10. října, 2022 Matúš Guziar
György Spiró a znalkyně literatury Ágnes Módis.
Foto: Wikimedia Commons
Kdo je ale tajuplná Diavolina, jejíž jméno nacházíme v samotném titulu Spiróovy knihy? Autor takto čtenářsky přitažlivým způsobem nazývá vypravěčku svého příběhu o sovětském Rusku. Důvodem, proč si za zprostředkovatelku událostí záměrně vybral Diavolinu, vlastním jménem Olympiadu Čertkovovou, je skutečnost, že tato žena neurozeného původu pracovala dlouhá léta jako ošetřovatelka ruského spisovatele Maxima Gorkého. A právě tato osobní blízkost k uměleckému idolu leninského Ruska jí umožňuje skrze vlastní optiku vykreslit před čtenářem obraz života ruské politické a kulturní elity první poloviny minulého století.
Narace Spiróovy fikce tak evokuje formu osobního vzpomínání s vydařenou podobou zdánlivé autenticity. Vzpomínkový způsob vyprávění zároveň vytváří text bez jakýchkoliv předělů vyznačující se časovou roztříštěností a selektivností syžetových epizod. A třebaže na klopě obálky čtenář najde informaci, že všechny postavy románu skutečně existovaly a popsané situace mají reálný základ, perspektiva vypravěčky a překrývání skutečné historie fikčními prvky se ukazují jako stylisticky produktivní autorské volby.
Vypravěčka Diavolina se přitom díky své stranické úloze ošetřovatelky ruského klasika dostává do role pozorovatelky v samotném centru psaní „velkých dějin“. Alexej, jak spisovatele Diavolina důvěrně nazývá (vlastním jménem se Gorkij jmenoval Alexej Maximovič Peškov), totiž představuje pro bolševiky vrchol sovětského umění. Jeho pozice je však ve vícero směrech ambivalentní. Navzdory tomu, že sám postupně přejímá estetiku socialistického realismu, chová k bolševické diktatuře zjevné antipatie. A přestože se potkává s nejvyššími představiteli strany, Leninem, Zinověvem, Kameněvem nebo později Stalinem a Molotovem, vůči jejich reálné politice vyjadřuje své výhrady. Bolševickou vládu tak nejednou otevřeně označuje jako rudý carismus či vražedný režim.
Spiró se tak dostává k eticky komplikovanému tématu umělecké konformity v podmínkách totalitního režimu. Historická postava Gorkého přitom skutečně svojí životní zkušeností představuje v jistém smyslu hraniční případ. V roce 1921 se totiž ocitá v emigraci poté, co ho k tomu přinutí Lenin morálním tlakem způsobeným zatýkáním jeho kolegů. Socialistický klasik si zároveň silně uvědomuje skutečnost, že bolševickým aparátčíkům vůbec nejde o demagogicky deklarované blaho lidu, ale jen o udržení vlastního mocenského postavení. Volí si proto raději život dobrovolného vyhnance, který se mentálně ocitá mezi neochotou sloužit zločinnému režimu a touhou po návratu domů.
Kromě sovětského Ruska se tak děj románu odehrává také v několika evropských městech, zvláště v Berlíně a v italském Sorrentu, kde si Gorkij dlouhé roky pronajímal vilu. Ta se stala sídlem všech jeho rodinných příslušníků, přátel a známých, kteří na spisovateli v emigraci finančně parazitovali. Navzdory tomu, že přímořské klima příznivě působilo na autorovo podlomené zdraví, v cizině nenašel pocit nového domova. Jak Diavolina odhaluje, neustále musel snášet sovětský bojkot při publikování svých děl a vydělával si jen díky vydávání časopisů a usilovné redakční práci.
Navíc cítil existenční úzkost z toho, že jeho vyhnanství v Mussoliniho Itálii z něj dělalo před Rusy fašistu, zatímco v očích fašistů byl zase bolševikem. Jedna z berlínských epizod dokumentuje, jak ho při návštěvě hospody mladý avantgardní básník Vladimir Majakovskij nazval sviní, což se starého spisovatelského barda nesmírně dotklo. Román se tak opakovaně vrací k otázce, zda si umělec dokáže zachovat morální čistotu a svým životem a dílem zůstat ideologicky neutrální, anebo prosazování svobody při psaní automaticky znamená jistou formu angažovanosti.
