08. června, 2023 Matúš Guziar
Pomník Sándora Petöfiho ve městě Miskolc. Foto: Wikimedia Commons/Globetrotter19
Na úvod je třeba poznamenat, že explicitně pojmenovanou inspirací pro napsání prózy PS se pro Jakuba Juhásze stává osobnost maďarského revolučního básníka Sándora Petőfiho. Název knihy tak odkazuje na básníkovy iniciály, a to v souladu s maďarskou tradicí uvádět nejprve příjmení a až potom křestní jméno. Iniciály básníka se zároveň přirozeně překrývají se zkratkou pro dopisní doslov, takzvané post scriptum. A právě v duchu tohoto hesla autor přistupuje i ke svému literárnímu textu. Juhászova ambice totiž vznikla na základě fascinace téměř až mytickým obrazem Petőfiho v maďarské kultuře. Proto se celkem otevřeně vydává na cestu po stopách tohoto romantika s cílem poznat ho a jistým způsobem převyprávět jeho příběh.
Vycházeje z objektu svého literárního zájmu, Juhász v románu přirozeně problematizuje téma vytváření uměleckého idolu, při kterém dochází k nevyhnutelnému zkreslování a následné mytologizaci autorského génia. Proto v této souvislosti není překvapením, že si vybírá právě postavu Sándora Petőfiho, jednu z největších uměleckých a národních ikon maďarské kultury. „Mám rád nedotknuteľné veci a Sándor Petőfi je nedotknuteľná vec…,“ vyznává se autor na stránkách knihy.
Zároveň se k osobnosti básníka váže celá řada asociací, ať už je to výjimečný talent, revolučnost nebo obětování mladého života pro svobodu národa. Tyto konotace se vyskytují celkem přirozeně ve vědomí všech Maďarů, avšak Petőfi jako symbol národního hrdiny pronikl také do širší kultury středoevropského regionu. Kromě již vzpomenutých atributů svého génia však znamenal jako málokdo jiný taktéž „básníka nížiny“. Tou je samozřejmě míněna velká maďarská nížina, na jejíž ploše se rozprostírá rozpálená travnatá pusta. Především s ní identifikoval Petőfi ve své tvorbě mentální svět Maďarů.
Tento životní pocit člověka nížiny, jehož součástí je vnímání časově prostorové neměnnosti, konzervace tradic a společenských poměrů, ale také poznání věčné zaostalosti a periferiality, však v mnohém sdílí i lidé slovenského jihu. A právě tato společná životní zkušenost mezi Petőfim a Juhászem přiměla současného slovenského prozaika k tomu, aby se zabýval básníkovým duchem, a postavil ho tak do středu svého literárního textu.
Současně Juhász v knize detailně a v mnohých tematických rovinách popisuje radosti a útrapy z objevování Petőfiho génia. Text tak vykazuje silné sebereflexní rysy. Biografické reference střídají autorské úvahy, čímž se vzdálenost mezi hledaným a hledajícím účinně zmenšuje. Zároveň však autor problematizuje téma psaní o historické osobnosti. Vědom si skutečnosti, že mnohé věci zůstávají dnešnímu člověku při pohledu do minulosti zastřené, se Juhász celkem správně vzdává myšlenky vytvořit ucelený a pravdivý příběh maďarského básníka. Relativizuje možnost převyprávění objektivní historie, a proto na vícero místech přiznává, že svým bádáním si obraz básníka osvojuje, čímž vytváří vlastní, na mnoha místech nejasnou a nekompletní interpretaci svého objektu.
Autor tím obhajuje možnost imaginativní reprezentace minulosti na úkor reálné historie, která se takto dostává do pozadí. „Petőfi prišiel predsa len z hmly a v hmle sa aj stratil. Neviem o ňom nič než to, že možno nosil bielu košeľu a maďarský kabátec prekrytý niečím, čo vyzerá ako divadelná opona. Košeľa, kabátec, plášť, jedno z toho by mohla byť pravda.“ Tímto vypravěčským postojem se rovněž Juhászovi daří obraz básníka zcivilnět a jednoduše z něj smýt často klamné nánosy různých pověr a národních mýtů.
