09. prosince, 2025 Péter Bori
Válka na Ukrajině výrazně ovlivnila maďarskou ekonomiku, politiku a společnost. Maďarská vláda nezůstala pasivní a na vnější šoky aktivně reagovala. Snaha o vyvážený přístup, který by uspokojil jak Vladimira Putina, tak Donalda Trumpa, konfrontace údajně mírového postoje Maďarska s údajně válkychtivým postojem Bruselu a obecné špatné řízení maďarské ekonomiky potenciálně ale stály premiéra Viktora Orbána více politického kapitálu, než by si byl ochoten připustit.
Na domácí scéně čelí dosud největší výzvě, protože opoziční lídr Péter Magyar využívá většinu Orbánových neúspěchů v oblasti ekonomiky a sociálního zabezpečení k přetahování voličů. V Evropské unii se Maďarsko potýká s finanční a politickou izolací kvůli svému proruskému naladění i obavám o další existenci tamějšího právního státu.
Vlastní vnímání Maďarska coby obklíčeného ostrova stability uprostřed chaotického Západu, které si Orbán tak pečlivě hýčká, také formuje jeho přístup k regionální spolupráci. Týká se to i Visegrádské skupiny (V4). Může toto uskupení nabídnout Orbánovi vstřícnou náruč? A má ve stínu války na Ukrajině šanci vůbec přežít?
Abychom na tyto otázky mohli odpovědět, je třeba stručně přiblížit účel a původ skupiny V4. Byla založena v roce 1991 Polskem, Maďarskem a bývalým Československem (zpočátku jako Visegrádská deklarace, později jako Visegrádská skupina) a jejím hlavním cílem bylo podpořit přechod k demokracii, navázat dobré sousedské vztahy a podporovat členské státy v jejich úsilí o integraci do EU a NATO. Osobnosti jako József Antall, Lech Wałęsa a Václav Havel jí daly do vínku klíčové směřování k liberální demokracii, oddanosti právnímu státu, toleranci a evropské integraci.
Po většinu své existence V4 vedla jen ke skromné mezinárodní spolupráci, jejíž hlavní přínos spočíval v přeshraničních projektech v oblasti kultury, vzdělávání a občanské společnosti. Hlubší politické spojenectví často brzdily domácí politika a diplomatické napětí kolem etnických menšin.
Někteří komentátoři však tvrdí, že tmelem V4 je obecnější a sdílený pocit ukřivděnosti vůči západní Evropě, jehož konstantou je mentalita oběti. Politolog Lukáš Macek ve svém článku o budoucnosti V4 poukazuje na to, že země střední a východní Evropy se často cítí odsunuty na okraj Evropy a pokládají se – jak to vyjádřil spisovatel Milan Kundera – za „unesený Západ“.
V praxi to znamenalo, že V4 často hrála důležitou roli při ovlivňování politiky EU, i když především jako spíše reaktivní opoziční síla. Migrační krize v roce 2015 skutečně zdánlivě sjednotila blok proti unijním kvótám pro přesídlování uprchlíků, přičemž jeho země zdůrazňovaly svou suverenitu a kulturní homogenitu.
Vzhledem k vnitřní nekonzistenci byla ideologická jednota pouze povrchní. Zatímco Maďarsko a Polsko udělaly z migrace ústřední téma domácí politiky, Česko a Slovensko přistupovaly ke krizi pragmatičtěji a kladly důraz na potřeby domácího trhu práce a suverenitu. Jednotný postoj ale upevnil image silného bloku V4.
A zatímco se členové V4 v letech 2010-2020 střetávali v různých otázkách týkajících se EU a právního státu, komentátoři předpokládali, že vzestup iliberální politiky v rámci bloku spojenectví vzkřísí, i když tentokrát na základě zcela odlišných principů: iliberální demokracie, euroskepse a uzavřených hranic.
Invaze Ruska na Ukrajinu však opět prokázala, že stabilita aliance V4 je do značné míry závislá na domácí politice a zahraničněpolitických agendách. Například maďarská vláda strany Fidesz, která byla v roce 2022 již dvanáctým rokem u moci, se nadále hlásila k iliberálnímu projektu, a proto odmítla poskytnout Ukrajině přímou vojenskou podporu, poslat jí zbraně nebo umožnit členským státům NATO využívat maďarské území k přepravě zbraní a vojenského materiálu.
Ačkoliv Viktor Orbán tvrdí, že je zastáncem míru a zůstává neutrální kvůli suverenitě Maďarska a ochraně maďarských menšin na Ukrajině, většina komentátorů pokládá takovou politiku za nahrávku Putinovi, protože ochromuje jednotnou evropskou reakci.
Polsko, Česká republika a Slovensko pod vedením premiéra Eduarda Hegera naopak v roce 2022 zaujaly jasně proukrajinské a protiruské postoje. Tyto tři země dodávaly zbraně, munici a cvičily ukrajinské vojáky. Zatímco Maďarsko blokovalo nebo zdržovalo několik sankčních balíčků EU s tím, že sankce poškozují Evropu více než Rusko, slovenská, česká a polská vláda podporovaly a často prosazovaly vůči Moskvě přísnější postihy než ty unijní. Na diplomatické scéně byl ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj často zván na návštěvy na vysoké úrovni a těšil se v těchto zemích silné veřejné podpoře, zatímco Maďarsko se bilaterálním návštěvám většinou vyhýbalo.
