01. prosince, 2023 Karel Barták
Jeruzalém je jedním z jablek sváru mezi Izraelem a Palestinci.
Foto (oříznuto): Wikimedia Commons/ Berthold Werner
Nečekaný výbuch násilí na Blízkém východě, tedy bezprecedentní masakr židovských civilistů teroristy z Hamásu a stejně bezprecedentní odplata izraelské armády, která stojí tisíce palestinských životů v Pásmu Gazy, šokovaly celý svět. Politici si náhle uvědomili, jak pohodlné a jak krátkozraké bylo v posledních letech zapomenout na sedm desetiletí starý spor. Vymstilo se to nejen Izraelcům a Palestincům, ale též celému mezinárodnímu společenství. Budíček v takovéto podobě zajisté nikdo nechtěl. Zároveň představuje, poněkud cynicky a paradoxně, nový impuls k pokusu složitý a vleklý konflikt vyřešit. Možná jde o poslední šanci.
Evropská unie se v reakci na tyto události nepředstavila v nejlepším světle. Všechny její členské státy unisono odsoudily vražedné běsnění Hamásu a deklarovaly, že Izrael má plné právo se bránit. Jakmile však začalo intenzivní bombardování Pásma Gazy, většina vlád začala více či méně naléhavě požadovat, aby při něm, a zejména při následné pozemní operaci, brala izraelská armáda ohled na životy civilního obyvatelstva. Když se lídři sedmadvacítky sešli koncem října k pravidelnému summitu v Bruselu, trvalo jim pět hodin, než se dohodli na znění společného usnesení. Většinu času zabraly dohady o tom, zda vyzvat Izrael, aby při své čistící operaci dovolil humanitární přestávku, nebo jestli požadovat „pouhé“ přestávky. O míře citlivosti svědčí i anekdotický fakt, že politici nesměli mít u sebe ani poradce, ale ani mobilní telefony.
EU se rozdělila zhruba na tři skupiny států, které docela dobře vykrystalizovaly při hlasování ve Valném shromáždění OSN o Tuniskem navržené rezoluci, jež volala po humanitárním příměří. Neobsahovala ale odsouzení Hamásu, pouze obecně pranýřovala vraždění civilistů. Mezi 120 státy, které ji podpořily, byly Belgie, Francie, Irsko, Španělsko či Portugalsko. Proti se vedle Česka postavily jen Maďarsko, Rakousko a Chorvatsko; ostatní země EU včetně Německa či Slovenska se hlasování zdržely.
Odstíny v postojích evropských států, které jdou od jednoznačné a nekritické podpory Izraele (typicky Česko) až po značné pochopení pro palestinskou touhu po sebeurčení, jsou dány v první řadě historickou zkušeností a také momentálními ohledy na domácí veřejné mínění. Je nabíledni, že země jako Německo či Rakousko budou spíše inklinovat k podpoře Izraele, už kvůli historickému podílu na holocaustu. Naopak ty, které mají silnou muslimskou menšinu, třeba Francie, budou brát ohled na její nálady. Nuance se přenesly až do nejvyšších pater evropské politiky – předseda Evropské rady, Belgičan Charles Michel, nebo šéf evropské diplomacie, Katalánec Josep Borrell, mluvili o poznání „propalestinštěji“ než předsedkyně Evropské komise, německá politička Ursula von der Leyen.
Rozpory mezi zeměmi sedmadvacítky, ve kterých se média i sociální sítě radostně babraly, přitom nejsou tak příkré, jak by se mohlo zdát z novinových titulků. Stačí si přečíst první společné prohlášení šéfů států a vlád po 7. říjnu, ve kterém všichni „potvrdili právo Izraele na obranu v souladu s humanitárním a mezinárodním právem“. Následná diskuse byla o tom, co ještě je „v souladu“ a co už není. Postupně přešla do racionálnějších úvah, co by se mělo stát s Pásmem Gazy a vůbec s palestinskými územími tak či onak ovládanými Izraelem, až jeho vojsko zničí základny Hamásu a pobije jeho bojovníky.
Ursula von der Leyen předložila na začátku listopadu pětibodový koncept, jak dál. Praví se v něm, že Gaza už nesmí nikdy být bezpečným útočištěm pro teroristy, což má zajistit přítomnost mírových sil OSN. Hamás nesmí hrát žádnou roli; bude jen jedna palestinská správa. Izrael vyklidí Pásmo Gazy, nebude tam mít své bezpečnostní síly. Tamní civilisté nesmějí být násilím vysídlováni a Gaza už nemůže být v budoucnu předmětem totální blokády, protože „tato politika nefungovala“.
Tyto a další návrhy by se měly ocitnout na stole mezinárodní mírové konference, na jejímž uspořádání „v dohledné době“ se EU na nejvyšší úrovni usnesla. Problém je samozřejmě v tom, že toto odhodlání zatím málokdo zaznamenal. V Izraeli prošlo bez povšimnutí. Už mnoho let hraje Evropa stále slabší a v poslední době v podstatě bezvýznamnou roli v jakýchkoliv snahách o urovnání na Blízkém východě.
Nebylo tomu tak vždy – vzpomeňme na historickou Madridskou konferenci z roku 1991, která zahájila proces vedoucí k dohodám z Osla o dva roky později. Tehdy se zdálo, že se povede konflikt vzniklý v roce 1948 mezinárodním úsilím urovnat, a to i za přispění západoevropských mocností. Jenže Izrael po vítězné jomkipurské válce v roce 1973 už nestál o nějaké složité plichty. A dělal všechno pro to, aby se uspořádání dvou států, což je stále platné rozhodnutí OSN z roku 1948, nemohlo nikdy stát realitou.
