slot online gacor Gacor88 slot gacor slot online https://popacular.com/ slot gacor online link slot gacor slot pulsa tanpa potongan slot gacor hari ini slot gacor 2022 slot gacor 2022
Demokratický střed   Jablonec paradoxně kontinuální

Jablonec paradoxně kontinuální

01. března, 2023 RUBRIKA Kultura


imageJBLPohled na Jablonec nad Nisou z návrší Petřín. Foto (oříznuto): Wikimedia Commons/ Miloslav Rejha

 

K Jablonci nad Nisou mám coby rodák z nedalekého Liberce a hrdý obyvatel regionu blízký vztah. Ostatně sám jsem se s tímto městem před lety v eseji na stránkách tohoto časopisu – lze snad říci autorsky i lidsky – vyrovnával. Nejnovější kniha zavedeného spisovatele mladší generace Štěpána Kučery (*1985) Gablonz / Jablonec je velice zdařilou prózou ve formě jakési koláže. Autor se v ní pomocí mikropříběhů, jež jsou však leckdy navzájem pospojovány různými linkami, pokouší postihnout dějiny a ducha svého rodného města. Je to kniha, kterou jsem v našem kontextu dlouho postrádal, aniž bych si to vlastně plně uvědomoval.

 

V lokálních muzejních institucích, infocentrech či knihkupectvích často a s oblibou kupuju a čítám rozličné výbory z kronik, denního tisku nebo deníkových či písmáckých záznamů. Zpravidla jsou to publikace uspořádané regionálními badateli nebo patrioty s tu větší, tu zas menší promyšleností a koncepční rafinovaností. Hned zkraje podotknu, že Kučerova jablonecká kniha tento přístup dalece převyšuje. A děje se tak navzdory tomu, že jejím základem je obdobná, byť náročněji a velkoryseji pojatá heuristická práce.

Prozřetelně a znale při ní nespoléhal pouze na vlastní síly, přehled a zkušenosti, ale přizval si k ruce několik rádců a znalců na slovo vzatých. To jeho knize velice prospělo. Část z nich zmiňuje v úvodní dedikaci a poděkování. Vypíchněme zde především jabloneckou badatelku sudetoněmeckého původu Christu Petráskovou a nestora všech milovníků Jizerek a divoké přírody naší části Evropy obecně – libereckého zoologa a vlastivědce Miloslava Nevrlého. A není přitom podstatné, nakolik s nimi Kučera během přípravy své knihy reálně kooperoval (s paní Petráskovou bezpochyby intenzivněji, s panem Nevrlým se naopak možná osobně ani nesešel). Mnohem důležitější je jejich úloha coby patronů či průvodců – osobností, jimiž se inspiruje, z nichž vychází a k nimž se vztahuje.

Vedle nich pak jaksi na pozadí celé knihy figuruje ještě několik dalších postav z regionu, které se v ději opakovaně vracejí a autora fascinují. Zvláštní pozici mezi nimi mají dva Gustavové. Jednak kdysi proslulý a uctívaný básník jizerskohorských lesů Gustav Leutelt, který umírá steskem krátce po odsunu v roce 1947. A jednak neméně proslulý a uctívaný světoběžník, horolezec a pábitel Gustav Ginzel, který coby syn z antifašistické rodiny do odsunu nemusel a věhlas si získal hlavně svou svéráznou existencí v legendárním Hnojovém domě na Jizerce.

 
Síla jazyka

To vše by ovšem stále ještě nestačilo k vytvoření díla takových kvalit, jakým Gablonz / Jablonec bezpochyby je. Jinak řečeno, nejpozději v této fázi musel nastoupit autorův literární talent. Jeho zásluhou má v knize – jakkoliv to snad zazní banálně, byť dnes to zdaleka samozřejmé není – slovo skutečně platnost slova, plnokrevného slova. A platí to i pro četné citace. Jejich přečastou žurnalistickou frázovitost či výrazovou ukoptěnost druhořadých regionálních prozaiků dokázal Kučera citlivým a trefným výběrem, promyšlenou kompozicí a mnohdy spíše střídmým, ale jazykově vybroušeným průvodním textem povýšit do pozice něčeho, co člověk čte úplně jinak než noviny či šestákový román. Zkrátka a dobře, učinil z toho krásnou literaturu, a to umně napsanou, působivou a vydatnou.

Aby to však nikoho nemátlo: rozhodně nejde o jediný aspekt, který z knihy činí dílo literárně zdařilé. Na prostoru celého textu je dobře patrná autorova jazyková hravost, schopnost bezpečně se pohybovat napříč různými literárními druhy a žánry. Mimo jiné skvěle veršuje, koneckonců je zdatným textařem výborné liberecké hudební formace NekrmiT. Kučera dokáže experimentovat a ozvláštnit i takové věci, jako jsou nadpisy, vnitrotextové odkazy či překvapivé jazykové a obsahové souvislosti.

Jen v málokteré současné próze (o knihách populárně naučných ani nemluvě) se v takovém rozsahu setkáme s nápaditě a vtipně koncipovanými tituly kapitol. Jsou to kupříkladu tyto: Ohlédnutí za českými a německými ňadry, Obchod se štěstím a Japonci v Jablonci, Děti, hrajme si na světovou válku!, Fidelio 1940 aneb Árijská árie, Vánoční strom s plátky brukve, Cetky aneb Srdečné pozdravy z Československa či Večery milostné poezie aneb Žena v budování Jablonecka II. Nebo zmiňme nadpisy, jež jsou přímo obtěžkány aluzemi: Mám se dobře, nic mi nechybí, Co nám dala plenárka o poezii, Komplexní řešení cikánské otázky či Jablonec je náhle plný antikomunistů.

