21. září, 2021 Lucie Zakopalová
Zdroj: Wikimedia Commons
Kris přistává na planetě Solaris. Není rozhodně první. Podivnou planetu s organickým a pravděpodobně velmi inteligentním oceánem lidé objevili už dávno. V současné době se však pro ně stává neřešitelným problémem. Část vědců navrhuje její zkoumání zanechat, mladí naopak chtějí dokázat, že lidé mohou Solaris pochopit. Kris má především za úkol zjistit, proč ze stanice na planetě nepřicházejí žádné zprávy. Dostává se do zvláštního časoprostoru, v němž si už přestává být jistý tím, co je reálné a co pouze fantazie vyvolaná oceánem. Ten zřejmě lidem zhmotňuje jejich skryté touhy. Ale nakolik jsou oživlé sny a vzpomínky to, co si skutečně přejeme?
Podobných otázek otevírá Solaris tisíce, každému čtenáři trochu jinou. A rozhodně nemusíte být fanouškem astronautiky, fyziky nebo nových technologií. Kouzlo textů Stanisława Lema naopak spočívá právě v tom, že ačkoli ho inspirovaly objevy a výzvy tehdejší doby od letů do vesmíru až po atomovou energii, domýšlí je především v kontextu morálky a psychologie konkrétního člověka. A ta se tolik neproměňuje. I když bychom rádi předstírali, že dechberoucí pokroky lidské vědy nás vedou ke stále lepším zítřkům, každý vynález je zneužitelný.
Lemovy vize budoucnosti jsou dnes v určitém smyslu ještě aktuálnější než v době svého vzniku. Pokud se začteme do jeho rozsáhlé novely Futurologický kongres z roku 1971, máme pocit, že se v ní zhmotňuje environmentální žal – planeta je zdevastovaná, lidé žijí v rozpadlých městech a živí se krmnou směsí. Kvůli chemickým preparátům, které mění vnímání reality, to ale vypadá, že je všechno v pořádku. Mozek lze ošálit velmi snadno, ukazuje Lem. Zároveň si ale pohrává s groteskností celé situace, jejímž vyústěním není samoúčelná paranoidní spiklenecká teorie, jak by možná někdo očekával:
„Co to je, pane profesore? Řekněte mi to, proboha! Zapřísahám vás! Spiknutí? Zrada? Plán na vyhubení všeho lidstva? Ďábelská konspirace?“ „Ale kdepak, pane Tichý! Nebuďte hned tak démonický! Je to prostě svět, ve kterém žije hodně přes dvacet miliard lidí…“ „Moment, já se teď nemohu soustředit… Má to znamenat že…“ „Že vám nikdo nepřeje nic zlého, naopak, ze soucitu, z vysoce humánních důvodů se používá chemického humbuku, kamufláže, přikrášlování skutečnosti péry a barvami, které už dávno ztratila…“ (z českého překladu Futurologického kongresu od Heleny Stachové vydaného v roce 1977).
Možné je, že Lemova nedůvěra ve schopnost lidstva dobře naložit s vlastními vynálezy pramenila z jeho životopisu. Narodil se v roce 1921 v tehdy polském Lvově v rodině s židovskými kořeny. Výjimečně nadaný student maturoval na gymnáziu v roce 1939 a toužil stát se vědcem. Četl Julea Vernea a H. G. Wellse – druhý jmenovaný ho inspiroval k prvním vlastním literárním pokusům. Zanedlouho však idyla skončila. Město nejprve obsadila Rudá armáda. Lem prozatím mohl jít na vysokou školu, studoval medicínu. Jeho rodina pak měla štěstí. Když v roce 1941 do Lvova vstoupili němečtí vojáci, podařilo se Lemovým díky falešným dokumentům uniknout ghettu a tragickému osudu židovských obyvatel města. Mladý Stanisław se aktivně zapojil do odboje, mimo jiné ukrýval svého známého židovského původu.
Po opětovném příchodu Rudé armády se sice mohl vrátit ke studiím, ovšem jen na chvíli – Lvov podle Jaltské dohody už neměl nikdy patřit k Polsku, a tak celá rodina odjela do Krakova. Ocitli se tam bez prostředků, prakticky všechno jmění museli opustit. Lem studoval a zároveň přispíval do rodinného rozpočtu psaním do novin, neboť žili ve velmi nuzných podmínkách. Ačkoliv budoucí světoznámý spisovatel pracoval nějakou dobu jako porodník, rozhodl se opustit medicínu a vedle vědecké práce pokračoval v psaní. Zpočátku především publikoval povídky a příběhy na pokračování. O tom, že si vybral dobrou cestu, ho přesvědčil úspěch jeho knižního debutu Astronauti (1951). Své prvotiny Lem později neuznával, zčásti i proto, že byly poplatné tehdejší doktríně socialistického realismu. Stále se ještě jako spisovatel hledal, ale již našel opuštěný prostor poválečné polské literatury – sci-fi. S Lemovou erudicí bylo zřejmé, že nezůstane jen u fascinace technologickými novinkami.
