14. června, 2022 Matúš Guziar
Silvester Lavrík. Foto: Facebook/lavriksilvester
Inspirací se mu přitom stává historická osobnost jisté Margity Czóbelové, jejíž jméno však dosud zůstává neznámé i většině Slováků. Přesto si Lavrík záměrně vybírá tuto historicky okrajovou postavu poslední baronky ze zámku ve spišských Strážkách s ambicí vystavět kolem ní příběh nedávné historie podtatranského regionu. Překvapivě však nemůžeme baronku jednoduše označit za protagonistku příběhu. Spíše než jako aktivní hrdinka s výraznou psychologizací vystupuje jakožto ústřední postava spojující různé dějové roviny textu.
Naopak narativně silnější pozici zaujímá jeden z vypravěčů, hochštapler Šlauko, který se nechtěně stává součástí nových politických sil v poválečném Československu. Vášnivá láska k vypočítavé zapisovatelce Cipoře ho vede přímo do rukou komunistické moci, pro kterou začne pracovat jako donašeč. A právě v roli špiona se pak dostane do sídla baronky Czóbelové, třídního nepřítele vládnoucí strany. Prostřednictvím postav baronky, Šlauka a Cipory tak sledujeme, jak autor zpracovává téma zničující konfrontace velkých dějin s osudem malého člověka.
Lavrík v této souvislosti navazuje na rozsáhlý diskurz věnovaný otázce užívání moci a zároveň dilematu spojeného s osobní odpovědností. Šlauko pod nátlakem souhlasí s kolaborací s režimem ve snaze zachránit si vlastní kůži navzdory tomu, že se mu vnitřně hnusí podávat hlášení o životě na zámku. Jeho příběh však nepředstavuje pouze zápas komunistů se zbytky feudálních pořádků. Udavač se dostává i do podolínského kláštera, kde spolupracuje na přípravě takzvané Akce K, během níž 13. dubna 1950 komunistická moc podnikla brutální útok na československé mužské řeholní řády s cílem jejich likvidace. Dalším příkladem osobní odpovědnosti je linie baronky Czóbelové. Ta přijímá roli, kterou jí předurčili její předkové a společenská vrstva, i když sama vnímá jistou zkostnatělost a nemožnost pokroku v ustrnulé rodinné tradici. Namísto budování vlastního mocenského postavení nebo využívání šlechtických privilegií se na zámku raději oddává vzpomínkám na ztracenou lásku nebo svým zálibám v malování a jízdě na koni. Zapisovatelka Cipora zase pro bezpečí vyplývající ze spolupráce s vládní mocí obětuje svůj milostný vztah a osobní štěstí.
V souvislosti s protagonisty příběhu můžeme Lavríka pochválit za to, že si pro vykreslení historické fresky volí postavy, které sice dostatečně reprezentují své společenské prostředí, ale nenesou břemeno obecně známé historické osobnosti. Lavrík se tak drží tradičně pojatého historického románu reprezentovaného například dílem klasika skotské literatury Waltera Scotta. Podle literárního teoretika a filosofa Györgye Lukácse totiž úspěšný historický román potřebuje protagonistu, který nepředstavuje slavnou a známou osobnost, ale zastupuje obyčejného typického člověka, jehož perspektiva má dostatečný potenciál postihnout zvolené historické období v celé jeho šíři. To však neznamená, že bychom v románu nenarazili na některé významné historické osobnosti. V řadě epizodických postav se setkáváme s množstvím známých jmen slovenských i světových dějin.
Kupříkladu obdivovatele výtvarného umění jistě zaujme přítomnost uherského malíře evropského významu, barona Ladislava Mednyánszkého. U jeho postavy Lavrík sleduje genealogickou linii vyprávění, neboť Mednyánszky, v románu sebou samým nazývaný také jako Starý pes, byl ve skutečnosti strýcem Margity Czóbelové. Hlavní prostorový bod knihy, rodinný zámek ve Strážkách, proto velmi dobře osobně znal. V příběhu jsou také použity nejen některé faktografické poznatky o malířově životě a díle, ale také ukázky reprodukcí jeho kreseb.
