06. března, 2026 Lucie Zakopalová
Andrzej Wajda v roce 1974 při natáčení Země zaslíbené. Foto: Wikimedia Commons
Andrzej Wajda je fenoménem i v rámci polské kultury. Řada jeho filmů byla svým uměleckým přístupem přelomová. Přesto byl hlavně režisérem, který tvořil pro celou společnost, a návštěvnost tomu odpovídala. Většinu svých kultovních snímků ostatně natočil ve zlaté éře kina, před nástupem širokoúhlých televizí, domácích promítaček a streamovacích platforem. Z celosvětově proslulých polských režisérů, jako jsou Agnieszka Holland nebo Krzysztof Kieślowski, se nejvíce zaměřil na témata z polské historie.
Právě Wajda několikrát kanonicky zpracoval „klíčová polská traumata“ především z období druhé světové války. Ta stála i na začátku jeho filmové dráhy. Kanály z roku 1957 a o rok mladší Popel a démant se vracejí k varšavskému povstání a odbojovému hnutí, ale zpochybňují zároveň jejich jednoznačnou heroičnost. Wajda v nich dokázal vyjádřit dilemata jedné generace, která ve válečné době musela dělat rozhodnutí na život a na smrt, setkala se krutostí, násilím, extrémními situacemi – a to vše v mládí, nebo dokonce v dětství.
Pro Andrzeje Wajdu nešlo o žádný teoretický problém, sám k této generaci patřil. Narodil se v roce 1926 a už ve svých třinácti letech zažil napadení Polska nacistickým Německem a Sovětským svazem. Jeho otec Jakub byl důstojníkem, jenž se zapojil do obrany země, padl do sovětského zajetí a od roku 1940 byl nezvěstný. V té době musel Andrzej se svým bratrem pracovat, aby rodina přežila. Gymnázium by stejně mohl absolvovat pouze tajně. Německá okupační správa zakázala středoškolské vzdělání pro Poláky jako nadbytečné, měli se stát jen podřízeným, dělnickým národem.
Elity byly cíleně likvidovány, což platilo i pro sovětskou okupaci. Až později se ukázalo, že Wajdův otec byl spolu s dalšími dvaceti tisíci polskými důstojníky, jejichž těla byla už v roce 1943 objevena v masových hrobech v Katyni, zastřelen v zajateckých táborech na rozkaz Stalina.
Andrzej jako šestnáctiletý vstoupil do odbojové Zemské armády a po razii gestapa se rok skrýval. Během války se ale také pokoušel vzdělávat. Zajímalo ho malířství, a proto nastoupil v roce 1946 na Akademii výtvarných umění, odkud v roce 1949 přešel na režii na lodžské filmové škole.
V padesátých a šedesátých letech nebyl v přímém střetu s komunistickým režimem. Snažil se o kompromis tak, aby mohl prosadit svou uměleckou vizi, ale zároveň obešel cenzuru. Jeho postavení upevnil mezinárodní úspěch, protože už za Kanály získal Stříbrnou palmu v Cannes. Film je považovaný za jeden z klíčových snímků takzvané Polské filmové školy. K ní jsou kromě Wajdy řazeni další režiséři narození ve dvacátých letech 20. století, kteří v době tání po roce 1956 opustili doktrínu socialistického realismu, například Tadeusz Konwicki, Wojciech Jerzy Has nebo Jerzy Kawalerowicz.
Kultovním se stal rovněž film Popel a démant, a to i zásluhou herce v hlavní roli „polského Jamese Deana“ Zbigniewa Cybulského. Ačkoli komunistická kritika snímek přijala negativně a nemohl reprezentovat Polsko na festivalu v Benátkách oficiálně, mimo soutěž tam získal Mezinárodní cenu filmových kritiků. Už v této době Wajda prokázal, že si umí najít výjimečně talentované herce, s nimiž pak často spolupracoval dlouhodobě, ať už to byli Daniel Olbrychski nebo Krystyna Janda.
Další zlom ve Wajdově autorské cestě přišel v sedmdesátých letech. Začal využívat svou autoritu, aby umožnil pracovat mladší generaci. Ubránil před úřady například působení Agnieszky Holland v slavném studiu X, kde byl uměleckým šéfem, a umožnil jí získat zkušenosti, které později naplno rozvinula v exilu. V roce 1975 spolu s Krzysztofem Zanussim na Fóru filmařů v Gdaňsku otevřeně vystoupil proti komunistickému režimu a odsoudil omezování tvůrčí svobody v totalitním státě, a zejména vliv cenzury na práci mladých režisérů. Wajda měl své zastánce i mezi vysoce postavenými komunisty, a tak i přes řadu tlaků nebyl v roce 1977 zakázán jeho film Muž z mramoru, který kritizuje budovatelskou éru. Snímek získal cenu FIPRESCI v Cannes a stal se manifestem Kina morálního neklidu.
