11. února, 2015 Martin Petr
Veřejný prostor na Slovensku za posledních pár měsíců nebývale ožil. Po protikorupčním vzepětí, o kterém by se možná ještě dalo konstatovat, že zasáhlo zejména Bratislavu a přilehlé tradičně pravicovější okolí, přišlo 7. února 2015 referendum o rodině. A to se již dostalo nejenom na sociální sítě bratislavské kavárenské elity, ale i do kostela té nejzapadlejší vísky na východní hranici.
Tygr střední Evropy s pevnými hodnotami
Slováci jsou tradičně více věřící než ateističtí Češi (ostatně, občas se objeví názor, že Česko je nejateističtější země na světě, takže Slováci to v překonávání Čechů zase tak těžké nemají). Podle posledního sčítání obyvatel z roku 2011 se plných 62 % hlásí k římsko-katolickému vyznání, dalších cca 6 %, resp. cca 4 % se hlásí k evangelické a řecko-katolické církvi, a to jsou jenom čísla za tři největší církve na Slovensku. Být křesťanem prostě stále na Slovensku patří k dobré výchově, k tradici, která se dodržuje a ctí.
Na druhou stranu Slovensko určitě není žádná ultrakonzervativní země. Kreativita Slováků je vidět například v rychlém tempu růstu HDP: česká média ke konci minulého roku poměrně zhusta informovala, že Slováci již předhonili Čechy v kupní síle. Ale nejenom ekonomika je oblastí, kde je vidět kreativitu „mladších“, a tím pádem tak trošku i více drzých bratrů: v úspěšných formátech se inspirují na Slovensku nejenom české televize, které se nezdráhají si občas vypůjčit i slovenské tvůrce, ale alespoň verbálně i česká vláda. Účtenková loterie možná brzo zdomácní i v Čechách.
V tomto kontextu však možná někoho překvapilo, že v čile se modernizující společnosti najednou objevila iniciativa tzv. referenda o rodině, za kterou by se podle některých (poněkud extrémních) hlasů možná nemusel stydět ani takový Tálibán. Samozřejmě, je to přirovnání velice extrémní, ale takový závan konzervatizmu možná ani ve slovenských kostelech nikdo nečekal. O co vlastně v referendu jde a kdo za ním stojí? Co je to za událost, že postavila na nohy téměř celou zemi a o které se na sociálních sítích vedou vášnivé diskuze? Nabízíme zde malého průvodce základními otázkami kolem slovenského referenda.
Kdo je to Aliancia za rodinu a co přesně se jí povedlo?
Když tato organizace v prosinci 2013 vznikla, nikdo tomu asi moc velký význam nepřikládal. Kdo tedy tvoří organizaci, které se, jak se zdá, podařilo zburcovat část slovenské občanské společnosti? Na webu iniciativy se dočteme, že „Aliancia za rodinu je občianska iniciatíva organizácií a jednotlivcov…na podporu hodnôt manželstva a rodiny“. Dle vlastní deklarace se neváže na žádnou ideologii, náboženské vyznání nebo politickou stranu. Celkově se jí povedlo zastřešit 107 organizací ze sociální oblasti, oblasti pomoci dětem, postiženým, vzdělávacích organizací nebo dokonce organizací prosazujících lidská práva. Z přehledu na stránkách Aliance se dá snadno zjistit, že se jedná především o různé křesťanské organizace.
Mluvčími organizace jsou Anna Verešová, Anton Chromík a Peter Kremský, osoby, které ještě před rokem na Slovensku znal málokdo. Ani vševědoucí Google o nich moc neví, snad kromě toho, že paní Verešová žije u Žiliny a pracuje jako sociální pracovnice, druhý jmenovaný je bratislavským advokátem a poslední je bývalým novinářem deníku Sme a ekonomického týdeníku Trend. Mnoho víc o nich jen tak nezjistíte a v podstatě žádný ze třech mluvčích nebyl ve veřejném prostoru známý na celém Slovensku.
Této do té doby nepříliš známé organizaci se povedlo sesbírat do září 2014 více než 400 000 podpisů, získat podporu hlavních slovenských církví a po úspěšném překonání překážky v podobě přezkumu ze strany Ústavního soudu dosáhnout toho, že prezident Andrej Kiska 27. listopadu 2014 referendum vyhlásil. A to po vášnivé debatě na sociálních sítích, po pravých i falešných pastýřských listech a dalších na Slovensku dosud nevídaných projevech veřejné diskuse (dá-li se tomu tak říkat). Vášně na obou stranách byly tak vzedmuté, že dokonce kázání jednoho kněze, vysílané ve veřejnoprávním rozhlasu, bylo prošetřováno pro podezření ze spáchání trestního činu.
Na co se to ptají?
Referendum o rodině obsahuje (dle slovenské tradice) tři skoro neutrálně formulované otázky:
• „Súhlasíte s tým, aby sa manželstvom nemohlo nazývať žiadne iné spolužitie osôb okrem zväzku medzi jedným mužom a jednou ženou?“
• „Súhlasíte s tým, aby párom alebo skupinám osôb rovnakého pohlavia nebolo umožnené osvojenie (adopcia) detí a ich následná výchova?“
• „Súhlasíte s tým, aby školy nemohli vyžadovať účasť detí na vyučovaní v oblasti sexuálneho správania či eutanázie, ak ich rodičia alebo deti samé nesúhlasia s obsahom vyučovania?“
Původně mělo referendum obsahovat i čtvrtou otázku „Súhlasíte s tým, aby žiadnemu inému spolužitiu osôb okrem manželstva nebola priznaná osobitná ochrana, práva a povinnosti, ktoré sú právnymi normami k 1. marcu 2014 priznané iba manželstvu a manželom – najmä uznanie, registrácia či evidovanie ako životného spoločenstva pred verejnou autoritou, možnosť osvojenia dieťaťa druhým manželom rodiča?“ Ta však nebyla uznaná Ústavním soudem, který její ústavnost posuzoval na podnět prezidenta Andreje Kisky.