Ze světových osobností autor do příběhu zakomponoval například Vladimíra Iljiče Lenina a Felixe Dzeržinského. Ti se ještě v době své příslušnosti ke šlechtickému stavu dostali v roce 1906 z Krakova do regionu Vysokých Tater, aby jako turisté zdolali štít s názvem Rysy. Tato okrajová historická epizoda se z pohledu fabule románu stává klíčovou, neboť právě tato událost jako by metaforicky odkazovala k nástupu nové vládní ideologie definující poválečný vývoj nejen Spiše, ale celé země. Zároveň diskuse vedená ruskými revolucionáři s členy rodiny Czóbelových svou dynamikou výstižně demonstruje rozdílné ideologické postoje různých společenských vrstev a zároveň předznamenává složité vyrovnávání se s poúnorovým kulturním a společenským vývojem v Československu.
Lavríkovu románu lze však vytknout, že při zobrazení historických pozic částečně sklouzává k využití dobových hodnotových norem. Nejmarkantněji je to vidět při práci s kategorií prostoru, kdy zámek a jeho urozená paní nekriticky zosobňují vysoké hodnoty morálky, vzdělání a kulturnosti, zatímco sídlo výboru komunistické strany symbolizující rozvrat sídlí ve zrušeném místním lyceu. V této souvislosti můžeme také uvažovat o tom, jak autor prezentuje na jedné straně kulturnost baronky Czóbelové prostřednictvím její znalosti několika cizích jazyků a na druhé straně nářeční, ba dokonce nevychovanou a hrubou mluvu slovenského služebnictva. Tímto zjednodušeným pohledem svého vyprávění Lavrík jako by potvrzoval historiografický názor o výhradně poddanském charakteru slovenského národa.
Přesto je třeba na tuto knihu Silvestra Lavríka upozornit jako na poměrně zdařilý pokus o současnou slovenskou historickou prózu. Spisovatel obratně využívá všech možných nástrojů, které literatura zdědila po postmoderním přístupu k uměleckému textu. Autor v románu využívá celou škálu narativních prostředků ve snaze dodat textu dostatečnou dynamiku. Použití více vypravěčských hlasů, narušení chronologie vyprávění a využití dobových fotografií a výtvarných skic vytváří dojem složitého postmoderního vrstvení příběhu. Do kompozice románu autor navíc přidává úryvky z osobní korespondence nebo deníkových záznamů, čímž posiluje dojem historické věrohodnosti. Nakonec však román ukazuje, že i tato snaha o objektivitu je jen postmoderní hrou a dějiny jsou vždy určovány především jejich zapisovateli.
Kniha Poslední baronka bývá přitom často marketingově označována žánrem dokurománu, ale toto tvrzení je poněkud zavádějící. Lavrík si čtenáře nepochybně získává důkazy o rozmanitém výzkumu při přípravě románu, ale i v tomto případě jsou objektivní údaje výrazně podřízeny fikčnímu rázu textu. Jinak tomu není ani v souvislosti s údajnou korespondencí mezi postavami, které je ke konci románu přiznán charakter falešné historicity. Zároveň se Lavrík ve snaze zachytit dějiny zvoleného regionu v jejich celistvosti občas dopouští zbytečných generalizací nebo používání patetických a mytologických prvků. Ty sice dokládají existenci celé spleti historických narativů, ale ve vztahu k ústřednímu tématu románu někdy vytvářejí zavádějící odbočky. Z těchto důvodů Lavríkova kniha je spíše než příkladem dokumentárního románu postmoderní historickou prózou plnou různých narativních her.
Každopádně Silvestr Lavrík ve své knize předvedl, jak se současný slovenský autor dokáže vyrovnat se složitostí a periferností regionálních dějin při tvorbě historického fikčního textu. Tímto způsobem také učinil velké a uctivé autorské gesto vůči svému rodišti a dokázal nejen upozornit na rozmanitost dějin Spiše, ale také je čtenářsky zatraktivnit. Kromě toho vytvořil literární prostor, v jehož rámci se velké národní dějiny mohou představit z perspektivy regionálního příběhu. V něm se mu přitom podařilo vylíčit nejen tragédii historického vývoje jedné středoevropské země, ale především obecný problém, a sice jakým způsobem může tok dějin ovlivňovat naše individuální osudy.
Silvester Lavrík: Poslední baronka, Argo, 2022.
Ze slovenštiny přeložil Jiří Popiolek.
ROČNÍK XIII. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2024