19. února, 2017 Lucie Zakopalová
Dariusz Rosiak. Foto: Facebook/WydawnictwoCzarne
Proč jste se rozhodl vydat na Blízký východ a setkat se s tamními křesťany?
Řadu let mě toto téma zajímalo, přímou inspirací pak byla kniha britského historika a spisovatele Williama Dalrymplea From the Holy Mountain. Chtěl jsem navštívit komunity, které Dalrymple poznal před dvaceti lety. Zejména po vypuknutí války v Sýrii se mi zdálo, že je nutné jejich dnešní život rychle poznat a popsat. Neexistuje samozřejmě nic jako Blízký východ, stejně jako neexistuje „Evropa“ nebo „Afrika“. Jsou jen jednotlivé země, nebo spíše regiony s vlastní historií, zvyky atd. Proto jsem se vydal na místo a hovořil s konkrétními lidmi. To, co jsem se dozvěděl o Turecku, Iráku, Libanonu, Izraeli, Egyptě nebo Švédsku, jsem se pokusil zachytit ve své knize.
Ve které zemi je situace křesťanů nejobtížnější?
Jednoznačně v Iráku a Sýrii, protože tyto země jsou ve válečném stavu. Tam skutečně křesťané stojí před hrozbou vyhlazení.
Vydal jste se do oblasti jako reportér, ne jako turista. Přesto je těžké zbavit se předsudků obyvatele „Západu“. Překvapilo vás během cesty něco?
Překvapivé může být všechno, pokud člověka vede zvědavost a poznává svět, aniž má předem připravené teze a odpovědi. K tomu by měl každý reportér směřovat. Velmi mě překvapilo i to, že se mi podařilo na cestu vydat a uskutečnit většinu věcí, které jsem si na začátku předsevzal.
Změnil se váš pohled na západní kulturu a evropský přístup k náboženství?
Nezměnil. Evropa je kontinent, který žije v postnáboženské době. Vztah k víře není pro většinu lidí spojený s jejich identitou. Na Blízkém východě je situace jiná. Vyznání a způsob praktikování náboženství znamenají pro obyvatele této oblasti zásadní prvky jejich osobní identity, někdy i její hlavní zdroj.
Jak v tomto kontextu vnímáte evropský přístup k osobní svobodě a svobodě slova, na němž byla založena například satira časopisu Charlie Hebdo?
Nepovažuji za ideál pojetí svobody založené na právu rouhat se. V tomto smyslu „nejsem Charlie“. Na druhou stranu nevím, kde bychom měli a mohli klást hranici pro svobodu slova. Zlo, které způsobuje neomezená svoboda slova a projevu, je menší než zlo způsobené pokusy tuto svobodu jakkoli omezovat nebo vytyčovat její hranice.
„Pokud tedy křesťané, židé a muslimové nebudou schopni žít v míru tady, v tomto regionu, kde jsou naše společné kořeny, nebudou toho schopni už nikde jinde na světě, a svět se rozpadne,“ říká hrdina vaší knihy. Poznal jste během své cesty místo, kde by toto klidné soužití bylo možné?
Jediná země v oblasti, kde existuje plná svoboda náboženského vyznání, je Izrael. Což samozřejmě neznamená, že by v tomto státě nebyla práva muslimů a křesťanů omezována. Neděje se to ale proto, že jsou křesťané nebo muslimové, ale proto, že jsou Arabové, Palestinci. Je to politická, ne náboženská diskriminace. Pro oběti této diskriminace není její důvod samozřejmě podstatný, důležité pro ně je, že jsou oběťmi represí, a to jejich život zásadně ovlivňuje. Ale faktem zůstává, že v Izraeli není nikdo oficiálně pronásledován pro svou víru. Ve všech ostatních státech regionu – Libanon a Jordánsko jsou trochu jiné případy – svoboda náboženského vyznání neexistuje.
Jaký je váš osobní názor na takzvanou uprchlickou krizi? Existuje možnost účinné pomoci na místě? Co lze udělat v Evropě?
Podle mého názoru je nutné udělat všechno pro to, aby na Blízkém východě zůstali křesťané, stejně jako muslimové. Mějme na paměti, že dokonce i ze statistických důvodů – je to muslimská oblast – se hlavní obětí násilí stávají především muslimové. Musíme pomáhat lidem na místě, ale přijmout také oběti války a násilí. K tomu nás zavazují nejen mezinárodní úmluvy, ale především obyčejná slušnost.
V české veřejné debatě se často objevuje názor, že jestli máme přijímat uprchlíky, pak především křesťany, ne muslimy. Co si o tom myslíte?
Pokud má někdo problém s tím, aby přijal muslima z Blízkého východu, s křesťanem bude mít stejný problém.
Dariusz Rosiak (*1962), polský novinář a reportér. Řadu let působil v RFI a především v BBC, v současné době vede v Polském radiu několik pořadů věnovaných zahraniční publicistice. Byl zástupcem ředitele Polské tiskové kanceláře (PAP), zástupcem šéfredaktora týdeníku Newsweek Polska a publikoval v příloze deníku Rzeczpospolita Plus Minus. Autor několika reportérských knih. Za tu poslední, Zrno a krev. Po stopách křesťanů na Blízkém východě (2015), získal Cenu Beaty Pawlak a byl nominován na prestižní literární cenu Nike.
Článek byl podpořen v rámci projektů Česko-polského fóra z prostředků Ministerstva zahraničních věcí ČR.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025