09. prosince, 2025 Dominik Héjj
Jarosław Kaczyński a Viktor Orbán si potřásli rukou v září 2017v polském Sejmu. Foto: Wikimedia Commons/ Kancelaria Sejmu /Paweł Kula
Za povšimnutí stojí skutečnost, že v Polsku ztratila V4 na významu za vlády národně-konzervativní strany Právo a spravedlnost (PiS). Je to pozoruhodné v kontextu předchozích let, protože to byly obvykle liberální vlády, které byly vnímány jako skeptičtější k visegrádské spolupráci, nad niž stavěly upevňování vazeb se Západem.
Tentokrát bylo vše trochu jinak. Když se po volbách v říjnu 2023 ujala moci liberální vláda v čele s Donaldem Tuskem, do velké míry pokračovala v integračním kursu nastaveném svou konzervativní předchůdkyní. Ten směřoval na sever, když cílil na spolupráci se státy kolem Baltského moře, s nimiž začala Polsko pojit především otázka mezinárodní bezpečnosti. Za zmínku také stojí podstatné zlepšení vztahů s Českem, kde shodu s polskými protějšky nacházel nejdříve premiér Petr Fiala a po prezidentských volbách v roce 2023 také prezident Petr Pavel.
Bez ohledu na politické konotace panovalo v Polsku přesvědčení o nutnosti podporovat Ukrajinu a poskytovat jí co možná nejrozsáhlejší pomoc včetně vojenské. Visegrádský formát se začal měnit ve fórum polsko-česko-slovenské spolupráce, které do konce září 2023, tedy do vítězství Roberta Fica v parlamentních volbách na Slovensku, vůči Ukrajině vystupovalo poměrně entuziasticky. Samotný název Visegrádská skupina se však v polské veřejné debatě přestal vyskytovat. Více se mluvilo o Bukurešťské devítce (B9), která zahrnuje státy východního křídla NATO. Maďarsko se stalo jakýmsi páriou dosavadních středoevropských formátů.
Rok 2022 vzájemné vztahy s Maďarskem bez přehánění zdevastoval. V průzkumech veřejného mínění provedených již po vypuknutí války, v nichž byli polští respondenti tázáni na vztah k jiným národům, zaznamenali Maďaři značný propad popularity. Více se propadli už jen Rusové a Bělorusové.
Idea polsko-maďarského přátelství se nevzpamatovala ani tři roky po začátku plnohodnotné války na Ukrajině. Jistým symbolem tohoto ochlazení se stala reakce předsedy PiS Jarosława Kaczyńského v dubnu 2022 na slova Viktora Orbána. Tři dny po parlamentních volbách v Maďarsku, 6. dubna 2022, během tiskové konference totiž Orbán na adresu ruských válečných zločinů v ukrajinské Buče prohlásil: „Žijeme v dobách masové manipulace, kdy člověk neví, jestli může věřit tomu, co sám vidí.“
Tento zjevný pokus umenšit ruskou odpovědnost za genocidu na Ukrajině se setkal s ráznou odpovědí Jarosława Kaczyńského, který v jednom rozhovoru konstatoval, že pokud někdo nevidí to, co se stalo v Buči, měl by si zajít k očnímu lékaři. Dne 9. dubna 2022 Orbánův tiskový mluvčí zveřejnil stanovisko premiéra následujícího znění: „Odsuzujeme genocidu v Buče. Podporujeme mezinárodní vyšetřování.“
Kroky maďarské vlády jsou velkou částí polské společnosti považovány za proruské, a platí to dokonce i pro voliče, kteří podporují Právo a spravedlnost (PiS). Není náhoda, že když Viktor Orbán po volbách do Evropského parlamentu oznámil nutnost vytvořit v tomto tělesu novou frakci, velké nadšení to v PiS nevzbudilo. Orbán se skutečně stal jedním z otců Patriotů pro Evropu, jeho polští – jak se zdálo – političtí blíženci se však navzdory snaze maďarské vládní koalice Fidesz-KDNP do této frakce nijak nehrnuli.
PiS tak zůstalo nejpočetnější skupinou v řadách Evropských konzervativců a reformistů. Obě frakce se samozřejmě v mnoha otázkách shodnou, k Fideszem očekávané polsko-maďarské fúzi nicméně nedošlo. Půldruhého roku po eurovolbách navzdory Orbánovým hlasitým proklamacím Patrioti pro Evropu nijak silnou skupinou v Bruselu nejsou, ačkoliv u jejich vzniku stál i vítěz nedávných českých parlamentních voleb Andrej Babiš.
K erozi Visegrádské skupiny přispívá vyčerpání dosavadního formátu spolupráce. Připomeňme, že V4 vznikla za účelem koordinace procesu přistoupení k Evropské unii. Po roce 2004 byla skupina přeformátována na V4+ s cílem podělit se o dobrou praxi s dalšími státy aspirujícími na členství v EU. V tomto ohledu byla podstatná pravidelná setkání premiérů před summity Evropské rady nebo jednotlivých ministrů před jednáním unijních odvětvových rad. Tato setkání do velké míry odumřela, ačkoliv schůzky na nižších úrovních probíhají i nadále.