Stanisław Lem nepochybně tvoří součást onoho kondenzovaného výbuchu lidské kreativity šedesátých let, která se objevila v mnoha oborech a oblastech a pro niž dodnes neexistuje jasné vysvětlení. Kosmonautika patřila mezi ně. Člověk ve vesmíru a na Měsíci – to nebyl jen technologický zázrak, ale symbol, metafora. Díky kontaktům s vědeckou obcí a také otevřenosti Polska – v porovnání s Československem nebo jinými státy za železnou oponou – měl Lem přístup k západní literatuře věnované například kybernetice. Tato témata ho velmi zajímala a samozřejmě je i zúročil ve svých textech. Právě v šedesátých letech vydal svá zásadní prozaická díla: Solaris (1961), Návrat z hvězd (1961), Nepřemožitelný (1964) nebo Pánův hlas a Příběhy pilota Pirxe z roku 1968. Jednalo se o sci-fi prózy, u nichž se vize budoucnosti a nových objevů spojují s filosofickými otázkami směřování lidské civilizace a duševní síly jednotlivce. Lem chtěl dosáhnout toho nejlepšího v obou směrech: představit srozumitelně, avšak přesně možnosti inženýrského umu, zároveň ale vše zachytit literárně vybroušenou formou.
Lemova životní dráha byla především neustálým zkoušením nových cest. Pokud by mu šlo jen o čtenářský úspěch, v klidu by mohl psát další a další variace na příběhy z vesmíru. Jazyk a literatura mu ale sloužily ke zkoumání hranic lidského poznání a imaginace. Proto si pohrával s různými žánry, liboval si v archaických stylizacích a vymýšlel neexistující světy. Jeho filosofické sci-fi bylo určeno spíše pro vzdělanější, užší publikum. Vedle románů a povídek nebo groteskních próz se autor Solaris začal věnovat esejistice a publicistice. Vznikly jeho známé apokryfy, tedy recenze neexistujících knih, nebo rozhlasové a televizní scénáře. Podařilo se mu ovšem proniknout i na Západ. V roce 1970 ve Spojených státech vyšel román Solaris, jejž následovaly další texty.
V Československu se Lemovy knihy překládaly už od padesátých let. Próza K mrakům Magellanovým z roku 1951 se stala předlohou dodnes nepřekonaného československého sci-fi filmu Ikarie XB 1 režiséra Jindřicha Poláka z roku 1963. Tento snímek byl jedním z inspiračních zdrojů Stanleyho Kubricka při práci na filmu 2001:Vesmírná odysea. Podle jeho próz natočili filmy i další tvůrci, například Ari Folman nebo György Pálfi.
Už na konci šedesátých let, kdy polští komunisté začali vířit antisemitské nálady, Lem zvažoval emigraci. Ale dokud byl jeho syn malý, nechtěl riskovat krok do neznáma. Z Polska odjel v roce 1981 po vyhlášení válečného stavu, jehož cílem bylo potlačit nezávislé odbory Solidarita a stále silnější opozici. Žil s manželkou ve Vídni a vrátil se až v roce 1988. Ačkoliv Lem předvídal různé vynálezy od tabletu po smartphone, sám do konce života psal na stroji a nikdy se nenaučil používat počítač. Postupně byl stále více skeptický k vývoji lidstva a jeho mentálních i morálních schopností. „Příliš mnoho z toho, co byl jen můj výmysl a nezodpovědné rozvíjení fantasmagorií, se stalo realitou. A skutečnost je překvapivě ještě pitoresknější než výtvory mojí představivosti,“ řekl v rozhovoru se Stanisławem Bereśem v knize Dějiny polské literatury v rozhovorech (Historia literatury polskiej w rozmowach) vydané v roce 2002. Zemřel o čtyři roky později, 27. března 2006 v Krakově.
Budoucnost v bublinách
U příležitosti nedožitých 100. narozenin Stanisława Lema byla vyhlášena komiksová soutěž pro mladé české autory a autorky inspirovaná jeho dílem. Výstava nejlepších prací se poprvé představí na veletrhu Svět knihy Praha (23.–26. 9.), na podzim potom také na filmovém festivalu 3kino nebo plzeňské Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara.
ROČNÍK XIV. – 2. ČÍSLO, ČERVEN 2025