Právě na problém politické angažovanosti umělce žijícího v diktatuře však kniha poukazuje i z opačného úhlu. Příběh tak odkazuje na skutečnost, že i když se nedemokratické režimy často vypořádávají s nepřizpůsobivými individualitami z řad kultury a inteligence, některé příliš silné idoly si potřebují uchovat pro prezentaci své velkoleposti. Gorkého díla byla totiž v čase říjnové revoluce na Západě známa a sám autor představoval slavnou ikonu, na kterou se upíral obdivný pohled světových autorit. Proto i pro bolševiky jako by představoval příliš velké sousto, a tak se spíše než o jeho fyzickou likvidaci snažili přivést ho na svou stranu skrze líbivé sliby, ale i nástroje ekonomické šikany. A přestože Gorkij v románu vnímá kvalitativní posun ve vedení Sovětského svazu od zfanatizovaného Lenina k racionálně lišáckému Stalinovi, sám neustále zůstává věrný svému vlastnímu konceptu socialistického života.
V souvislosti s vyobrazením postavy Gorkého v románu tak je možné konstatovat, že vypravěčka ho vytváří značně idealizovaně, což je podmíněno její platonickou láskou. Proto, i když si Diavolina uvědomuje Gorkého osobnostní manýry, naučenou faleš i umělecké limity, ho prezentuje především jako velkodušného lidumila a charakterního člověka. Ukazuje to nejen jeho přesvědčení o materiální zodpovědnosti za široký okruh rodiny, milenek a přátel, ale také snaha pomoci nespravedlivě stíhaným umělcům získat milost. Diavolina tak na určitém místě zmiňuje, že se spisovateli podařilo zachránit před smrtí více než dvě stě lidí. Vzápětí však dodává, že tato záchrana byla jen dočasná a zločinný režim si je dříve či později stejně našel.
Vrchol vyobrazení zločinné mašinérie nastává na konci románu, kde se dovídáme o tragickém konci téměř všech postav. Spiró touto hyperbolou jen poukazuje na to, že revoluce přirozeně požírá svoje děti a jejímu působení se nakonec nevyhne nikdo. Jedině, pokud by to byla žena. A vskutku, Gorkého ženy, ať už bývalá manželka Kateřina Pavlovna nebo milenky Mária Fjodorovna a prozápadní špionka Mura, jako by dokázaly využít svůj půvab, intelekt a konexe k tomu, že nakonec i po spisovatelově smrti zůstávají naživu.
Dále Spiró svůj bezútěšný obrázek sovětského Ruska krom vraždění oponentů dotváří také plejádou dalších praktik nedemokratického režimu. Jednou z nich je typický fenomén maskování reality. Dobrácky naivní Gorkij tak po návratu do Sovětského svazu ve snaze získat pravdivý obraz společenského stavu domoviny navštěvuje moskevské ulice a pracovní tábory na Soloveckých ostrovech. Se záměrem umlčet domněnky západních elit o krutosti sovětského režimu využívá Stalin na místech navštívených ruským spisovatelem čekistické agenty coby najaté herce. Spisovatel následně píše neutrální články, ve kterých otřesná pravda zůstává utajena. Stalinovy Potěmkinovy vesnice tak bezezbytku plní svůj propagandistický účel a Gorkij se může dále věnovat umělecké tvorbě a rodinným problémům.
Touhu tvořit mu však hatí hlavně jeho zdravotní stav. Starostlivá Diavolina ho ve vzpomínkách nazývá také živou mrtvolou a velká část jejího vyprávění je tak věnována právě fyzické degradaci spisovatele zapříčiněné hlavně diagnostikovanou tuberkulózou. Přes mnohaleté trápení si však autor díky statusu celebrity mohl dopřát nejlepší možnou péči. Ve vztahu ke Gorkého zdravotní kondici tak příběh navíc prozrazuje také skutečnost, že jako vědecký nadšenec důvěřoval celé řadě šarlatánů, kteří tvrdili, že věda je blízko objevu léku proti smrti. Tuto součást spisovatelova charakteru v příběhu Spiró šikovně propojuje s historickým momentem konzervace těla samotného Lenina.
Diavolininy vzpomínky na život po boku ruského klasika se následně přirozeně uzavírají v momentě jeho smrti. Celý Gorkého život tak jakoby symbolizoval zápas intelektuála s mocí totalitní diktatury.
Závěrem můžeme jenom konstatovat, že György Spiró napsal čtenářsky působivou temnou grotesku, která nás se stylistickou lehkostí a přesvědčivou výpovědí upozorňuje na něco vskutku zásadní. Tím něčím je skutečnost, že nejen pro umělce, ale i pro všechny ostatní lidi toužící po spokojeném a naplněném životě, se ukazuje jako klíčová podmínka svobody a demokracie. Proto ačkoliv v Spiróově próze absentuje jakýkoliv patosem nabitý moralistní náboj, myšlenky humanismu a tolerance v ní skryté čtenář přirozeně najde. A právě to lze považovat za příznak dobré literatury.
György Spiró – Diavolina: Vyprávění o Rusku, Novela bohemica, 2022.
Z maďarštiny přeložil Robert Svoboda.
ROČNÍK XIII. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2024