01. října, 2024 Matúš Guziar
Spisovatel Pál Závada na snímku z roku 2020. Foto: Wikimedia Commons/Ben Skála
O Silvestru Lavríkovi jsme v Demokratickém středu už psali, a sice před dvěma lety při příležitosti vydání českého překladu jeho románu Poslední k. & k. baronka. Za pozornost však stojí i neméně zajímavá literární tvorba jeho maďarského kolegy, jehož příjmení přitom zjevně odkazuje k částečně slovenskému původu. Pál Závada (*1954) totiž pochází z maďarského městečka Békešské župy s názvem Tótkomlós neboli Slovenský Komlóš.
Osídlení městečka Slováky se datuje již do doby tureckého obsazení Uherska, a přestože druhá světová válka a poválečná repatriace maďarských Slováků výrazně proměnily strukturu obyvatelstva, lidé hlásící se ke slovenskému původu tvoří dodnes více než deset procent jeho populace. A právě z dějin tohoto etnicky heterogenního regionu čerpá sociolog Závada náměty pro své umělecké texty.
Trasování české čtenářské recepce tvorby Pála Závady je přitom možné začít už v roce 2002, kdy v překladu Pavla Novotného vyšel jeho nejúspěšnější román Jadvižin polštář. Příběh zasazený do bouřlivého období první světové války a jejích důsledků vypráví autor formou deníkových záznamů mladého Ondriša Osztatního, které však doplňují a výrazně korigují poznámky jeho ženy Jadvigy. Složitost kompozice navíc umocňuje další vypravěčská rovina, když konkrétní podobu syžetu ovlivňuje roztřídění deníkových zápisků Jadvižiným synem Mišou. Postmoderně komplexní vypravěčská struktura knihy zobrazuje kromě konfliktního manželství protagonistů také především dramatické zásahy velkých dějin do života národnostně a nábožensky pestrého městečka.
Důvod výjimečnosti tohoto románu spočívá však hlavně ve způsobu narace. Subjektivizovaný deníkový styl Závadovi umožnil využití bohatých jazykových her, možných i smyšlených slovních tvarů, které odrážejí nejen archaické výrazy daného období, ale hlavně vzájemné pronikání lexikálních vrstev maďarštiny a slovenštiny. Neustálým přehazováním jazykového kódu stejně jako invenční expresivitou zvoleného stylu tak autor upozorňuje nejen na promíchávání etnických skupin uvnitř daného společenství, ale také na zpochybňování subjektu a pátrání po vlastní identitě každého jednotlivce.
Do prostoru jihomaďarského Tótkomlóse se Závada vrací také v knize Přirozené světlo. Téměř sedmisetstránkový dokumentární román vyšel ve slovenském překladu Evy Andrejčákové před třemi lety. Centrální osu vyprávění tvoří příběh Istvána Sebese a několika rodin z takzvaného městečka T. v období druhé světové války. I v tomto případě Závada využil reflektující polohu vícera vypravěčů, mužských i ženských, kteří nám své osudy líčí především prostřednictvím vzájemné korespondence.
Velká část románu se odehrává na východní frontě, kde jsou mladí maďarští chlapci nuceni sloužit po boku německé nacistické armády. Jednotlivé osudy postav se tak pomalu odhalují na základě dopisů, které si chlapci vyměňují s děvčaty a rodinou. Dopisy doplňují ve formě epizod vzpomínky sesbírané takzvaným Vypravěčem. Ten zastupuje funkci autora a ve snaze pochopit konkrétní osudy lidí ze svého rodného města se dostává do role historika pátrajícího po stopách minulosti.
Závada si navíc pohrál s intermediálním charakterem knihy, když do textu integroval velké množství dobových fotografií získaných z různých soukromých archivů či veřejných institucí. Ty ukazují nejen běžné portréty obyčejných lidí uprostřed různých slavností a rodinných sešlostí, ale také každodennost života během válečného konfliktu. Přestože na začátku románu autor otevřeně přiznává, že osoby na fotografiích nejsou totožné s postavami příběhu, v textu jeho vypravěči často deklamují pravý opak a skrze obrázky vytvářejí dojem domnělé autenticity vlastního konání.
