11. prosince, 2020 Antonín Berdych
V soukromém životě už je Andrej Babiš zadaný, ale v politice může
po příštích volbách zůstat na ocet. Foto: Vlada.cz
Krajské volby dopadly o dost jinak, než jak předpovídaly předvolební průzkumy vypracované pro Českou televizi. Odhad založený na takzvaném volebním potenciálu se ukázal jako poměrně nepřesný. Celkově sice zvítězilo hnutí ANO, jež bylo první na pásce v deseti ze třinácti krajů, získalo však pouze 22 procent hlasů a 179 mandátů. Na druhém místě skončila ODS, která – ať už sama nebo v rámci různých koalic – získala téměř 15 procent hlasů a 99 mandátů pro vlastní nominanty (114 i s koaličními partnery). Třetí piráti si připsali necelých 14 procent a také 99 mandátů (při započtení koalice v Olomouckém kraji jich bylo 104). V porovnání s hlasováním v roce 2016 viditelně posílilo i hnutí STAN (69 mandátů) a na něj napojené kandidátky. Komunisté a sociální demokraté naopak propadli, když v mnoha krajích opustili zastupitelstva a celkem obdrželi jen 13, respektive 28 mandátů.
Zásadní zvrat však nastal až při jednáních o budoucích koalicích. V nich hnutí ANO premiéra Andreje Babiše výrazně oslabilo. Udrželo jen tři hejtmanské posty a v drtivé většině krajů je v opozici. Skutečným vítězem vyjednávání se stala ODS. Bude se pravděpodobně podílet na všech třinácti krajských vládách a obsadí minimálně čtyři hejtmanská křesla (v době uzávěrky tohoto textu ještě nebylo jasné uspořádání v Karlovarském kraji). Starostové a nezávislí (STAN) pak budou mít přinejmenším tři hejtmany a zasednou v devíti vládách. Piráti žádnou pozici hejtmana nevybojovali a budou fungovat v osmi koalicích. Nejvíce kontroverzní dosavadní hejtmani, zejména Jaroslava Jermanová (ANO, Středočeský kraj) a Jiří Čunek (KDU-ČSL, Zlínský kraj), skončili v opozici.
Výsledkem voleb je tedy zpravidla situace, kdy bylo nejsilnější hnutí přehlasováno většinou složenou z opozice. Zatímco před volbami bylo jedenáct krajů pod vedením vládních stran, nyní jsou to pouze čtyři. A je nutné dodat, že i zbylí hejtmani za ANO a ČSSD jsou mnohdy vůči Andreji Babišovi a centrální vládě velmi rezervovaní. Z regionů se tak stává nová platforma, odkud vláda rychle pocítí silný odpor, kritiku a jednoznačnou opozici. Projevuje se to už nyní, například v obecném politickém přístupu a změně stylu a komunikace navenek. Zároveň ale nové vedení krajů chce a mnohdy i musí reagovat na celorepublikové dění, hlavně na situaci s pandemií nemoci covid-19. A s postupem času bude Babišův kabinet při téměř každém svém kroku narážet na fakt, že „prostřední“ úroveň veřejné správy, stojící mezi obcemi a vládou, bude po mnoha letech opět zřetelně slyšet.
Letošní volby ale znamenají daleko více než jenom změnu na většině krajských úřadů. V celkových číslech představují úplnou porážku vládních stran a doslova existenční hrozbu pro ČSSD a KSČM. Je pochopitelné, že výsledky z krajů mají jen omezenou vypovídací schopnost, nicméně nastavený trend je očividný. Babišovo hnutí v tuto chvíli čelí vážnému riziku, že v parlamentních volbách v roce 2021 sice zřejmě vyhraje, ale nedokáže sestavit jakoukoliv vládní většinu. Tento „mečiarovský scénář“ není jistý, jenom možný – ale i to je doposud největší zlom od voleb v roce 2013.
Současný trend podle dostupných průzkumů ukazuje, že i když ANO důsledně odebralo voliče oběma svým levicovým partnerům, přesto v preferencích klesá. Sociální demokraté i komunisté balancují na hraně pětiprocentního prahu, přičemž zejména u komunistů je jejich sestup zřejmě definitivní. Navíc součet preferencí „demokratické opozice“ bezpečně přesahuje padesát procent. Zároveň se neobjevil žádný nový životaschopný stranický subjekt, který by vykazoval šanci systém stávajících stran změnit. Hnutí Václava Klause mladšího Trikolóra v krajských volbách pohořelo (získalo dva mandáty), Svoboda a přímá demokracie (SPD) Tomia Okamury se drží na svých stabilních číslech. Šance na zásadní zvrat tu stále je, česká politika ale v posledních letech ukazuje až překvapivou setrvačnost.
