04. října, 2022 Michal Lebduška
Šéfkou německé diplomacie je v současnosti Annalena Baerbock.
Foto: Wikimedia Commons
Z historické perspektivy jsou vztahy mezi Polskem a Německem pochopitelně zatíženy mnoha křivdami. Mezi nimi naprosto zásadně vyčnívá druhá světová válka, jíž padlo za oběť okolo šesti milionů občanů předválečného Polska (z čehož nicméně zhruba polovinu tvořili polští Židé a další část zástupci jiných menšin – především Ukrajinci a Bělorusové). Zároveň ale nelze zapomenout ani na dlouhou historii vzájemně se obohacující koexistence, která dala vzniknou například takové perle, jako je hanzovní město Toruň s centrem zapsaným na seznam UNESCO. Z rakouských vlivů v Haliči zase těžil třeba královský Krakov.
Narovnání vztahů po druhé světové válce byl nesmírně těžký úkol, a to tím spíš, že komunistická propaganda podobně jako v bývalém Československu využívala Německo jako neustálého strašáka. Situaci nepomáhaly ani obavy obyvatel regionů, které Polsko po válce získalo právě od Německa jako náhradu za ztracená území na východě. Ti totiž dlouho žili ve strachu z toho, že se Němci vrátí a opět je vyženou z jejich nových domovů. Zároveň ale už v této době docházelo k pokusům o smíření. K vůbec nejslavnějším gestům patřil dopis polských biskupů jejich německým protějškům z roku 1965, který začínal slovy „odpouštíme a prosíme o odpuštění“. O pět let později navštívil Varšavu kancléř Willy Brandt a poklekl před pomníkem hrdinů varšavského ghetta.
Reálná cesta k definitivnímu usmíření a narovnání vzájemných vztahů se ale otevřela až po pádu komunismu. Na symbolické úrovni byla důležitým gestem polsko-německá mše smíření, která se konala za přítomnosti prvního nekomunistického premiéra Tadeusze Mazowieckého a kancléře Helmuta Kohla 12. listopadu 1989 ve vesnici Krzyżowa v Dolním Slezsku. Mši následovala o rok později polsko-německá smlouva, jež definitivně potvrdila platnost poválečných hranic mezi oběma zeměmi a uzavřela veškeré pochybnosti, které by v tomto směru ještě mohly panovat. Se vstupem Polska do NATO a Evropské unie a dorůstáním nových generací, které znají druhou světovou válku primárně z hodin dějepisu, by se mohlo zdát, že kromě nezbytných vzpomínek není důvod k tomu, aby tato témata hrála na politické úrovni jakoukoliv roli.
Jenže v Polsku je zcela seriózní součástí veřejného života takzvaná historická politika, která celou věc výrazně komplikuje. V jejím rámci především polská národovecká pravice v čele s PiS dlouhodobě zneužívá historická témata v politickém boji. A právě historie druhé světové války a polsko-německých vztahů se k tomuto zneužívání nesmírně hodí. Poprvé výrazně a velmi úspěšně druhá světová válka promluvila do prezidentské volební kampaně v roce 2005, kdy proti sobě stáli Lech Kaczyński z PiS a Donald Tusk z Občanské plaformy (PO). Tehdejší kampaň zcela ovládlo obvinění Donalda Tuska z toho, že jeho děda za války dobrovolně vstoupil do Wehrmachtu. Právě toto téma Kaczyńskému do značné míry vyhrálo volby a nic na tom nemohl změnit ani fakt, že se jednalo o lež. Józef Tusk skutečně ve Wehrmachtu sloužil, ale jakožto příslušník kašubské menšiny byl odveden nuceně a předtím prošel nacistickými koncentračními tábory.
Výrazná tendence ke zneužívání historické problematiky se proto vcelku nepřekvapivě objevila po volebním vítězství PiS v roce 2015. Typickým příkladem diskusí a kontroverzí se stala forma hlavní expozice v tehdy ještě rozestavěném Muzeu druhé světové války v Gdaňsku, která podle provládních kritiků příliš akcentovala válečné utrpení a nekladla dostatečný důraz na hrdinský boj Poláků. Podobně velké vášně vyvolávala taková témata, jako byly změna zákona o Institutu národní paměti či historická traumata ve vztazích s Ukrajinci. V těchto případech se navíc vše neobešlo bez výrazného ochlazení vztahů s Izraelem a zmiňovanou Ukrajinou.
