08. března, 2026 Martin Veselka
Štěrkonosná podbeskydská řeka Ostravice dělí nejen Místek a Frýdek, ale i Moravu a Slezsko, v minulosti i dominium olomouckých biskupů a Těšínské knížectví a v dávných dobách také raný přemyslovský český a piastovský polský stát. Foto: Martin Veselka
Ať už člověk jede do Frýdku-Místku vlakem z Ostravy nebo z Těšína, nijak zvlášť nestoupá, ostatně nadmořská výška středu města činí pouhých 291 metrů. Okolní krajina působí přívětivě a mírně, jen v dáli na obzoru se tyčí majestátné Beskydy. Přesto byla tato oblast kupodivu dlouho stranou zájmu osídlenců. Prakticky po celý pravěk i raný středověk zůstávala periferií mezi hustěji osídlenou centrální Moravou a starobylým slezským Hlubčickem a Holasickem (Opavskem). Rušnější oblast Moravské brány ležela severněji odsud a podhorský kraj, ač z hlediska podnebných a půdních podmínek vcelku vlídný, zjevně příliš nelákal. Svůj vliv mohly mít i Ostravice a Morávka, podobně jako jiné řeky tekoucí z Beskyd plné štěrkových nánosů, neustále se rozvodňující a měnící svá koryta.
Nejspíš tedy ani není divu, že právě tato málo osídlená krajina s výrazným říčním tokem vykrystalizovala v pohraniční pásmo Moravy a Slezska, přesněji řečeno Těšínského knížectví. Zmínky o moravské straně – tedy Místku, jenž vznikl v dominiu olomouckých biskupů – jsou o něco ranější. Rozvoj slezské strany – Frýdku, založeném patrně těšínským knížetem Kazimírem – byl zase zprvu dynamičtější. Navzdory tomu je spojují četné podobnosti. Na obou stranách stálo původně strážní sídlo a s ním spjatá tržní osada. Jednalo se o hrádek Štandl nad Místkem a tvrz jménem Jamnice nacházející se snad na místě frýdeckého zámku.
Následně došlo k přesunu těchto sídel na výhodnější místo blíže brodu přes řeku, snad v souvislosti s nárůstem významu obchodní stezky z Olomouce přes Příbor do Těšína, a také k jejich nové, poměrně pozdní lokaci. Patrně nikoli náhodou byla zvolena podobná jména, předchůdce Místku se totiž jmenoval Frýdberk. Původ obou měst je zároveň opředen řadou záhad, jako jsou nejasné umístění předlokačního osídlení či nejisté okolnosti přesunu do nové polohy.
Ani pro biskupy, ani pro knížata však periferní region zjevně nebyl prioritou, neboť jej setrvale udělovali do zástavy či v léno. Navíc došlo časem k faktickému propojení Frýdecka a Místecka v jediné panství, což vyvolávalo obavy a spory, že se tak bude dít tu na úkor Moravy, tu zase Slezska.
I značná vzájemná blízkost obou sídel plodila leckdy spíše vyhrocenou konkurenci než konstruktivní spolupráci. Kupříkladu roku 1687 patrně Místečtí tajně rozmetali zátarasy, jež na věčně neklidné řece Ostravici vybudovali Frýdečtí. Místečtí kožešníci si zase stěžovali, že je frýdečtí konkurenti na jarmarcích urážejí a hrozí jim násilím. Za prusko-rakouských válek pak Místečtí zaútočili spolu s Valachy na pruskou posádku ve Frýdku, která následně krutě vydrancovala a částečně vypálila Místek. Podotkněme, že postupem času se spory Frýdeckých a Místeckých zjemnily, byť se točily i třeba kolem nákladů na stavbu a údržbu mostů přes řeku Ostravici anebo kolem spojení obou měst. Dnes mají nanejvýš podobu vzájemného špičkování.
K prudkým svárům docházelo – zejména koncem devatenáctého století – i v národnostní rovině. Frýdek-Místek se sice může jevit jako dodnes rázovité, skrznaskrz lašské dvojměstí, avšak zejména Frýdek byl dějištěm ostré germanizace. Bylo-li zde totiž ještě při sčítání roku 1880 z hlediska obcovací řeči 81 procent Čechů, o třicet let později se české obyvatelstvo stalo se 43 procenty pouhou menšinou.
Vzájemné třenice leckdy přerůstaly v agresi. Kupříkladu náčelník místeckého Sokola musel být do svého domova ve Frýdku doprovázen svými bratry cvičenci, aby nebyl cestou zmlácen. Roku 1902 pak na frýdeckém nádraží němečtí turneři ztloukli dvacet členů místeckého Sokola. Ojedinělé nebylo rozbíjení oken nebo poškozování nápisů na vývěsních tabulích, ale i různé provokace při slavnostních událostech. Češi třeba narušovali svěcení praporu frýdeckého Turnvereinu.