V průběhu tohoto roku probíhala v rámci parlamentní opozice série jednání, jejímž cílem bylo vytvoření volebních koalic před sněmovními volbami, jež by se měly uskutečnit na podzim 2021. ODS a Pirátská strana mají své preference bezpečně nad deseti procenty, trojice dalších opozičních stran (TOP 09, KDU-ČSL a donedávna i STAN) ovšem osciluje okolo pěti procent. Je logické, že spojení do větších bloků může dát těmto subjektům šanci přežít.
Hlavním motorem spojování však byla ODS. Jak pro senátní volby, tak pro volby krajské vytvořila různorodá spojenectví s místními i celostátními uskupeními. Pomohla tím nejenom svému volebnímu výsledku, ale také hlavnímu úspěchu – podílu na vládách ve všech krajích. Politický přínos těchto spojenectví potvrzuje i vývoj v ostře sledovaném Středočeském kraji. Občanští demokraté tam kandidovali samostatně a nespojili se s místní TOP 09. Výsledkem bylo až druhé místo za STAN a hlavní tvář ODS v krajských volbách, poslanec Martin Kupka, se hejtmanem nestala.
O vznik předvolební koalice nejvíce usiluje předseda občanských demokratů Petr Fiala. Pod jeho vedením se strana sice vymanila z problémů po pádu vlády Petra Nečase, její podpora ve dvou posledních volbách (evropských a krajských) však nepřekročila 15 procent. Boj o sněmovní křesla v roce 2021 je poslední politickou příležitostí, kterou šéf ODS má. Podobu chystaných spojenectví ale nejvíce ovlivňuje jiný subjekt – Starostové a nezávislí. Je veřejným tajemstvím, že o spolupráci s nimi usilovala jak ODS, tak čelní představitelé pirátů. Je to logické, hnutí STAN nevykazuje žádné zásadní ideologické směřování a soustředí se výhradně na praktické otázky. Stává se tak ideálním partnerem, který neodradí skalní voliče silnější strany koalice a může přinést hlasy z regionů, kde má silnou podporu.
Krátce po volbách vedení STAN rozhodlo, že bude jednat o spolupráci s Pirátskou stranou. Její předsednictvo zvládlo překonat původně vlažnou reakci své poněkud svérázné členské základny a nyní je pravděpodobné, že oba subjekty budou kandidovat společně. ODS na rozhodnutí STAN, které bylo již dříve naznačováno, zareagovala operativně. Povolební oslavy využil Petr Fiala k oznámení budoucí koalice s TOP 09 a KDU-ČSL.
Podle dosavadních preferencí je možné, byť ne stoprocentně, že těchto pět stran sdružených do dvou koalic dokáže v příštím roce získat ve Sněmovně většinu. Tato eventualita přitom není jistá ani v případě, že proces spojování a následná komunikace směrem k voličům budou perfektní. Na cestě k úspěchu každopádně stojí nemalá rizika. Největší množství slabin vykazuje budoucí trojkoalice. Její hlavní strana, ODS, po mnoho let v opozici utlumovala vnitřní diskusi o směřování strany. Zároveň je její členská základna početná, autonomní a názorově poměrně heterogenní. Existuje riziko, že programové i personální kompromisy s „příliš liberální“ TOP 09 i „příliš konzervativní“ KDU-ČSL vyvolají hlasitý odpor. Podobné hlasy, jakkoliv slabší, lze očekávat od obou jejích partnerů. Jakékoliv neshody a spory pak budou mít neoddiskutovatelný dopad na celkové preference této koalice.
Spojení Pirátské strany a STAN rovněž nevznikne bez obtíží. Zatímco starostovská členská základna je prakticky neviditelná a neslyšitelná, otevřená pirátská komunita dokáže vyjevit mnohé. I po uzavření dohod o programu a personáliích tak není vyloučeno, že spolupráce nebude fungovat hladce. Mezi jinými zmiňme riziko „kroužkování“. Existuje totiž reálná hrozba, že populární osobnosti STAN dokáží pomocí preferenčních hlasů získat ze vzájemné spolupráce více mandátů, než kolik by jim podle dohodnutého pořadí na kandidátkách mělo připadnout.