Vůbec nejvýznamnějším a neustále se vracejícím tématem jsou ale právě vztahy s Německem. Konkrétně se jedná o požadavek na reparace za škody způsobené za druhé světové války, který PiS čas od času vytáhne a provládní tábor o něm začne velmi agresivně diskutovat. Určitým paradoxem přitom je, že se vždy jedná o pouhé slovní cvičení, za kterým nenásledují žádné konkrétní kroky. A v podstatě ani nemohou. Reálně je totiž otázka reparací dávno uzavřena a jen těžko si lze představit, že by ji bylo možné znovu otevřít. Komunistické Polsko se totiž už v roce 1953 nároků na reparace vzdalo výměnou za oficiální uznání poválečných západních hranic. Rétorika PiS se v tomto případě nicméně opírá o názor, že smlouva podepsaná za komunismu, kdy bylo Polsko závislé na Sovětském svazu, je neplatná, a nárok tak stále existuje. Jenže němečtí představitelé o něčem takovém logicky nechtějí ani slyšet.
Pokud je tedy téma fakticky dávno uzavřené, proč s ním vláda PiS neustále operuje? Jedná se o jeden z mnoha prostředků, které slouží jako „úhybný manévr“ v době, kdy se začínají řešit pro vládu nevýhodné věci, jako jsou například současná vysoká inflace a rychlé zdražování. Podobnou logikou se řídily i světonázorové spory, do kterých se promítla například velmi nevybíravá kampaň proti polské LGBT komunitě nebo otázka potratů. PiS často zneužívá různá obdobně polarizující témata, kterými odvrací pozornost od vlastních problémů a určuje, o čem se zrovna mluví. Nutno poznamenat, že Kaczyńského strana je v tomto směru nesmírně efektivní.
Kromě tohoto klasického odvracení pozornosti má ale protiněmecká rétorika polského provládního tábora ještě jeden rozměr. Německo je totiž v narativu PiS ztotožňováno s EU, se kterou polská vláda dlouhodobě vede spor o dodržování demokratických standardů. V tomto směru se německá stopa hledá až takřka obsesivně ve kdejakém tématu, tak aby bylo možné ho zarámovat jako hájení národních zájmů proti Němcům, kteří nestojí o nic jiného než Polsku škodit. Jedním z nich byl i česko-polský spor o povrchový důl Turów, jenž se ve vládním táboře mnohdy vykládal jako konflikt se západním sousedem. Česko bylo prý v této při pouhou loutkou Německa, kterému mělo jít zastavením těžby o zničení polské ekonomiky. V rámci této „obsese“ jsou například v teoreticky veřejnoprávní televizi TVP neustále zdůrazňovány údajné německé vazby expremiéra Tuska a jeho „antipolská“ politika.
Jako celek tato politika PiS jasně zapadá do její protievropské a obecně protizápadní rétoriky, kterou sdílí s takovými politiky, jako jsou Viktor Orbán, Marine Le Pen či Matteo Salvini. Právě s nimi a mnoha dalšími organizovali představitelé Práva a spravedlnosti společná setkání. Ještě loni v prosinci byli lídři evropské krajní pravice oficiálně pozváni do Varšavy a na konci ledna 2022 se konala další schůzka v Madridu. Ani to, že se PiS s těmito stranami zásadně rozchází v názoru na Rusko a pomoc Ukrajině, nemění nic na tom, že reálně k sobě mají stále velmi blízko. O tom názorně svědčí i fakt, že je v polském vládním táboře na denním pořádku již zmiňovaná až obsesivní kritika Německa, ale i Francie za údajně nedostatečnou pomoc Ukrajině nebo energetickou politiku, zatímco například o roli Maďarska se taktně mlčí. Polská vláda se sice na začátku ruské invaze vůči maďarskému premiéru Orbánovi vymezila, ale v současnosti už zase spolupráci potichu navazuje.
Tento obsesivní antiněmecký postoj přitom do značné míry připomíná i vztah PiS k Ukrajině, který rozhodně není tak jednoznačně pozitivní, jak by se nyní mohlo zdát. Kvůli důrazu na historické otázky, jež polská strana zatahovala i do zcela nesouvisejících diskusí, došlo po roce 2015 k bezprecedentnímu zhoršení polsko-ukrajinských vztahů. Velmi netaktním výpovědím se přitom polští představitelé nevyhnuli ani během ruské invaze. Zřejmě největší pozornost vzbudila slova premiéra Mateusze Morawieckého o tom, že dnešní ruská ideologie je dědicem ukrajinských nacionalistů ze 40. let minulého století. Právě antiněmecká posedlost polského kabinetu a jeho protizápadní osten přitom budí ve vztahu k Ukrajině přinejmenším pochybnosti, nakolik je Polsko pod vládou PiS – bez ohledu na jeho nespornou a impozantní vojenskou pomoc – do budoucna pro tuto zemi, která chce směřovat na Západ a do EU, relevantním partnerem.
Článek byl podpořen z prostředků Česko-polského fóra Ministerstva zahraničních věcí ČR.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025