25. září, 2021 Olga Słowik
Výřez z obálky knihy.
Autoři – a zejména autorka, která napsala hlavní studii – tak stáli před vícero dilematy. Především se museli rozhodnout, jakým způsobem téma uchopit, aby neopakovali to, co již bylo někde jinde napsáno. A aby vnesli do bádání něco inovativního. Dále se tvůrci museli ujistit, že je jimi připravená bibliografie úplná nebo alespoň o poznání bohatší než seznamy, jež zveřejňuje zmíněný časopis. Navíc kolektivní publikace vyžaduje schopnost vnímat práci ostatních zúčastněných a domluvit se s nimi na tom, jak se jednotlivé texty budou doplňovat.
Hlavní částí publikace je bibliografie české literatury převedené do polštiny, která čítá bezmála 90 stran z celkových 231. Druhou výraznou částí, jež následuje hned za úvodem Tomáše Kubíčka, je studie Joanny Goszczyńské Překlady české literatury v Polsku od roku 1989. Knihu doplňují krátký text Jaromíra Kubíčka a dva souhrny: přehled českých autorů a jejich děl vydaných v polštině v letech 1989–2020 a přehled polských antologií s texty českých spisovatelů. Příspěvky obou Kubíčků i Goszczyńské jsou uveřejněny jak češtině, tak v polštině.
Publikace je prvním knižním zpracováním překladů české literatury do polštiny po roce 1989. V 60. a 80. letech minulého století vznikly dvě knihy zabývající se podobnou tematikou (překlady z češtiny a slovenštiny) za období 1945–1964 (autor Zdzisław Hierowski), respektive 1945–1980 (autoři Witold Nawrocki a Tadeusz Sierny). Kniha tak zaplňuje určitou mezeru. Nepokryta zůstávají osmdesátá léta 20. století, z nichž je zatím zpracována pouze samizdatová produkce, a to zásluhou bohemistky Doroty Bielec.
Výchozím bodem studie Joanny Goszczyńské je konstatování, že samotný rok 1989 neznamená zvrat ve vydávání české literatury v Polsku, nýbrž že onen zvrat předznamenává. Toto tvrzení je následně doloženo a právě historicky citlivý přístup k první dekádě po roce 1989, kterou autorka nevnímá jako monolit, znamená velkou přednost jejího textu.
Dále se podrobněji zabývá Osudy dobrého vojáka Švejka, které vyšly v Polsku ve třech různých verzích. První, proslulý překlad Pawła Hulky-Laskowského vznikl už v letech 1929 až 1930. Proto podniká Goszczyńska i exkurz do minulosti a osvětluje tak kontext překladů Józefa Waczkówa (1991) a Antoniho Kroha (2009). Jejich díla krátce popisuje a hodnotí. V jedné krátké kapitole se zaobírá překládáním románů Bohumila Hrabala.
Goszczyńska rozděluje zkoumané období na následující úseky: „zvláštní“ rok 1989, léta 1990–1995, 1996–2006 a 2007–2020. Tento pokus rozčlenit éru po pádu komunismu na menší části podle určitých kritérií je velkým plusem publikace. Autorka tak odmítá stále ještě převládající a velmi zjednodušující dělení na „před rokem 1989“ a „po roce 1989“.
Samotný rok 1989 popisuje podrobněji a následující období uchopuje podle jednotlivých let. Každému z nich věnuje jeden odstavec, v němž uvádí počet vydaných překladů a hlavní tituly. Podkapitola věnovaná letům 1996–2006 má odlišnou konstrukci – jak zdůrazňuje sama autorka, vyjmenovat všechny vydané knihy nebylo už možné. V tomto období totiž výrazně roste jejich počet a spolu s ním se rozšiřuje i okruh překladatelek a překladatelů. Goszczyńska se tu tak rozhodla pro vyjmenování důležitých (podle ní) titulů a jmen (Karel Poláček, Vlastimil Třešňák, Eda Kriseová, Irena Obermannová, Halina Pawlowská, Jakub Deml, Viktor Fischl, Jáchym Topol, Jiří Gruša, Ivan Klíma, Ota Pavel a mnoho dalších). Uvádí rovněž nakladatelství, která dotyčné tvůrce vydala. Pár odstavců věnuje i překladům poezie, na nichž má největší zásluhu Leszek Engelking, a literatury pro děti, o něž se přičinili hlavně Maria Marjańska-Czernik, Andrzej Piotrowski a Leon Kuciński.