Moravský Místek si národní ráz držel pevněji, došlo tu k poklesu poměru Čechů ze 78 na 63 procent. Situaci ve Frýdku jistě ovlivnilo převládající německé školství. Důležitou roli sehráli též těšínští Habsburkové jako místní elity, německy hovořící Židé coby vlivní zaměstnavatelé a prostředí všeobecně germanizovanějšího Slezska. Naopak Místek měl více českých osobností a spolků, funkční Národní dům, a dokonce i české gymnázium. Možná i díky tomu, že se coby poštovní zaměstnanec ocitl právě tam, a nikoli třeba v sousedním Frýdku, vyrostl z Vladimíra Vaška literární velikán Petr Bezruč. Tamní přátelé totiž nejspíš měli bezprostřední vliv i na jeho pseudonym.
Charakteristický byl koneckonců i průběh vzniku Československa v říjnu 1918, kdy v Místku proběhl slavnostní průvod zakončený na náměstí vlasteneckými projevy a zpěvem písně Kde domov můj. Oproti tomu ve Frýdku musel být lavírující zněmčilý starosta Pawlik přinucen povolaným nadporučíkem Pavlíkem, aby podepsal přísahu věrnosti republice a předání města. To pod hrozbou vojenského zásahu ve finále učinil, ale prohlášení vyhotovil v němčině.
Dlužno ovšem dodat, že při sčítání obyvatelstva v roce 1921 byla rázem v obou městech pohodlná většina Čechů – 72 procent ve Frýdku a přes 86 procent v Místku. Nakonec není vyloučeno, že místní étos česko-německého zápolení byl – krom primární příčiny spočívající v nedoručeném rozkazu o nevyhnutelnosti kooperace s německými okupanty – jedním z důvodů, proč se posádka místeckých Czajankových kasáren pustila 14. března 1939 do bitvy s nacistickou přesilou. Jednalo se přitom o jediný výrazný odpor tehdejších československých vojáků.
Příznačnou pointou, dobře vykreslující specifičnost frýdeckomísteckých Němců, je zvláštní průběh jejich poválečného (ne)vysídlení. Dle statistiky z počátku roku 1945 žilo ve sjednoceném městě 4430 Němců. Přes 2500 z nich ovšem získalo od národního výboru příslib československého občanství, přičemž více než polovina těchto žadatelů měla česká jména, a do odsunu tedy nakonec putovalo jen 872 lidí.
Přeskočili jsme však dvě období slávy a prosperity: Prvním z nich bylo baroko, jež Místek obohatilo o dva nové pohledné svatostánky a Frýdek zase o nejvýznamnější poutní místo českého Slezska. Tamní chrám navštívení Panny Marie vyrostl na návrší Vápenky nad městem, kam již dříve putovaly zástupy k zázračné mariánské sošce, dle jedné pověsti údajně nalezené kopáči v hlíně, dle jiné pořízené coby pokání za hřích krvesmilstva. Brzy se stal náboženským cílem natolik populárním, že se mu začalo přezdívat Slezské Lurdy a z poutnictví plynuly značné zisky i podnikavým měšťanům.
Určitým paradoxem je, že roku 1911 k němu jako určitý protipól přibyl na sousedním Růžovém pahorku neméně dominantní evangelický kostel, kde se zprvu sloužily bohoslužby jen německy a polsky. Za komunismu obklopila obě svatyně hradba paneláků. Přesto sláva frýdecké barokní perly nepohasla docela. V době nedávné se chrám stal papežskou menší bazilikou i národní kulturní památkou a v současnosti prochází rozsáhlou rekonstrukcí. Pro zoufalou bezútěšnost jeho okolí však pro skutečné rozjímání lze doporučit spíše méně známou, svérázně malebnou poutní kapli v Hájku u Lískovce na severním okraji města.
Druhou érou rozkvětu byl devatenáctý věk, kdy se díky prudkému rozvoji textilnictví počet obyvatel Frýdku zečtyřnásobil až na téměř deset tisíc a lidnatost Místku se zvýšila více než dvojnásobně na necelých šest tisíc, přičemž ovšem další bezmála dva tisíce lidí žily v nově zřízené a k Místku později připojené osadě Koloredov. Největšími frýdeckými fabrikanty byli Židé: bratři Julius a Leopold Neumannové, Josef Munk a Adolf Landsberger. V Místku pak hlavními textilníky byli Jan Elzer, Johann Czajanek či Alois Lemberger. Z ostatních odvětví zde fungovala významná likérka, knihtiskárna, pilníkárna a v bezprostředním sousedství velké železárny v Lískovci a Bašce.
Již na sklonku století proběhly dvě úspěšné hospodářské výstavy v Místku a na tuto tradici pak bylo velkolepě navázáno za první republiky. Navíc roku 1871 do Frýdku přijel první vlak od Ostravy a v roce 1888 od Těšína. Krátce nato, v roce 1890, se Frýdek stal jedním z prvních slezských měst s elektrickým osvětlením ulic, byť tamní elektrárna brzy přestala dostačovat poptávce a technologicky pokrokové město se dočkalo posměšného popěvku „Ta frýdecká elektrika, ta nesvítí, jenom mrká“.
