12. června, 2022 Lucie Zakopalová
Jacek Dukaj na snímku z roku 2011. Foto: Wikimedia Commons/Klapi
Povídky a prózy Jacka Dukaje totiž navazují na tradici, která je v polské literatuře bohatá a světoznámá. Stačí zmínit Stanisława Lema, autora dodnes filosoficky inspirativní prózy Solaris. Stejně jako tento slavný futurolog i Jacek Dukaj vychází z tradice fantasy a science fiction, ale především proto, aby mohl dopřát své mysli a vypravěčskému talentu plnou svobodu. Dukaj na rozdíl od Lema často hledí nejen kupředu, kde splétá cyberpunkové vize o lidstvu ovládaném počítači, ale také do minulosti, když si pohrává s alternativní historií. Tak je tomu i v případě jeho opusu magnum Led.
V něm se vracíme do meziválečného období, dvacátých let minulého století, ovšem kulisy jsou zcela odlišné, než tomu bylo ve skutečnosti. Polsko nezískalo zpět svou samostatnost a stále zůstává pod nadvládou carského Ruska, kde rovněž neproběhla revoluce a na trůnu nadále sedí dynastie Romanovců. Evropu začíná svírat ledový příkrov, přičemž příčina tkví kdesi na Sibiři. Tam snad žije Otec Mráz, který by dokázal ovlivnit podivné přítuhy (nebezpečné velké kusy ledu) a zabránit zamrzání – to začalo po pádu meteoritu, a šířící se led má tak podivné, „nezemské“ fyzikální vlastnosti. Mimo jiné v popisu těchto zvláštností se Dukaj vyžívá a již po tomto krátkém načrtnutí základních obrysů příběhu asi tušíme, že překladatelé museli odvést skutečně těžkou práci. A to jsme ještě nezmínili jiný rozměr textu, jímž jsou dialog s filosofem Tadeuszem Kotarbińským a další vypravěčovy filosoficko-esejistické úvahy. Tento román tedy vyžaduje více čtenářské trpělivosti než klasická – byť podobně rozsáhlá – díla sci-fi.
Dějové a dialogové části se střídají s úvahovými pasážemi a nezapřou inspiraci a lásku autora k velkým románům 19. století, jejichž ambicí ještě bylo „vyprávět svět“. Koneckonců poslední Dukajovou knihou z roku 2020 je Impérium mraků inspirované klasikou polského realismu, Loutkou Bolesława Pruse. V žádném velkém románu ovšem nemůže chybět velký hrdina či alespoň antihrdina, a nechybí ani v Ledu. Je jím Benedykt Gierosławski, nadaný matematik, ale také podprůměrný karbaník, který si svou vášní nadělal dluhy a nyní přemýšlí, jak z nich ven. A v tom okamžiku přichází Ministerstvo Zimy s nabídkou vydat se za Otcem Mrázem. Ten snad je Benedyktovým otcem a věděl by, jak ovládat přítuhy a zabránit nejhoršímu. Benedykt vyráží na svou iniciační pouť směr Irkutsk, jak jinak než transsibiřskou magistrálou. Po cestě potkává třeba Rasputina nebo Teslu a naráží na složité mocenské intriky. Spolu s dějem se zaplétá i jazyk, z er-formy přechází do ich-formy nebo dokonce neurčitého středního rodu. Spolu s rozhlehlými ruskými pláněmi se do jazyka mísí množství rusismů a prostřednictvím filosofů a fyziků také různé novotvary či nepříliš běžné termíny. Řekněme, že společně s Benedyktem prochází určitou iniciací i čtenář, který musí vynakládat více úsilí, aby dokázal udržet s vypravěčem krok.
To, že Jacek Dukaj není zařaditelný do běžných kategorií, dokazuje druh ocenění, která za Led sesbíral. Na jedné straně je to Cena Kościelských, již uděluje ženevská nadace z pozůstalosti polského mecenáše umění. Jedná se o prestižní ocenění zohledňující čistě literární kvality, jehož laureáty jsou mnozí čelní polští básníci. Na straně druhé stojí pak cena čtenářů portálu Wirtualna Polska za knihu roku nebo nejznámější polská cena v žánru science fiction a fantasy nesoucí jméno Janusze Zajdla. Tu získal nejen za svůj rozsáhlý román, ale i další prózy, a to dokonce pětkrát. Dukaj totiž není na polské literární scéně žádným nováčkem, debutoval v roce 1990 ve svých čtrnácti letech povídkou Zlatá Galéra. A již o deset let později si jeho jiný text, Katedrálu, vybral jako předlohu animátor a režisér Tomasz Bagiński – jeho animovaný film byl v roce 2002 nominován na Oscara. Bagiński je mimo jiné spojený s druhou klasikou polské fantastiky – Zaklínačem Andrzeje Sapkowského, přesněji řečeno jeho herní verzí.
