07. prosince, 2023 Filip Zelenka
Slovenská prezidentka Zuzana Čaputová při loňské návštěvě
Evropského parlamentu. V pozadí stojí jeho předsedkyně Roberta Metsola.
Foto: Wikimedia Commons/European Parliament
Být slovenským prezidentem nevypadá optikou jejich osudů jako práce snů. Vůbec první hlava samostatného Slovenska, Michal Kováč, se s tehdejším premiérem Vladimírem Mečiarem (HZDS), jehož byl původně spolustraníkem, dostal do tak velkého politického sporu, až kvůli tomu tajné služby unesly jeho syna. Andrej Kiska, který porazil v roce 2014 v prezidentské volbě Roberta Fica (Směr), se zase po odchodu z Grasalkovičova paláce pokusil úspěch zopakovat v parlamentních volbách v roce 2020. Jeho strana Za lidi však v hlasování propadla a zpětně je předvolební postup Andreje Kisky považován za jeden z hlavních důvodů, proč se premiérem nakonec stal Igor Matovič (OĽaNO). Jeho vláda zase vedla k tomu, že se letos na podzim Fico vrátil do premiérského úřadu.
Poslední příběh se teprve píše. Zuzana Čaputová se rozhodla neusilovat o druhý pětiletý mandát a pravděpodobně chce i úplně odejít ze slovenské politiky. Příčinou je neustálý konflikt s částí politického spektra, kterou reprezentují strany jako Směr, Republika a postupem času třeba i hnutí OĽaNO (dnes SLOVENSKO) Igora Matoviče. Tato politická nevraživost se značně propsala do jejího života a útoky se přelily i k její rodině. Týká se to hlavně dvou dospívajících dcer.
Navázat na prezidenty Kisku a Čaputovou bude pravděpodobně chtít bývalý ministr zahraničních věcí ve vládě Igora Matoviče Ivan Korčok. O zkušeném diplomatovi se v nedávné době diskutovalo jako o možném nástupci Richarda Sulíka ve vedení pravicové strany Svoboda a solidarita (SaS). Korčok se ale nakonec rozhodl nezabředávat do stranické politiky. Navzdory tomu, že se jedná o člověka, který je spjat se stranou, jejíž výsledky se v nejlepších letech pohybovaly kolem deseti procent, nemusí být bez šance.
„Na Slovensku je zajímavé, že lidé za prezidenty volí spíše umírněné kandidáty s čistšíma rukama, proto vyhrávají spíše lidé jako Kiska, Čaputová nebo Gašparovič. To jsou ale naopak lidé, kteří jsou poměrně neúspěšní v rámci politických stran,“ všiml si v rozhovoru pro deník E15 bývalý politik Miroslav Beblavý. Přesně tuto definici Korčok splňuje. Pokud by tedy Slováci i tentokrát chtěli zvolit protiváhu vlády, může to být právě on.
Na rozdíl od Čaputové či Kisky má Ivan Korčok politickou zkušenost. Pohyboval se třicet let ve světě diplomacie, který je politikou značně poznamenaný. V tomto případě tak nehrozí, že by kandidát „demokratického“ spektra byl člověkem zvenčí, který nemá příliš dobrou představu o tom, jak to v politice chodí a jak moc velké osobní oběti a zároveň odolnost tato pozice vyžaduje. Kiska i Čaputová, a do jisté míry i současný český prezident Petr Pavel, jsou bezpochyby výbornými kandidáty. Nicméně oproti zkušeným matadorům, jako je například právě Robert Fico, nemají tito vyslanci „demokratického“ tábora představu, a možná ani schopnosti, jak dosáhnout, či alespoň definovat své politické cíle. Chtějí dělat slušnou politiku, což se ale ukazuje jako nedostatečný plán na pětiletý mandát.
Proto nutně v konfrontaci s techniky moci tahají za kratší konec provazu a ze střetů odcházejí jako poražení. Ačkoliv do mocenského souboje vstupují v poměrně silné pozici, na rozdíl od svých protivníků nechtějí chodit za hranice běžného výkonu funkce. Potíž je v tom, že právě s tím jejich političtí sokové nemají problém. Jinými slovy řečeno, Andrej Kiska i Zuzana Čaputová nesou částečnou zodpovědnost za návrat a dlouhodobou dominanci Robert Fica ve slovenské politice.