Tento rozpor mezi fakticitou fotografie a fikčním rázem vyprávění však autor využívá celkem záměrně. Použitím mystifikačních her totiž zdůrazňuje skutečnost, že dějiny a jejich výklad jsou vždy manipulovány tím, kdo nám je prezentuje. A proto, i když se zdá, že něco tak konkrétního jako fotografie nemůže lhát, je opak pravdou. Závada tak apeluje na nás jakožto čtenáře, abychom si uvědomili, že záleží jenom na tom, jak přistoupíme k výkladu historických událostí a zda v něm skrze kritickou reflexi odhalíme pohnutky autority, která za interpretací stojí.
Ve vztahu k vyobrazení válečného dramatu akcentuje obsah dopisů a vzpomínek postav knihy hlavně ty traumatické události, jež sice tvoří součást maďarských dějin, ale v národním „velkém narativu“ jsou často z důvodu kolektivní hanby a nacionální politikou generovaného populismu vytlačovány na okraj společenského diskurzu. V souvislosti s tím román popisuje, jak maďarská horthyovská armáda kolaborovala s nacistickým Německem při pogromech na civilním obyvatelstvu sovětského Ruska a lokálních židovských komunitách. Závada tak jako by cítil potřebu připomenout si nepříjemné a odsouzeníhodné události z minulosti vlastního národa. A přestože k tomu používá fikční nástroje románového žánru, nijak to nesnižuje objektivní závažnost historických referencí ani společenskou hodnotu historiografického narativu.
Jinak tomu není ani v novele Den na trhu vydané ve slovenském překladu na jaře tohoto roku. Na rozdíl od dvou výše zmíněných knih v tomto díle nestojí v jádru vyprávění vyrovnávání se s maďarsko-slovenskou identitou vybraného území. Fiktivní ukotvení příběhu tvoří prostor smyšleného městečka Kunvadas, které lze lokalizovat někde do oblasti Szolnocké župy. Zápletka knihy se soustřeďuje kolem nešťastné události z 21. května 1946, kdy se ve městě odehrál velký pogrom na několik židovských obyvatel, kterým se podařilo vyhnout smrti v koncentračním táboře.
Text není natolik fragmentovaný jako v případě Přirozeného světla, a tak vyprávění hlavní postavy Mariky Hadnagyové i navzdory menším odbočkám získává formu soustředěné výpovědi. V ní se vypravěčka snaží pravdivě vylíčit události spojené s brutálním lynčováním židovské menšiny. Její zpověď vede k odhalení pravdy o zodpovědnosti za příšerný masakr se záměrem očistit jméno vlastního muže Sándora obviněného z vedení židovského pogromu.
V souvislosti s námětem je přitom zjevné, že dynamiku mocenských sil městečka Závada využívá jako sociologickou sondu do psychiky a chování masy lidí v poválečném Maďarsku. Do vymyšleného města autor vkládá všechny neduhy a hříchy soudobé společnosti, stejně jako zápas nenávistných ideologií fašismu a komunismu. V novele se tak objevují odkazy na významné historické postavy, které stály v čele fašistického Maďarska či udávaly směr jeho poválečného uspořádání.
Navíc Závada do velké míry tematizuje mentální svět ovlivněný nenávistnou ideologií. Kniha nám ukazuje příklady toho, jak lehce se nedostatek kritického myšlení přetaví do produkce lží a nesmyslných tvrzení stupňujících se do agresivního, či dokonce vražedného konání. Spisovateli však nejde jen o zobrazení mezilidské nenávisti a bezmezného teroru, ale úspěšně se mu daří odkrývat i skutečnost, že zoufalí jedinci a jejich násilné skutky představují pouze figurky pěšáků posouvané na politické šachovnici aktuálních mocnářů. Vyprávění totiž konkrétně odhaluje způsoby, jakými se nastupující komunistická moc v Maďarsku v roce 1946 vyrovnávala se svými nepřáteli ve snaze umlčet projevy svobody či ideologicky odlišné postoje k fungování společnosti.
Smysl čtení literárních textů Pála Závady se tak ukazuje právě ve schopnosti využít historické narativy k připomínání děsivých pravd o nás samých. Jeho romány dokazují nejen to, nakolik je důležité hovořit o chybách a hříších minulosti, ale také to, že pudy živené zlo je neustále ukryto někde hluboko v nás a stačí málo k tomu, aby ho pro své cíle využila aktuální mocenská síla. Tento druh poučení získáme kupříkladu čtením takovýchto uměleckých textů. A právě tato přidaná hodnota je více než vítaná i v dnešních turbulentních časech.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025