Jak zorganizovat referendum
Úspěšně „zorganizovat“ na Slovensku referendum není jen tak. Buď se vám povede přesvědčit poslance parlamentu, aby přijali návrh na jeho zorganizování, anebo sesbíráte 350 000 podpisů, což je asi 7 % obyvatelstva Slovenské republiky. Pokud se vám to povede a získáte dostatek platných podpisů, odevzdáte úspěšnou petici a prezident do 30 dnů vyhlásí referendum. To se pak koná do 90 dnů od jeho vyhlášení.
Aby to nebylo tak jednoduché, zákonem je regulovaný i předmět referenda. Na jedné straně se v referendu nesmíte ptát na otázky základních práv a svobod, daně, odvody a státní rozpočet, na straně druhé se naopak referendum musí konat vždy pro potvrzení ústavního zákona o vstupu do státního svazku s jiným státem nebo o vystoupení z něho.
Na to, aby bylo referendum platné, musí se ho zúčastnit nadpoloviční většina voličů (cca 2 miliony osob). Ani poté však není vyhráno: referendum je toliko konzultativní, přičemž parlament formálně nemá povinnost přijmout příslušné právní normy, které by odrážely výsledek referenda. Je otázkou, jestli by si troufl parlament jít proti vůli voličů – v dosavadní historii ještě vlastně nebyla příležitost jeho odvahu pořádně otestovat.
Sedm referend, z toho pouze jedno platné
Doposud bylo na Slovensku vypsáno 7 referend. První z nich se konalo v roce 1994 a vyvolalo ho poměrně obskurní Združenie robotníkov Slovenska, které bylo členem Mečiarovy vlády do roku 1998. Tématem referenda bylo prokazování původu prostředků použitých při privatizaci. Účast dosáhla necelých 20 %. Toto referendum bezpochyby nebylo výsledkem nějaké hlubší debaty ve společnosti o zásadní otázce dalšího vývoje, jak to je možné vidět u švýcarských referend. Spíše šlo o předvolební promo populistické party kolem legendárního prostořekého dělníka Jána Ľuptáka. Slovy slovenských humoristů „to šme še pobavili!“.
Toto nepříliš šťastné referendum, kdy došlo k nepochopení tohoto institutu, bohužel zafungovalo jako precedent. Referendum se stalo nástrojem populistických snah tu vlády, tu koalice, sloužící spíše k politické reklamě než k ventilaci veřejné debaty. Ostatně, i dnešní premiér Fico má jisté ne úplně malé zkušenosti s organizováním peticí za vypsání referend směřujících k povalení vlády.
Ze sedmi pokusů o platné referendum byl jenom jeden úspěšný, a to v roce 2003, kdy se hlasovalo o vstupu Slovenska do EU. A ani v tomto případě nebylo vše růžové – dodnes si mnozí myslí, že nebýt vystoupení tehdejšího premiéra Dzurindy v televizi, kdy vyzýval k účasti na referendu (což bylo už na hraně zákonného zákazu jakkoliv ovlivňovat referendum), nemuselo přijít požadovaných více než 50 % občanů. Ostatně, konečný rezultát 52,15 % zúčastněných voličů moc slavný taky není.
Aliancia za rodinu tedy sice překročila první překážku, ale stále nemá vyhráno (článek vzniká před referendem). K urnám musí dostat dostatečný počet voličů, což není právě jednoduché. Věci neprospívá už jenom to, že Slováci žijící v zahraničí nemohou hlasovat korespondenčně ani na ambasádách. Navíc, týden před referendem zjistil průzkum pro deník Sme, že se k němu chystalo asi jenom 35 % občanům, 40 % se zúčastnit nechtělo a zbytek váhal.
Referendum bude neúspěšné, přesto má smysl
Pokud někdo zná slovenské poměry, nemusí být zrovna Sibylou, aby uhádl, jak celé referendové dobrodružství dopadne. S ohledem na průzkumy se potvrdí slovenská tradice, že pokud s referendovými otázkami někdo nesouhlasí, prostě hlasovat nejde. S největší pravděpodobností referendum platné nebude, a velká většina těch, kteří přesto přijdou, bude pro navržené otázky.
Paradoxně by však autor těchto řádků byl rád, pokud by mohl konstatovat, že kterákoliv část předpovědi nevyšla. Dokázalo by se tak, že slovenský volič dospěl, pochopil smysl institutu referenda a aktivně se zapojil do veřejného diskurzu. Protože, ať si myslíme o Aliancii za rodinu cokoliv, jedno jí upřít nelze – povedlo se jí nastartovat společenskou debatu způsobem, jako ještě nikomu před tím. Na Slovensku se vypsalo první skutečně „občanské“ referendum, které není přímo produktem koaličně-opozičního souboje, ale je vygenerováno občanskou společnosti. A to je úspěch.
Martin Petr
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025