Právě Andrej Kiska se přitom mohl dlouholetého předsedy Směru poměrně jednoduše zbavit. V roce 2018 totiž Fico chtěl odejít z politiky. Rozsáhlé protesty občanské společnosti oslabily jeho pozici a tehdejší rozpoložení veřejnosti po vraždě novináře Jána Kuciaka a jeho přítelkyně Martiny Kušnírové bylo silně proti němu. Únikový plán spočíval v tom, že se Fico stane jedním z ústavních soudců. Tehdejší prezident Kiska ovšem jeho záměr odmítl. Nutno dodat, že ani koaliční partneři Směru nebyli z této možnosti nadšení. Fico tak v politice zůstal a navzdory tomu, že po volbách v roce 2020 vypadal na ručník, o tři léta později znovu dominuje na slovenské politické scéně.
Zuzana Čaputová se s Robertem Ficem v exekutivní funkci střetla až nyní, na podzim 2023. Ve čtvrté vládě Roberta Fica měl usednout Rudolf Huliak (nominovaný Slovenskou národní stranou) ve funkci ministra životního prostředí, prezidentka ho však odmítla jmenovat. „Kádrování“ nominací na ministry není sice ve slovenské politice novinkou, ale zároveň se také nejedná o běžnou záležitost. Fico nakonec Huliakovu nominaci stáhnul. Dosud ale zůstává nezodpovězena otázka, proč Čaputová nevystoupila i proti dalším nominacím, jež byly z řady hledisek problémové. Proč politička, kterou vynesly protesty proti Ficovi a jeho lidem do pozice hlavy státu, jmenovala ministrem obrany nechvalně proslulého exministra vnitra Roberta Kaliňáka (Směr)? V čem je jeho nominace méně problematická než v případě Rudolfa Huliaka?
Čaputová tak sice vyhrála ústavně ošemetný spor, nic moc tím ale nedokázala. Zachoval by se Fico na jejím místě stejně? Zřejmě ne, využil by všech možností, šel by až na pokraj možného. Stejně jako také třeba Miloš Zeman, Donald Trump nebo Viktor Orbán. „Zlí“ politici zkrátka udělají vše proto, aby si udrželi moc, kdežto ti liberální často nemohou ve složitých ústavních systémech, jejichž omezení ctí, dostát slibům svým voličům a být rovnocenným protivníkem populistickým hráčům.
Bývalý šéf diplomacie Ivan Korčok není tím, kdo by v případě kandidatury měl největší šanci stát se příštím prezidentem. Lepší vyhlídky mají podle sociologických šetření Peter Pellegrini, současný předseda parlamentu a šéf hnutí Hlas, a premiér Robert Fico. Ficova kandidatura v tuto chvíli není na stole, naopak u Petera Pellegrini není vůbec vyloučená. Podle průzkumu agentury Ipsos z července letošního roku pro Denník N by Pellegriniho určitě volilo 12 procent dotázaných, pro dalších 25 procent by byl zvažovaným kandidátem. V případě Ivana Korčoka je první číslo podobné, tedy 11 procent, a dalších 19 procent by jeho volbu zvažovalo.
Přestože tedy v tuto chvíli není výčet kandidátů známý, už nyní je jasné, že „demokratický tábor“ zřejmě nevygeneruje nadějnějšího kandidáta, než je Ivan Korčok. Naopak v případě jeho potenciálního hlavního vyzyvatele je mnoho proměnných. Dlouhodobě se například spekuluje o kandidatuře současného generálního prokurátora Maroše Žilinky, na prezidentské dobrodružství se může znovu vydat také bývalý soudce Štefan Harabin, který má dlouhodobě slabost pro Rusko.
Z předešlých zkušeností je ovšem vysoce pravděpodobné, že se dalším prezidentem nestane některý ze slovenských politiků, kteří udělají pro moc cokoliv. „Vypadá to, že na Slovensku je úloha prezidenta a stranického lídra v očích lidí úplně jiná. Prezident má reprezentovat, kdežto v případě předsedy strany je ve společnosti velká objednávka, aby to byli konfliktní a bojovní lidé, kteří musejí zničit své soupeře a musejí vyzařovat nějakou sílu, a to někdy i nevkusným způsobem,“ domnívá se Beblavý.
Na startovní čáře má tak Ivan Korčok dobrou výchozí pozici k navázání na odkaz dvou posledních prezidentů. Do voleb ale zbývá ještě několik měsíců. Nesmíme zapomínat, že před pěti lety byla současná prezidentka poměrně nevýraznou místopředsedkyní nově založené strany Progresivní Slovensko.
ROČNÍK XIII. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2024