Dukaj vystudoval filosofii na Jagellonské univerzitě v Krakově a odtud také zřejmě pramení jeho záliba v teoretických konceptech a disputacích. Stejně jako Stanisław Lem přitom nehledí k budoucnosti s velkým optimismem. Svědčí o tom jeho soubor esejů Po písmu. Domnívá se, že současná krize tradičního písemnictví povede k zániku knihy a pouhému sdílení emocí na různých platformách. I přesto se sám do různých alternativních způsobů publikování knih pouští. Například román Stáří axolotla vyšel v roce 2015 pouze jako e-book s rozšiřujícími multimediálními a hypertextovými doplňky. Následně se stal předlohou seriálu Into the Night z produkce Netflixu. V literárním světě je Dukaj známý spíše jako člověk, který nerad vystupuje na veřejnosti i autorských setkáních. Občas si neodpustí kritické komentáře, ale na druhou stranu vkládá velkou důvěru v dobré vyprávění. „Nepokládám se za ,druhého Lemaʼ, ale hltal jsem ho od malička a zřejmě u něj jsem se nakazil mimo jiné manýrou chladného racionalismu a také přesvědčením, že literatura se může živit i exaktními vědami a žádné téma pro ni není příliš velké,“ řekl pro portál Ziemia niczyja roce 2009, krátce po napsání Ledu.
„Vjeli jsme na vnitřní nádvoří, skluznice saní zaskřípaly na dlažbě. Nejprve vystoupili úředníci, Ivan si nasadil cvikr a ihned zmizel ve dveřích; Kiril se zastavil na schodech, před prahem, a podíval se na mě. Otevřel jsem ústa. Zvedl obočí. Sklopil jsem oči. Vešli jsme.
Kočí mi vzal kožich a šapku a dveřník ke mně přisunul obrovskou knihu, do níž jsem se musel zapsat na dvě místa, pero vypadávalo ze zmrzlých prstů, mohu to napsat za vás, velkomožný pane, ne, já, já sám. Po chodbách načalstva Zimy se pohybuje i negramotná chátra.
Všechno zde zářilo čistotou: mramor, parkety, skla, křišťál i duhové zimězo. Kiril mě provedl hlavním schodištěm, přes dva sekretariáty. Na zdech, pod portréty Mikuláše II. Alexandroviče a Pjotra Rappackého, visely obrazy prosluněných stepí a lesů, jarního Sankt Petěrburgu a letní Moskvy, z dob, kdy tam ještě mělo jaro a léto přístup. Personál nezvedal hlavu od práce, ale viděl jsem, jak mě radové, referenti, úředníci a písaři koutkem oka pozorují a posléze si mezi sebou vyměňují nevraživé pohledy. Kdy končí úřední doba? Ministerstvo Zimy nikdy nespí…”
Nejen tento úryvek z Ledu si budou moct vyslechnout účastníci letošní Noci literatury, pokud zavítají 21. září na polské čtecí místo na Malé Straně nebo na Kampě mezi šestou a jedenáctou hodinou večerní. Nápad, že známí herci budou číst z nových knih na zajímavých místech v Praze vznikl spontánně už před více než patnácti lety a jeho záměrem bylo upozornit na zahraniční literaturu přeloženou do češtiny. Dnes akci zaštiťují Česká centra a zahraniční kulturní instituty a koná se též nejen mimo metropoli, ale i republiku.
V loňském roce čtenáři objevovali (někdy i dost punkovým způsobem) pražské Podolí. Tentokrát se vrátí do historického centra, což ale může znamenat podobné objevování jako v případě podolských vltavských ostrůvků a loděnic. Zůstalo ještě poblíž Nerudovy ulice něco z ducha Malostranských povídek, nebo už je „ukradená“ turistickým ruchem? To si můžete v září vyzkoušet na vlastní kůži. Na různých, většinou běžně nepřístupných místech ve vzdálenostech, které lze nejčastěji pohodlně ujít pěšky, čekají vždy dvacetiminutová čtení, jež se v půlhodinovém intervalu stále opakují. Jak již bylo řečeno, letos se bude číst i Led Jacka Dukaje. A když autor překoná svou vrozenou hrůzu z veřejných vystoupení, zavítá do Prahy osobně…
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025