Tento ostrý kontrast se v mnoha ohledech bral jako hřebík do rakve další spolupráce V4 a první rok války se nesl ve znamení zvýšeného diplomatického napětí a izolace Maďarska v rámci bloku. V březnu 2022 Maďarsko zrušilo schůzku ministrů obrany V4, když zástupci Česka, Polska a Slovenska naznačili, že se jí nezúčastní kvůli úzkým vztahům Budapešti s Moskvou. Ve stejném měsíci byla odložena oslava dne polsko-maďarského přátelství, protože se polský prezident Andrzej Duda vyhranil vůči proruskému postoji Maďarska.
Z řady bilaterálních dohod souvisejících s válečnou politikou však vyplývá, že rozdíly mezi jednotlivými zeměmi nejsou tak výrazné, jak by jeden očekával. I přes politické odcizení spolupráce zemí V4 pokračuje v oblastech, kde hmotné zájmy – energetika, obchod nebo protekcionismus v zemědělství – převažují nad ideologií.
Slovensko se například připojilo k Maďarsku ve věci zachování dovozu ruského plynu a obě země kritizovaly kroky EU jako škodlivé pro národní ekonomiky, čímž si nakonec získaly výjimku z unijního ropného embarga. Podobně Maďarsko, Polsko a Slovensko společně uvalily národní zákaz dovozu ukrajinského obilí, aby ochránily domácí trh před konkurencí.
Rozkol ve visegrádské čtyřce, jenž byl příznačný pro první rok a půl války, se ovšem rozmlžil ve chvíli, kdy se Robert Fico v roce 2023 vrátil k moci a okamžitě zvrátil proukrajinskou politiku předchozí slovenské vlády. Fico oznámil, že Slovensko nepošle na Ukrajinu „ani jeden náboj“, zastavil bilaterální vojenskou pomoc a přeformuloval oficiální postoj k válce jako „zástupný konflikt mezi Ruskem a Západem“. Tato změna signalizovala potenciální oživení osy Budapešť-Bratislava v rámci V4.
S nedávným volebním úspěchem Andreje Babiše a možným vytvořením krajně pravicové vlády v České republice se opět rýsuje scénář smíření bloku V4 na iliberálních pozicích. Nedávno Viktor Orbán oznámil svůj záměr vytvořit v EU novou protiukrajinskou alianci s českou a slovenskou vládou. Státní tajemník kanceláře předsedy vlády Balázs Orbán (který není s premiérem v žádném příbuzenském vztahu) se nechal inspirovat odporem V4 vůči migračním kvótám z roku 2015 a uvedl, že koalice skeptická vůči Ukrajině „vznikne a bude stále viditelnější“. Je však nepravděpodobné, že by se k této koalici připojilo Polsko, protože Donald Tusk nadále veřejně podporuje Ukrajinu vojensky, v rámci EU i NATO i důrazem na zachování sankcí vůči Rusku a mezinárodní odpovědnosti za válečné zločiny.
Celkově se tedy zdá, že hlavním faktorem ovlivňujícím přežití visegrádské čtyřky není ani tak společná oddanost určitým hodnotám, ideologiím a normám, jako spíše vzestupy a pády aktuálních politických postojů lídrů v rámci bloku. Na samém počátku se skupina možná řídila vírou v liberální demokracii, právní stát, evropskou integraci a toleranci. Když však přišla migrační krize, převládla netolerance a uzavření hranic.
Když Rusové vtrhli na Ukrajinu, blok se rozdělil na dva tábory s protichůdnými postoji vůči oběma válčícím stranám. Konzistentnost postoje Maďarska jednoduše souvisí s dlouhověkostí jeho vládnoucího režimu, zatímco v Polsku, České republice a na Slovensku časté změny politického směřování ovlivňují míru, do jaké mohou tyto země zastávat v bloku konzistentní role.
Válka na Ukrajině bude celý blok bezpochyby i nadále rozdělovat a v tomto ohledu nelze očekávat žádné smíření. Skutečnou otázkou tedy je, zda se V4 dokáže vymanit z okovů reálné politiky a znovu se přihlásit k morálním a ideologickým principům, které kdysi daly smysl jejímu vzniku, anebo zda její budoucnost zůstane rukojmím proměnlivých zájmů jejích vůdců.
Z angličtiny přeložil Viktor Janiš.
Článek vznikl v rámci projektu Reflections of the War in Ukraine in Visegrad Countries. Projekt je spolufinancován vládami České republiky, Maďarska, Polska a Slovenska prostřednictvím visegrádských grantů z Mezinárodního visegrádského fondu. Posláním fondu je podporovat myšlenky udržitelné regionální spolupráce ve střední Evropě.
ROČNÍK XV. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2026