Nelze opomenout ani fakt, že na krajské úrovni existují další jablka sváru. Například ve Zlínském kraji stojí STAN po boku bývalého hejtmana Čunka a tamní lídr Petr Gazdík dával jasně najevo, jak mu vadí postoj pirátů, kteří jsou v nové koalici na opačné straně. V případě možné budoucí trojkoalice je zase dělící linií Praha, kde TOP 09 podporuje stávajícího pirátského primátora Zdeňka Hřiba a ODS je jako vítěz pražských komunálních voleb v opozici. Tyto rozpory rozhodně fungování obou koalic neusnadní.
Ještě důležitější než sama spolupráce v obou koalicích je reakce voličů a jejich následné rozhodování. Jak přijmou skutečnost, že hlasem pro „svou“ stranu dávají de facto hlas i jedné či dvěma dalším? Voličské rozhodování není založeno jen na programu, stojí i na důvěře v subjekt jako takový a v osobnosti, které jej reprezentují. Z programového hlediska bude zajímavé sledovat, jak se příznivci STAN vypořádají s přirozeně levicovou povahou pirátů. V oblasti daní a vztahu k podnikání se hnutí Starostů a nezávislých stavělo do pragmatické roviny, která bude kontrastovat s některými pirátskými iniciativami. Daleko hlubší rozdíly se pak nacházejí mezi výrazně konzervativními lidovci a městskými liberály volícími TOP 09 nebo ODS. A silnou dělicí čáru představuje i vztah k Evropské unii a možnému přijetí eura, což část voličů určitě bere jako zásadní záležitost.
Personálie představují pro voliče snadno uchopitelné téma a mohou efekt a popularitu obou koalic rovněž ovlivnit. Připomeňme opět Prahu, jediný kraj, kde ODS v roce 2018 vyhrála volby sama bez jakékoliv koalice. Navrženým lídrem bude pravděpodobně předsedkyně TOP 09 Markéta Adamová a je velkou otázkou, nakolik ji někteří podporovatelé ODS či KDU-ČSL přijmou a svým hlasem podpoří. ODS má sama několik polarizujících osobností, například Jana Zahradila či Pavla Novotného. Jejich mediální působení může krajně konzervativní či naopak liberálně smýšlející voliče všech tří stran trojkoalice silně demotivovat. A podobné, i když méně viditelné případy, lze najít i u pirátů – někteří extrémně levicoví či pacifisticky orientovaní členové mohou představovat překážku pro středově smýšlející příznivce STAN.
Oběma uskupením leží na cestě k úspěchu mnoho překážek. Existuje reálná možnost, že minimálně jedno z nich nakonec nepřežije a jeho členské strany budou kandidovat samostatně. Pokud ale svou integritu udrží a nabídnou voličům jasné sdělení, stojí stávající vládní většina před zásadní výzvou.
Voliči, které politika ANO či ČSSD zklamala, si pak mohou vybírat mezi dvěma alternativami. Trojkoalice představuje tradiční strany, které dokázaly najít shodu a jejichž čelní představitelé nejsou přímo spojeni s událostmi před rokem 2013. Právě nálepka „tradičních stran“ může některé voliče oslovit, mnohé ale odradit. Hlavním praktickým bonusem jejich historie je možnost prezentovat se jako strany zkušené a schopné reálně vykonávat vládní odpovědnost. Dvojkoalice naopak představuje subjekty nové, prakticky téměř nedotčené vládní účastí. Hnutí STAN zvládlo svou mimořádně neúspěšnou reprezentaci v Nečasově vládě zcela zamlčet. Kdo si nyní vzpomene na tragické výkony ministrů kultury Jiřího Bessera a Aleny Hanákové? Právě novostí a nedotčeností vládním angažmá může tato dvoukoalice lákat určitý typ voličů.
Střet „starých“ stran a „nových“ hnutí sjednocených do obou koalic má svou přirozenou podstatu. Pokud zvládnou tento souboj oddálit až za okamžik, kdy společně ovládnou Poslaneckou sněmovnu, může v české politice nastat zásadní zlom. Když se ale konflikty mezi jejich zástupci, členy a voliči stanou určujícím tématem voleb, není vůbec jisté, že oné většiny dosáhnou. A nelze samozřejmě zapomínat na premiéra Andreje Babiše. Navzdory očividnému oslabení je jeho hnutí stále silné. Babiš má navíc k dispozici nemalou mediální moc, zdroje a kvalitní zázemí v podobě PR mašinerie. Jistě udělá vše pro to, aby jeho vyzyvatelé neuspěli. Už nyní je tak jisté, že půjde o nejzajímavější a asi i nejdůležitější volební střetnutí za mnoho let.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025