Dostane-li se čtenářům knížka do ruky třeba jen na chvilku, doporučuju přečtení výše uvedených kapitol. Jsou kraťoučké a ještě ostřeji pak vynikne sžíravá paradoxnost a strhující pointa oněch příběhů, respektive dílků příběhu, a jejich názvů.

 
Souvislosti bezmála fantastické

Přestože Kučera v závěru knihy uvádí v sekci Prameny zevrubný výčet zdrojových textů a inspirací prakticky ke každé kapitolce, hranice mezi reálným zdrojem (a v jeho rámci reálnou historií a příběhem) a mystifikací je namnoze tenká. Autor sám někdy napovídá, že si to či ono přimyslel, místy však rozuzlení ponechává na čtenářově kritičnosti a fantazii. Dlužno ovšem poznamenat, že svět jabloneckých dějin, osobností a topografie je natolik překvapivý, že tu vedle sebe takřka přirozeně stojí Franz Kafka se svým Procesem a Zámkem, Walt Disney se svým Mickey Mousem a Konrad Henlein se svou paradoxní fascinací sokolstvem. Nebo černoši, Indiáni, Samarkand a vykořisťované české proletářky, Moonlight Serenade (Měsíční serenáda) Glenna Millera a Vítězný únor na jabloneckém náměstí, James Bond a Ladislav Štoll, první striptýz v ČSSR a tragické oběti sovětské invaze v nedaleké Desné. Kučerovi rozhodně nechybí nadání odkrývat a spřádat netušené souvislosti, ale žádná juxtapozice nepůsobí chtěně, vynuceně, nic není konstruováno s primárním ohledem na efekt, byť to ve výsledku velmi efektní je.

Pozoruhodná je – snad s autorovou novinářskou zkušeností související – perspektiva jakési objektivity, nestrannosti, která se vine celou knihou a explicitně nekritizuje. Neodsuzuje dokonce ani jevy a postavy, které jsou nějak kontroverzní či vysloveně negativní (a pokud, tak jen náznakovitě nebo mírně). Jeho pozice – postoj subjektu skrytého kdesi více či méně v pozadí – jako by byla všeobjímajícně empatická, bez blahosklonnosti, paternalismu, zcela neokázalá, a přesto sugestivní. Osobně bych byl při psaní podobné knihy bezpochyby ostřejší, vyhraněnější, nesmlouvavější a v řadě případů bych nedovedl své mínění ponechat stranou. Ale je možné, že i toto dílčí upozadění subjektu (který jinak v knize rozhodně nechybí) přispívá k obsahové a rozsahové vyváženosti, jejíž narušení by celku nemuselo prospět.

Mimoto knihou prolíná vědomí paradoxní kontinuity oscilující mezi refrénovitě opakovaným „Některé věci se nemění“ a „Všechno se mění“, kterou by snad bylo až příliš snadné označit jako kontinuitu sudetskou. Dotýká se totiž pochopitelně i mnohem obecnějších fenoménů a vyšších rovin, než je střídavé vykořeňování a zakořeňování jednoho nesmírně pozoruhodného sudetského města, které notabene oproti jiným není tak mocně vyrváno z kořenů. To ostatně jako by potvrzovala nejen silná přítomnost Němců i ve druhé, „české“ polovině knihy, týkající se už nikoliv Gablonzu, nýbrž Jablonce po roce 1945, ale také samotná úvodní dedikace dvěma Jablonečankám, které dělí devadesát let. Jedná se o autorovu babičku a dceru.

O výše řečeném svědčí i poděkování, které autor dělí rovnoměrně mezi původní německou obyvatelku města (již zmíněnou Christu Petráskovou) a jeho českou obyvatelku narozenou až po válce (Jitku Noskovou z jablonecké knihovny). Obě se vyznačují nefalšovaným zájmem o duši svého města. Do třetice směřuje své díky jakémusi spojovateli, smiřovateli obou těchto epoch, potažmo myšlenkových světů, Miloslavu Nevrlému, který svým životem, dílem a přístupem funguje jako jejich vzácně kompaktní, řeklo by se až jizersky skálopevný svorník. A podobné – ač formálně a obsahově jinak akcentované – ambice má, a podle mě je zdařile uskutečňuje, i Kučerův Gablonz / Jablonec.

Ostatně povšimněme si, že lomítko v titulu na obálce ani v knize samotné nikde nenajdeme. Jako v hladině „jabloneckého moře“, tamní „přehrady v klínu hor“, což podtrhuje i skvělá fotografie od Aleny Čechové na obálce, se obě varianty jména města navzájem zrcadlí. Jsou nedílně provázány tak, že nelze rozhodnout – a ani to není a nesmí být podstatné –, která je zdrojem a která odrazem, která je původní a která odvozená…

Kučerův jedinečný knižní počin zkrátka vřele doporučuju všem, které zajímá vztah člověka a místa, genius loci v nepovrchním, nebanálním smyslu, i když třeba v Jablonci zatím nikdy nebyli.

Štěpán Kučera: Gablonz / Jablonec. Druhé město, 2022

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.

situs slot gacor situs slot gacor Slot88