Vzpomínané hledání vlastního Petőfiho se stává taktéž funkční vypravěčskou strategií. V jednotlivých kapitolách můžeme sledovat postupné kroky autora v bádání, ale rovněž jeho fyzický pohyb po mapě střední Evropy. Juhász tak využívá klasické myšlenkové schéma cesty ve smyslu motivu hledání, a to nejen odkazů na básníka a jeho dílo, ale i hledání vlastního narativního vyjádření. Proto text můžeme vnímat i jako formu literárního roadtripu spojeného s hledáním uměleckých múz. S Juhászem se takto dostáváme na více míst, ať už jde o jeho rodný Lučenec s obrovským kohoutem na kostelní věži nebo Banskou Štiavnici a její Banku lásky vystavěnou na základě Sládkovičovy milostné poémy s názvem Marína.
Juhász krom jiného do příběhu přidává také reflexe ze svých rezidenčních pobytů v Krakově či Budapešti, čímž komentuje současné možnosti a institucionální podporu literární produkce. Sám si však plně uvědomuje, že vysedávání v rezidenčních domech neznamená automatický příchod inspirace, a proto se na vlastní pěst vydává autem na skutečný jih, do Maďarska, rumunského Marmaroše a Sedmihradska či Chorvatska. Ve vybraných destinacích autor přirozeně následuje Petőfiho stopy, ale zároveň pro čtenáře komentuje neznámé prostředí a lokální společnost. V jeho pozorováních se tak často setkává periferní svět a jeho staré tradice s globalizovaným trhem, když si kupříkladu v Kecskemétu objednává jídlo v místním McDonaldu.
Přestože tak Juhász akcentuje nezvratný postup modernity, které často sám nepokrytě podléhá, svým vyprávěním jako by upozorňoval na svět, jenž nezadržitelně odchází do zapomnění. Navštěvuje regiony, často okrajové oblasti vybraných zemí, a konfrontuje se s tím, že svět, který existoval v Petőfiho době a kterému se tak úspěšně dařilo na venkově přečkat celé dekády, je nenávratně pryč. Na příkladu Banské Štiavnice tak celkem otevřeně kritizuje situaci, kdy se ze skromného městečka s vlastním lokálním životem stala kořist pro majetnické a komerční choutky bratislavských zbohatlíků.
Krajina se tak proměňuje pod vlivem moci peněz a Juhász jako by vůči tomu svým textem vyjadřoval nostalgické ne. Celou řadou referencí na uherské kulturní milieu – ať už zmiňuje maďarského spisovatele Kálmána Mikszátha, skladatele Bélu Bartóka a Zoltána Kodálye nebo konzumaci tradičních pokrmů, jako jsou langoše a hortobáďské palačinky – se snaží alespoň takto, ve vlastních vzpomínkách, uchovat ducha jedné společné kultury. A porozumět tak lépe kořenům jižanské společnosti, do které se sám narodil.
Popisováním dědictví tohoto kulturního okruhu jako by Juhász hledal, ale zároveň i přijímal určitou regionální totožnost. Petőfi a jeho mentální svět tak pro něho neslouží jen jako nějaký narativní artefakt nebo inspirace, představuje pro něj daleko víc. Básník se tu stává autorovou reflexní plochou, prostorem, který zkoumá, ale zároveň konfrontuje se současnými změnami. Juhász si díky tomu ohmatává prostředí, které ho obklopuje, a tímto způsobem se přihlašuje k jistému typu regionální identity. Svým příběhem nás zve nahlédnout do procesu poznávání a objevování sebe sama. Sice nemá potřebu klást si patetické otázky o tom, kým je, avšak text toto pátrání prozrazuje za něj. Pro objevování vlastní identity volí poměrně netradiční, ale přitom velmi vhodnou cestu, když tak činí právě skrze poznávání osoby Sándora Petőfiho. Nejenže díky tomu účinně dociluje pevnosti kompozice textu, ale také jej tím výrazně narativně obohacuje.
Na závěr je tak možno poznamenat, že se Juhászovi podařilo vytvořit čtenářsky atraktivní text, který spojuje prvky fikční biografie, vlastních reflexí a beletrizovaného cestopisu. Čtenáře, jenž by po knize sáhnul s cílem dozvědět se ucelený životní příběh maďarského básníka, by Juhászova próza jistě neuspokojila. Na druhou stranu, jak jsme již načrtli, na takovou ambici autor oprávněně rezignoval. Namísto toho nám však nabízí možnost vstoupit a pobýt s ním v prostoru, který se některým z nás bude jevit dostatečně známý a blízký, a těm ostatním zase nabídne vypravěčsky neobyčejný obraz procesu sebepoznání.
Jakub Juhász: PS. Rubato, 2022.
Podpořte prosím naši sbírku na Hithitu: https://www.hithit.com/cs/project/12032/tref-se-do-demokratickeho-stredu
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025