22. května, 2024 Lucie Zakopalová
Mariusz Szczygieł na snímku z roku 2019. Foto: Wikimedia Commons/Ralf Lotys
„Brzy jsem zjistil, že mám předpoklady pro dvě činnosti: sňatkového podvodníka a reportéra,“ píše v úvodu své nové knihy Mariusz Szczygieł. Naráží tím na fakt, že v lidech dokáže přirozeně vzbuzovat důvěru a oni se mu na oplátku ochotně svěřují. Szczygieł, který je polskou (a částečně i českou) kulturní celebritou, má skutečně osobní kouzlo a dovede najít společná témata s každým čtenářem. Je evidentní, že lidé a jejich příběhy ho zajímají, a dokonce ani dvouhodinové podepisování knih na stánku ho nezbaví jeho nepřehlédnutelné zvědavosti. Zároveň má velkou chuť sdílet, vyprávět, zajímají ho reakce. A nevyhýbá se v tom žádné formě – v poslední době je velmi aktivní na Instagramu. Jak sám vypráví, někteří lidé přicházející na setkání s ním ani nečetli jeho knihy, znají ho právě ze sociálních sítí.
Szczygieł ovšem kombinuje svou otevřenost a zvídavost se schopností své sny a plány opravdu uskutečňovat. Svědčí o tom varšavská Polská škola reportáže, kterou v roce 2010 spoluzakládal a jež stále funguje, nebo taktéž varšavská kavárna s knihovnou Wrzenie Świata a Reportážní institut, jemuž šéfuje. A nově také vede pořad (Ne)příjemné rozhovory v polské veřejnoprávní televizi TVP. Do toho stále vydává knihy vlastní, ale také jiných autorů v nakladatelství Dowody na Istnienie, navštěvuje literární podniky, diskuse a veletrhy, moderuje, nebo sám spoluorganizuje akce. Stal se institucí, která obdivuhodně vzdoruje ne vždycky příjemnému zvýšenému zájmu okolí, kritice a různým očekáváním – třeba že setkání s ním bude tou správnou kombinací zábavy a vážných témat, zkrátka se předpokládá, že „Szczygieł musí zatančit“.
Součástí fenoménu Szczygieł je právě i to, že není influencerem, kterého na vrchol vynesla spíše náhoda. Stojí za ním autentické mnohaleté nadšení pro reportáž a úspěch přišel až po letech práce. Nikdo mu na začátku nesliboval hvězdnou kariéru, když nechal studia žurnalistiky. Živil se i jako pošťák, a lze si jen představovat, jakou odvahu měl šestnáctiletý mladík, který v roce 1984 v časopise Na Przełaj publikoval svůj první článek věnovaný homosexuální prostitutce. Tedy tematice, o níž se za železnou oponou skutečně nepsalo.
Velmi osobním příběhem cesty k reportáži a k tomu, kým je dnes Mariusz Szczygieł, otevírá autor zmíněnou novou knihu Fakta musí zatančit. V ní najdeme dobře vyváženou směs praktických ukázek různých kultovních i méně známých reportáží, komentáře k nim, řadu různých definic toho, čím reportáž je, citáty z dalších relevantních knih a autorovy reflexe. Někdy je toho tolik, že máme pocit, že se v tom proudu trochu ztrácíme. Knihu je možná lepší nečíst jako příručku k psaní reportáže, ale nechat se nést jazykovou obratností autora a vytáhnout si pro sebe pouze některé zajímavé postřehy nebo texty. Pokud autora sledujeme delší dobu, leckteré bonmoty a citáty jsme už na některém setkání slyšeli nebo četli v jednom z mnoha rozhovorů. Rozhodně to ale neplatí o celé knize a zajímavé je také to, že autor vychází mimo polský kontext a komentuje reportáže ze světového kánonu.
Důležité totiž je, že nejen v této knize není Szczygiełova touha sdílet příběhy a psát egocentrická a velmi často svoji popularitu využívá k tomu, aby upozornil na jiné. Ať už na začínající autory, nebo naopak na ty, které sám jako čtenář pokládá za skvělé a chtěl by, aby se s nimi seznámili i jiní lidé. Sám vzpomíná, jak ho učily legendární polské reportérky Hanna Krall nebo Małgorzata Szejnert, a je zřejmé, že také on se snaží mladým reportérům pomáhat – ať už těm z Polské školy reportáže, nebo kolegům, o jejichž knihách píše, či je přímo vydává.
Z jeho reportáží i postů na sociálních sítích vidíme, že Szczygieł má evidentně stejné potěšení z rozhovoru stejně tak s profesorem historie, jako s průvodčím ve vlaku, a jejich názory nehodnotí podle běžné hierarchie ve společnosti. A fascinují ho proto, že jejich příběhy „mají svou pravdu“. A různým pravdám Szczygieł dává prostor i ve svých reportážích. Jak říká, existují fakta, pravda je už příběh, který někdo na základě faktů vypráví. V dnešním světě plném informací pak právě reportáž podle něj přináší možnost je třídit a rozumět jim. Pravda konkrétního člověka o určitém faktu či události může být jiná než pravda dalšího člověka, který byl na místě stejného okamžiku. Naše smysly, paměť, zkušenost a emoce ovlivňují zpětně vnímání události.
Zkoumání kognitivních schopností člověka jeho názor určitě podporuje. Přesto pokud tuto teorii Szczygieł rozvádí dále, například v rozhovorech, začínáme cítit nebezpečí, jaké otevírá orální historie. Příběh každého člověka je jistě důležitý a skrývá svou pravdu, přesto bez určité sdílené hierarchie faktů a hodnot končíme v pasti postmoderního „anything goes“. Naštěstí si Szczygieł nedal za úkol napsat pojednání o pravdě, ale o reportáži, a hledat v knize metodologickou čistotu není k jejímu autorovi zcela fér. To je nakonec Szczygiełova premisa: reportér může ve svém vyprávění faktů využít různé literární postupy, experimentovat s formou, dokonce smí i fabulovat, vždy by ale měl hrát se čtenářem otevřenou hru.
Knihu Fakta musí zatančit přeložil do češtiny Martin Veselka. Mariusz Szczygieł si vždycky cenil Heleny Stachové, která se jeho reportážím věnovala jako překladatelka od samého počátku. Ta bohužel vzhledem ke svému věku a zdravotním obtížím další knihu odmítla. O Szczygiełově přístupu k lidem ale svědčí i to, že se svou překladatelkou byl v úzkém kontaktu a spojovalo je přátelství. A také mnoho hodin konzultací různých slov a obratů. Szczygieł tak v nedávném rozhovoru pro časopis Host popisoval své návštěvy v Česku, které nejsou tak časté: „Jediné, co si dovolím, je navštívit dlouholetou překladatelku mých knih do češtiny, překladatelskou legendu Helenu Stachovou. Jsme si velmi blízcí. Musím přiznat, že i díky ní jsem dospěl k přesvědčení, že mé psaní je plnokrevná literatura.“
Mariusz Szczygieł: Fakta musí zatančit. Přeložil Martin Veselka. Dokořán, 2023.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025