To mimo jiné dokazuje, jak se Wajda umělecky vyvíjel. „Kino moralnego niepokoju“ tvořili především o generaci mladší tvůrci jako Krzysztof Kieślowski, Agnieszka Holland nebo Feliks Falk. Jejich metoda byla realistická, demaskující komunistický režim ne pomocí velkých symbolů, ale z pohledu běžného člověka z periferie. A právě dělníci stáli za největší událostí té doby, kdy stávka v Gdaňských loděnicích vedla ke vzniku nezávislého odborového hnutí Solidarita. Wajda podepsal apel 64 osobností, výzvu vládě k dialogu se stávkujícími, a ještě před brutálním potlačením demokratizačních tendencí natočil film Muž ze železa.
Paradokumentální snímek ukazuje brutalitu režimu a jeho vyšetřovacích metod. Odnesl si za něj Zlatou palmu z Cannes a v Polsku ho vidělo pět milionů diváků, než byl po zavedení výjimečného stavu 13. prosince 1981, kdy do polských ulic vyjely tanky, zakázán. Studio X bylo rozpuštěno a Wajda využil svého mezinárodního renomé a točil především v zahraničí. Například v roce 1977 vznikl ve Francii jeho Danton v hlavní roli s Gérardem Depardieu. Přesto nikdy oficiálně neodešel do exilu.
Po roce 1989 vzbudil největší ohlas jeho snímek, který byl zároveň splátkou dluhu vlastní rodině i národním dějinám. Katyň (2007) je realistickým zobrazením událostí začátku války, tedy napadení Polska ze dvou stran, německé a sovětské, a především samotných osudů polských důstojníků a jejich popravy sovětskou NKVD. Nechybí ani poválečné pronásledování kohokoliv, kdo šířil pravdivé informace o katyňském zločinu, který komunisté připisovali nacistům. Podobně jako Wajdova matka stále doufala v manželův návrat, protože v seznamech bylo jméno Karol a ne Jakub, také ve filmu vidíme tragické ženské hrdinky doufající i mnoho let po válce, že se stane zázrak a že se jejich manželovi přeci jen podařilo zachránit.
Zatímco mezi diváky sklidil film obrovský úspěch – během měsíce po premiéře jich přišlo do kin více než dva miliony – kritici už nebyli v názorech tak jednotní a řada z nich ho odsoudila jako umělecky průměrný. Jestliže Kanály nebo Popel a démant byly ve své době přelomovou a umělecky objevnou reflexí válečné zkušenosti, Katyň je už velkofilmem s jednoznačně černobílými hrdiny a zločinci, jehož největší přínos představuje právě realistické zobrazení historických událostí.
Podobným diváckým hitem se v roce 1999 stala i adaptace klíčového díla polského romantismu, eposu Pan Tadeáš Adama Mickiewicze. V kinech ji vidělo přes šest milionů lidí a v žebříčku nejúspěšnějších polských filmů po roce 1989 se nachází na druhém místě. Svoji roli v tom sehrává i polský vzdělávací systém, kde funguje celonárodní seznam povinné četby a Pan Tadeáš je jeho nezpochybnitelnou součástí.
Celé třídy tak v kinech sledovaly milostný příběh Zošky a Tadeáše, který se odehrává na začátku 19. století v době, kdy samostatné Polsko neexistovalo a bylo rozděleno mezi tři záborové mocnosti. Naděje mnoha vlastenců se proto upíraly k napoleonským vojskům, jež tehdy postupovala do Ruska. Snímek je holdem tradičnímu „šlechtickému dvoru“ a kultuře s ním spojené. Hudba polonézy v jeho závěru, kterou napsal Wojciech Kilar, je pak nejčastějším prvkem maturitních a jiných plesů. Stejně jako v případě Katyně ovšem Wajda nezískal velké pochopení filmových kritiků a neopakoval své úspěchy na mezinárodních festivalech.
Pan Tadeáš je sice řemeslně kvalitním, ale umělecky průměrným filmem a nedosahuje kvality jiných Wajdových literárních adaptací, především mistrovské expresionistické Země zaslíbené podle románu polského nositele Nobelovy ceny za literaturu Władysława Stanisława Reymonta. Filmová freska zobrazující všechny negativní aspekty i pomíjivý lesk průmyslového rozmachu textilní Lodže byla natočena v roce 1974 a je jedním z nejuniverzálnějších a nejpůsobivějších Wajdových snímků. Její restaurovaná kopie se nepochybně objeví na programu některého z českých kin.
Ačkoli Wajdovy snímky pravidelně zařazují do programu tuzemská kina i Česká televize, letošní rok bude s ohledem na kulaté výročí výjimečný. Ostatně už v lednu se v rámci akce KVIFF Classics: Návraty filmových legend objevil Popel a démant a v pražském kině Ponrepo od února probíhá přehlídka Wajdových filmů. A podobné retrospektivy se uskuteční po celém světě. Proslulost režiséra, který za celoživotní dílo získal Oscara, Zlatého medvěda na Berlinale nebo Zlatého lva v Benátkách, znovu připomíná, jak významná je role kultury pro reprezentaci národa. A že může být tvorba jednoho režiséra mnohem přínosnější než práce leckterého ministra kultury či zahraničí.
ROČNÍK XV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2026