K prvním pokusům o spojení obou měst docházelo již krátce po vzniku první republiky. I přes elementární politickou shodu však tyto snahy narážely na spory ohledně jména, umístění úřadů a zemské příslušnosti k Moravě, či Slezsku, a taktéž na nevoli a stížnosti občanů, zejména Němců. Paradoxně to byli právě Němci, kdo města nakonec direktivně sloučil s platností od ledna 1943 a s názvem Frýdek.
Po válce se dvojměstí de iure rozpadlo, ale de facto existovalo dál, a to pod prozatímním jménem Frýdek-Místek, později vlivem úřední chyby načas (1950–55) změněným na pouhý Místek. To vyvolávalo zmatky, neboť občané marně hledali některé úřady na místeckém břehu. Nakonec byl definitivně schválen název Frýdek-Místek, pro občany nejpřijatelnější možná i proto, že přesně takto se už od devatenáctého století jmenovala frýdecká železniční stanice. Seriózních, ač leckdy kuriózních návrhů na pojmenování se však sešla dlouhá řada: Beskyd, Velké Beskydí, Sdružilov, Turistov, Molotovov, Stalinov, Hradec nad Ostravicí, Stráž nad Ostravicí, Petrov nad Ostravicí, Bezručov, Bezručův Hradec, Jamnice, Gerovec či Ondrášov, podle v kraji proslulého zbojníka Ondráše.
K nejhlubšímu a trvalému zjizvení nyní již sjednoceného města došlo v souvislosti s rozvojem uhelné těžby v jižní části ostravské pánve. Otevřely se totiž nové šachty v oblasti Staříče, Sviadnova, Chlebovic a Paskova. Jako vhodná lokalita k výstavbě bytů pro havíře byl určen právě Frýdek-Místek. Dle směrného plánu schváleného v roce 1959 zde mělo v roce 2000 žít 75 tisíc lidí, v důsledku masového přílivu obyvatelstva však došlo k revizi tohoto plánu a cílový počet byl stanoven na 100 tisíc, čehož mělo být dosaženo už v osmdesátých letech.
Praktickým dopadem těchto vizí bylo postupné zbourání nejprve téměř celého Místku a posléze i Frýdku. Rozsáhlou sídlištní výstavbu doplnily megalomanské dopravní průtahy, čemuž padla za oběť historická předměstí. Zlikvidovány byly hřbitovy v Místku (přeměněn na park uprostřed sídliště Riviéra) a Koloredově (přetvořen na park s parkovištěm), řada významných budov a malebné zástavby z devatenáctého století. A to včetně roubených dřevěnek, jež dodnes patří k nejohroženější vrstvě architektury v celém kraji.
Zasahovalo se i do historických center. Ve Frýdku byly těsně pod náměstím zlikvidovány romantické uličky Na Půstkách a Na Blatnici. V Hasičské uličce při zámku vyrostly nevzhledné bytovky. V kdysi nejživější tepně – Hluboké ulici – byly zbořeny tři unikátní dřevěné domy, dnes nahrazené kopiemi. V Místku se z jádra zachovalo prakticky jen náměstí, kostel a pár fragmentárních ulic. Naopak zmizely „místecké Benátky“, tedy mlýnský kanál obklopený domky, zástavba na obou menších náměstíčkách, ale i pitoreskní Zádvoří. Dále téměř celý Koloredov a Císařská ulice (dnes příznačně Pionýrů) s prvním Bezručovým místeckým bydlištěm a taktéž památná Czajankova kasárna.
Málo citlivý přístup bohužel pokračuje i v posledních desetiletích. Po revoluci se sice rekonstruovala historická jádra měst, ale poněkud živelně, mnohdy bez archeologických průzkumů. Typicky „devadesátková“ architektura necitlivě pronikla do historických uliček Místku, ve Frýdku zase krátce po roce 2000 vyrostl monstrózní Kaufland v cenné a citlivé lokalitě na okraji historického jádra při staroslavné spojnici náměstí a poutního chrámu. Z unikátního souboru industriálních památek na zdejší textilní výrobu zůstalo pouhé torzo.
Kulturní obraz města tak zachraňuje živé, především hudební dění. Po roce 1989 se zde vyrojila řada pozoruhodných kapel a muzikantů, z nichž asi nejznámější jsou Prouza, předčasně zesnulý David Stypka či Mirai Navrátil. Legendární je festival Sweetsen, pořádaný už přes dvacet let sdružením Pod svícnem. Má u nás naprosto ojedinělý koncept charitativní akce s volným vstupem, na níž vystupují výhradně umělci z Frýdku-Místku. Ve městě sice chybí divadlo, ale drží se zde různé alternativní kulturní prostory, jakož i dost možná nejlépe fungující české knihkupectví mimo Prahu (místecká Kapitola) a dva solidně zásobené antikvariáty. Kéž se tedy tato pestrost ducha uchová a rozvíjí, nelze-li již napravit nenávratně pošramocenou tvář tohoto pozoruhodného moravskoslezského města.
Autor děkuje Ondřeji Haladejovi za cenné postřehy a vzpomínky týkající se života ve Frýdku-Místku.
ROČNÍK XV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2026