17. června, 2019 Lucie Zakopalová
Bronka Nowicka (uprostřed) v obklíčení českých polonistek. Foto: Jana Plavec/Polský institut v Praze
Předem se musím ospravedlnit. Nechci působit jako věčný šťoural, který neustále naříká, že literatura není doceněna a netěší se stejnému zájmu jako například fotbal. A když se najednou na holešovické výstaviště nahrne tak jako letos více než padesát tisíc návštěvníků, aby si koupili a nechali podepsat knihu, zase je tento hnidopich nespokojen.
Proto nejdříve řeknu, že ve dlouhé frontě na diskusi nobelistů Herty Müllerové a Maria Vargase Llosy v Lucerně, která atmosférou připomínala rockový koncert, jsem měla velkou radost, že Praha zažívá skutečnou literární událost na úrovni. Pravda, moderátor Jakub Železný nebyl zvolen nejšťastněji, ale upřímně řečeno – podobná debata nemůže mít nikdy závratnou hloubku. Potlesk po jednotlivých výpovědích a závěrečný aplaus vestoje nakonec dokázal, že se i přes tento nedostatek návštěvníci dokázali přenést. Mluvilo se ovšem především o politice: aktuální i té, která v minulosti vedla k nástupu totalitních režimů. Žádné texty se nečetly. Knihy se prodávaly u malého stolečku u východu ze sálu, jaksi pokoutně. Oba spisovatelé samozřejmě měli na veletrhu i „literárnější“ program, svá vlastní čtení. Llosa se čtenářům podepisoval na stánku Latinské Ameriky, jejíž vybrané země byly letos čestným hostem.
Všechno je tedy v pořádku a organizátoři v čele s ředitelem veletrhu Radovanem Auerem, který se v posledních třech letech pokouší více zdůraznit festivalovou složku a kulturní rozměr události, mohou být spokojeni. Povedlo se jim vytvořit nové a důstojnější prostory pro literární čtení i v samotném areálu – zpřístupněním Lapidária Národního muzea, kde se ve stínu barokních soch čte a debatuje, nebo v Café Evropa určeném plně zahraničním autorům. Na veletrhu se samozřejmě potkává i odborná veřejnost, a to na Profesním fóru organizovaném nově vzniklým Českým literárním centrem, v uličkách mezi stánky nebo na otevřeném prostoru před veletrhem. Pro takzvané malé nakladatele pak vznikl speciální stan, jehož atmosféra se nese v duchu neformální uvolněnosti.
V čem je tedy problém? Zdánlivě v ničem. Spisovatelé přilétají a přijíždějí, ubytovávají se v hotelech, dávají rozhovory, čtou předem přeložené úryvky ze svých románů a sbírek, podepisují knihy, odpovídají na otázky moderátorů i publika, zajdou na svíčkovou a pivo, a pokud mají trochu času, projdou se po Praze. Přesto se člověk v roli hostitele, který autory na festival pozval, neubrání pocitu, že je nutné je chránit. Prvním krokem je pečlivý itinerář, aby se v chaosu neztratili. Převážení autem, doprovod. Výběr blízké restaurace. Snaha vyjít vstříc při plánování hodiny příjezdu a odjezdu. Až na několik málo případů lze ale při prvním setkání v jejich očích zahlédnout paniku. U těch známějších či zkušenějších překrytou vrstvou poznání, že každý veletrh je vlastně stejný, a tak je nutné obrnit se a přežít opakující se otázky: „Píšete raději ráno, nebo v noci?“ „Je vaše kniha autobiografická?“ „Líbí se vám Praha?“
Nejraději proto začínám setkání dlouhým rozhovorem, který si později mohou přečíst čtenáři některého z literárních časopisů. Zprvu nedůvěřivý spisovatel se proměňuje, když v tazateli objeví čtenáře svých knih, který s ním skutečně vede dialog. Právě tato setkání se paradoxně – alespoň pro mne – stávají vrcholem celého veletrhu. Paradoxně z toho důvodu, že jsou vlastně pravým opakem celého hemžení, okamžikem, kdy se dva lidé uzavřou před světem v soustředěném rozhovoru. Letos jsem měla možnost klást otázky dvěma polským autorům: prozaikovi, esejistovi a překladateli Marku Bieńczykovi a Bronce Nowické, autorce útlé básnické prózy Nakrmit kámen. Tato kniha získala cenu Nike, jedno z nejdůležitějších literárních ocenění v Polsku, což vzbudilo poměrně velkou diskusi. Jedná se totiž o debut filmové a divadelní režisérky, ačkoli toto označení je nepřesné. Jde spíše o vizuální umělkyni, pro niž je i slovo obrazem.
Čtyřicet čtyři krátkých próz mluví samo za sebe a stejný čtenářský zážitek z nich nepochybně budeme mít, aniž bychom se s autorkou setkali. Ústřední postavou je malá holčička, která poznává okolní svět, v němž se zdánlivě nejbližší bytosti – otec a matka – stávají zdrojem nebezpečí. Násilí není zobrazeno doslovně, je to spíše psychický tlak, nezájem. A tak se dítě začíná mnohem více, než je běžné, zajímat o neživé předměty kolem sebe, snaží se nakrmit kámen, který najde. Vyprávění má své silné metaforické, symbolické momenty i čistě narativní linku, která spěje k nevyhnutelnému závěru.
Ve volně plynoucím rozhovoru jsme se s autorkou od inspirativních mistrů na filmové škole i Akademii výtvarných umění dostaly k základní a střední škole, kde podle svých slov vůbec netušila, jestli je dostuduje. Při přechodu mezi nejranějším dětstvím, kdy jsou ještě dovoleny fantazie a celostní vnímání světa, narazila poměrně brzy na systematizovanou výuku, která přináší roztříštěné informace a náhodná fakta nespojená kontextem, smyslem. Kniha Bronky Nowické zobrazuje svět očima křehkého člověka, dítě je tu spíše jeho symbolem. Křehkost – tohle slovo mě napadá při setkání se spisovateli často. Různě ji zakrývají. Někdy je to odměřenost, jindy výstřednost, někdy zakřiknutost. Projevuje se ale především v citlivosti vůči okolí, jejíž přetlak se pak otiskuje v románech a sbírkách.
Je skvělé, že na literární veletrhy autoři přijíždějí, ačkoli pro ně často znamenají spíše nutnost, jak v dnešním světě přežít – samotným psaním to možné není. Nebojte se k nim ale přiblížit mnohem víc než jen na vzdálenost autogramu. Oproti předsudkům nejsou literární kavárny doupaty pro zasvěcené. Právě naopak, autoři v nich velmi rádi překračují odstup, který je běžně od čtenářů odděluje. A tak přijďte: třeba do Fra, Liberálu nebo Božské Lahvice!
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025