Klíčem k představení dalšího období (2007–2020) se pro autorku stávají jednotlivá nakladatelství (ATUT, Afera, Stara Szkoła, Dowody na Istnienie) – vyjmenovává knihy, autorky a autory, které vydávají. Goszczyńska důsledně zmiňuje i jména mediátorů (překladatelů, překladatelek, nakladatelek, nakladatelů, redaktorů, redaktorek), kteří se na prosazení, přípravě a často i úspěchu jednotlivých děl výrazně podíleli. Jedná se o další přednost studie. Zdaleka ne vždy se totiž dostává těmto – tak zásadním – osobnostem dostatečné pozornosti. U Goszczyńské se tak dozvíme o nezaměnitelné roli, jakou ve zprostředkovávání české literatury v Polsku dnes mají – anebo donedávna měli – kupříkladu Kama Buchalska, Olga Czernikow, Dorota Dobrew, Katarzyna Dudzic-Grabińska, Leszek Engelking, Andrzej Jagodziński, Maria Marjańska-Czernik, Anna Radwan-Żbikowska, Julia Różewicz, Jan Stachowski, Mariusz Szczygieł, Mirosław Śmigielski, Anna Wanik, Agata Wróbel, Aleksandra Ziemlańska, Elżbieta Zimna a další.
Přese všechny zmíněné klady trpí publikace několika neduhy. Samotné studii by jednoznačně prospěl sjednocený přístup v popisu dílčích období. Zaměření na jednotlivé roky v prvním období přechází v dalších časových úsecích k analýze na základě jednotlivých autorů a autorek. Následně se klíčem k popisu stávají nakladatelské iniciativy. U některých z nich autorka hodnotí dokonce i webové stránky. Tímto způsobem se sice Goszczyńska vyhnula možné schematičnosti, nicméně chybí jednotné hledisko, z něhož by proces literárního transferu chtěla nahlížet. Dalším problémem je častý výskyt simplifikací. Ty jsou sice jakž takž přijatelné v úvodu – když Tomáš Kubíček kupříkladu píše, že polští čtenáři „čtou českou literaturu v nebývalé míře“ (s. 7). Na mysli má ale spíše to, že je hodně vydávána česká literatura. To však nevypovídá nic o její čtenosti. Když vezmeme v potaz skutečnost, že podle statistik Polky a Poláci čtou velmi málo, lze jen stěží tvrdit, že pro českou literaturu to neplatí.
Při psaní vědecké studie, byť přehledové, je třeba vynaložit veškeré úsilí, abychom se vyhnuli zjednodušení, paušalizaci a nesrovnalostem. Ty se tam ale bohužel na více místech vyskytují. Uveďme jen pár příkladů. Goszczyńska třeba konstatuje, že nakladatelství Afera vydalo dosud „více než dvacet publikací“, což je sice pravda, nicméně se jedná o číslo násobně vyšší než dvacet. Dále se v textu vícekrát opakují odhady či přemýšlení nad možnými příčinami určitých jevů, které však bylo možné zjistit (stejně jako počet knih vydaných jednotlivými nakladatelstvími).
