným krokem bylo také to, že Slezská univerzita v Katovicích získala z veřejných zdrojů finanční prostředky na široce pojatý výzkum, propagaci a rozvojovou činnost. Díky tomu se stala jedním z hlavních center výzkumu slezského jazyka, jeho dějin, současného užívání i vzdělávacího potenciálu. Zároveň se této tematiky čím dál ochotněji ujímají také další, často akademicky silnější univerzity v Krakově, Poznani, Varšavě či Vratislavi.
Vzhledem k současné politické situaci v Polsku se rychlá a efektivní novelizace zákona o regionálním jazyce zdá málo pravděpodobná. Spory uvnitř slezské komunity, společenská únava z dlouhotrvajícího procesu i absence stabilního politického konsensu prohlubují pocit, že se jedná o patovou situaci.
Zároveň však slezský jazyk dosáhl úrovně zralosti, kterou nelze přehlížet. Splňuje základní kritéria samostatnosti jazyka: má ustálený pravopis, bohatý vědecký popis a uživatelé vnímají jeho normativní aspekt. V tomto kontextu mají mimořádný význam práce profesora Henryka Jaroszewicze z Vratislavské univerzity, které zasazují slezštinu do moderního rámce kontaktové lingvistiky a sociolongvistiky.
Stejně podstatná je dynamicky se rozvíjející slezskojazyčná literatura – jak originální, tak překladová. Četné překlady světové literární klasiky (mj. Hobit, Malý princ, Medvídek Pú, Vánoční koleda), polských autorů (i českému čtenáři známí Zbigniew Rokita nebo Szczepan Twardoch) a také rostoucí korpus původních textů dokazují, že slezský jazyk je plnohodnotným nástrojem uměleckého a intelektuálního vyjádření. V tomto smyslu není emancipace slezštiny plánem do budoucna, ale popisem faktického stavu, který se dříve či později bude muset odrazit i v polském právu.
Z polštiny přeložila Anna Šašková Plasová.
ROČNÍK XV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2026