V roce 2025 je politická i společenská situace jiná než o tři roky dříve. Rostoucí nechuť pomáhat Ukrajincům a únava z války umožňují popřát odlišným stanoviskům o něco více sluchu. Největším zastáncem obnovení visegrádského formátu je Viktor Orbán, který už nejméně dvakrát možnost resuscitace V4 ohlašoval. Poprvé to udělal po volebním vítězství Roberta Fica, podruhé u příležitosti výhry Andreje Babiše.
Orbán by se rád vrátil k roli vůdce visegrádské čtyřky, které se těšil od roku 2015 v souvislosti s tehdy probíhající migrační krizí. Protože právě maďarský premiér ve střetech s Bruselem prošlapával stezky (jak se dozvídáme z materiálů publikovaných maďarským investigativním portálem Direkt36, dělo se to mimo jiné pomocí špionážní sítě vybudované v evropských institucích), pozice Maďarska ve formátu V4 i ve vztazích s Polskem byla disproporčně silná. Zatímco Slovensko a Česko celkem přirozeně vnímají polské vedení v tomto formátu, Maďarsko má stále ambici mu dominovat.
Návrat k Visegrádské skupině v podobě před rokem 2022 se zdá nemožný, dokonce i kdyby v parlamentních volbách v Polsku v roce 2027 opět zvítězilo Právo a spravedlnost. Zdá se, že hodnoty vyznávané tímto politickým táborem včetně ostře protiruského kurzu nelícují s „holubičím“ postojem Orbána k ruskému režimu Vladimira Putina. Maďarský premiér se tak bude muset poohlédnout jinde. Na sociálních sítích si lze všimnout, že jedna z frakcí polského uskupení Konfederace udržuje pravidelné kontakty s maďarskými vládními kruhy. Jde o křídlo blízké Krzysztofu Bosakovi, jehož europoslanci vstoupili do frakce Patrioti pro Evropu. Z perspektivy Fideszu by tento mladický zápal neměl zůstat nevyužitý.
Je zjevné, že Česko, Polsko, Slovensko a Maďarsko by spolu v různých formátech spolupracovat mohly. Témata přinejmenším ke vzájemným konzultacím nescházejí. Jedním z nich bude vyjednávání o víceletém finančním rámci Evropské unie. V zájmu regionu je totiž postarat se o to, aby co největší část evropského rozpočtu nadále směřovala do kohezní politiky, jejímiž adresáty jsou také státy visegrádské čtyřky.
Další potenciální oblast spolupráce představuje klimatická politika. Státy regionu se shodují, že rychlá transformace k zelené energetice je vyloučena. Nezdá se ale možné, že by k uzavření spolupráce v oblasti energetiky mohlo dojít, jelikož Maďarsko a Slovensko nedělají mnoho pro to, aby se zbavily závislosti na ruských fosilních palivech.
Jednotlivé státy skupiny hluboce dělí také postoj k Rusku. Fico má mnohem blíže k Orbánovi než k Polsku. Českou politiku vůči Rusku zřejmě převzetí vlády Babišovým hnutím ANO zásadně neovlivní. Příčinou nejsou jen výbuchy ve Vrběticích v roce 2014, do nichž bylo – jak víme od roku 2021 – zapleteno Rusko. Andrej Babiš je bezpochyby ekonomicky natolik provázaný se Západem, že sbližování s Ruskem, jež by mohlo ohrozit renomé jeho podnikání, riskovat nebude.
Hlavní otazník tak představuje vůči Rusku loajální Orbánovo Maďarsko se svou touhou převrhnout geopolitický stolek a získat lepší postavení ve světě. Viktor Orbán chce skoncovat s paradigmatem Maďarska coby státu poraženého ve dvou světových válkách. V tomto ohledu zůstává nevypočitatelný. Usiluje o to, aby se Maďarsku vrátila dávná pozice a respekt. Odtud pramení například jeho velká snaha zapojit se do některého fóra rozhodujícího o budoucnosti Ukrajiny. Orbán, který Kyjevu mnohokrát upřel právo na sebeurčení, ve středoevropském klubu reprezentuje absolutně protiukrajinský přístup. S tím se polská vláda těžko může ztotožnit.
Redakčně kráceno. Z polštiny přeložila Anna Šašková Plasová.
Článek vznikl v rámci projektu Reflections of the War in Ukraine in Visegrad Countries. Projekt je spolufinancován vládami České republiky, Maďarska, Polska a Slovenska prostřednictvím visegrádských grantů z Mezinárodního visegrádského fondu. Posláním fondu je podporovat myšlenky udržitelné regionální spolupráce ve střední Evropě.
ROČNÍK XV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2026