Autorka například píše: „Těžko říci, proč nakladatelství ATUT své velkolepé plány opustilo – pravidla knižního trhu bývají nevyzpytatelná. Můžeme se pouze domnívat, že jedním z důvodů byla rostoucí konkurence, která se dostavila spolu se vzrůstající oblibou české literatury v soukromých nakladatelstvích.“ (s. 34) V tomto případě by možná stačilo oslovit lidi ze zmiňovaného nakladatelského domu a jednoduše se na ony důvody zeptat. Takové řešení se zdá o to samozřejmější, neboť bohemistický svět v Polsku je poměrně malý („všichni se znají“) a pozice profesorky Goszczyńské v něm je důležitá. Dále se ve studii vyskytují tvrzení, která nejsou dostatečně doložená. Jako třeba zmínka o tom, že „po předčasném vyčerpání nákladu bylo nové vydání [Příběhu inženýra lidských duší od Josefa Škvoreckého – pozn. aut.] čtenáři dychtivě očekáváno“ (s. 40).
Problematický je i text Jaromíra Kubíčka, který měl zřejmě za úkol osvětlit metodologii zpracování bibliografie. Bohužel se na tuto úlohu neomezil, a zejména v posledních odstavcích se tak setkáváme s velmi zobecňujícími výroky na téma vydávání české literatury v Polsku. Ty jsou o to více zarážející, že je text otištěn ve sborníku, kde zmiňované trendy jsou či mají být vysvětleny právě Joannou Goszczyńskou. Jeho text působí dojmem, jako by ho Jaromír Kubíček psal pro jiný účel a netušil, že bude součástí většího celku. Jako by neměl možnost se seznámit s nejdůležitější studií v jeho rámci.
Navíc zde nenajdeme dostačující zdůvodnění, proč jsou do bibliografie zařazeni takoví autoři jako Franz Kafka a Rainer Maria Rilke. Kubíček píše: „Podchycujeme také překlady německy píšících autorů, k nimž patří např. pražští autoři Franz Kafka nebo Rainer Maria Rilke, které polská bibliografie pokládá za rakouské spisovatele. Na rozdíl od světových souborných katalogů, jež u jednotlivých děl uvádějí překlad podle jazyka, je pro polskou bibliografii kritériem příslušnosti země původu autora (v případě F. Kafky či R. M. Rilkeho tedy Rakousko-Uhersko, i když publikovali ještě po vzniku ČSR)“ (s. 81). Co je však kritériem pro autory předkládané bibliografie, není zřejmé.
Samotná bibliografie doplňuje (poměrně rozsáhlé) mezery, které jsou přítomné v již zmíněných soupisech Przekładů Literatur Słowiańských. Nicméně i v recenzované knize najdeme nedostatky. Proto je škoda, že autoři bibliografie neudělali při jejím sestavování ještě jeden krok, a to právě srovnání s existujícími přehledy. Již tam by zjistili, že opomenuli kupříkladu překlad Dívky jako ty od Evy Schmidtové (1997) nebo knihy Miroslava Šaška, z nichž zaznamenávají pouze To je Paříž. Navíc název publikace sugeruje, že v ní najdeme bibliografii překladů vydaných v letech 1989–2020. Nicméně kniha šla do tisku nejspíše příliš brzo na to, aby byl rok 2020 kompletní.
Na závěr si pisatelka těchto řádků nemůže odpustit ještě jednu výtku, a sice ohledně soustavného používání generického maskulina. To se zdá nepatřičné přinejmenším ze dvou důvodů. Za prvé jsme v roce 2021, kdy máme za sebou dlouhou historii boje za zviditelňování žen. Za druhé je genderový aspekt překladu také důležitou otázkou – v kontextu česko-polského transferu vidíme kupříkladu velmi silnou feminizaci této profese. Mezi osobami, které se zabývají současnou českou literaturou, bezpochyby převažují ženy. Jedná se o generační změnu, jež výrazně ovlivnila také poměr mezi počty překládaných spisovatelů a spisovatelek. Po celé 20. století se do polštiny překládali především čeští autoři, nikoliv autorky, nicméně ve druhé dekádě 21. století se tyto počty začaly vyrovnávat. Z těchto důvodů se jeví používání slov jako „překladatelé“ nebo „autoři“ nemístné.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025