Všechny státy, které tvořily Evropské hospodářské společenství v 50. a 60. letech, plně podporovaly existenci a rozvoj Izraele. Přímé diplomatické vztahy fungují od roku 1959. V roce 1975 byla podepsána dohoda o spolupráci a v roce 2000 vstoupila v platnost asociační dohoda, která by se teoreticky mohla stát i předstupněm k izraelskému členství v EU. Ačkoliv i tato otázka přišla několikrát na přetřes, nikdy nedospěla do stupně praktického plánování. Nikoliv kvůli zeměpisu – Kypr jako členská země EU neleží o mnoho blíž než Izrael. Hlavní překážkou byl vždy větší či menší nesoulad názorů ohledně Palestinců a po roce 1967, respektive 1973 také osudu okupovaných území.
Evropská unie je zdaleka největším obchodním partnerem Izraele. Obě strany propojuje pavučina ekonomických, obchodních, ale také vědeckých, kulturních a lidských vazeb. Vždyť valná část obyvatelstva Izraele pochází z Evropy a země jako jediná v regionu pěstuje demokracii západního ražení. Izrael se podílí na řadě programů EU. Kvalita vztahů však kolísá podle toho, jak se mění politické nálady. V posledních letech, zejména když byly u moci vlády v čele s Benjaminem Netanjahuem, Jeruzalém podrážděně reagoval na rezoluce Evropského parlamentu poukazující na ilegální výstavbu osad na okupovaném Západním břehu Jordánu nebo na drsnou realitu blokády Pásma Gazy, jemuž se začalo říkat vězení pod širým nebem.
Izrael velmi iritovalo rozhodnutí EU nezahrnovat do volného obchodu mezi oběma stranami výrobky pocházející z osad na Západním břehu vybudovaných v rozporu s mezinárodním právem. Na druhé straně nic nenamítal proti tomu, aby EU prohlubovala vztahy, včetně obchodní výměny, s palestinskou samosprávou, tedy zejména s úřady v rukou Fatahu se sídlem v Ramalláhu na Západním břehu. Postupem času se EU stala hlavním zdrojem zahraniční pomoci palestinské autonomii. Poskytovala – a poskytuje – peníze na veřejnou správu, školství, zdravotnictví, plus humanitární pomoc pro Pásmo Gazy. Izraeli to nevadí. EU v podstatě supluje za své peníze to, co by měla dělat kolonizační mocnost, tedy Izrael. Právě jemu podle mezinárodního práva přísluší starost o území a obyvatelstvo pod jeho (dočasnou) kontrolou.
Izraelské vládě v posledních dekádách čím dál méně vyhovovala v podstatě neměnná doktrína EU postavená na soužití dvou států, která se v konfrontaci s realitou jevila jako stále více iluzorní. Přimykala se těsněji ke Spojeným státům (s výjimkou chladného období za prezidenta Baracka Obamy) a hledala budoucí modus vivendi na Blízkém východě v bilaterálních dohodách s arabskými zeměmi. Po Egyptu a Jordánsku normalizoval Izrael za amerického přispění vztahy se Sjednocenými arabskými emiráty, Súdánem a Bahrajnem. Klíčové sbližování se Saúdskou Arábií vzalo zasvé po událostech ze 7. října.
Bezuzdný teror šířený ten den ozbrojenci z Hamásu odhalil nejen zločinnou podstatu vládců z Gazy, dlouhá léta Izraelem tolerovaných, ba podporovaných, ale také hromadící se frustraci Palestinců. Potvrdily se obavy, že „přetopený kotel“ v Gaze, kde se v nesnesitelných podmínkách tísní dva a půl milionu lidí, bude líhní nejodpornějších džihádistů.
Netanjahu to však nevěděl, stejně jako to nevěděli politici krajní pravice a fanatických ortodoxních stran, kteří se poprvé ocitli u moci. Naopak se vyžívali v protiarabských výpadech. Podporovali otevřeně rozšiřování ilegálních židovských osad na okupovaných územích, zastávali se osadníků napadajících palestinské sousedy a provokovali muslimy procházkami po Chrámové hoře v Jeruzalémě. Napětí na Západním břehu proto rychle narůstalo – a zaměstnávalo izraelskou armádu, která se tudíž dostatečně nevěnovala nebezpečí hrozícímu z Gazy.
Podle průzkumů přisuzuje většina Izraelců Netanjahuovi odpovědnost za překvapení z útoku Hamásu a přeje si jeho odchod z čela vlády. Lze proto předpokládat, že až nynější vojenská operace skončí a Hamás bude poražen, dojde v Izraeli k mocenskému střídání. Probuzení izraelské společnosti z dlouholeté letargie, v níž v podstatě už ani nebrala na vědomí nebezpečí plynoucí z napětí mezi Palestinci v Gaze a v Zajordánsku, by mohlo oživit zájem o řešení v podobě dvou států. A to přesto, že by bylo kvůli důsledkům mnohaletého a cíleného izraelského osídlování palestinské půdy nesmírně složité.
Není tedy vyloučeno, že se zrodí podmínky, za kterých by konference navržená evropskými lídry mohla mít smysl. Nutností by samozřejmě byla účast klíčových hráčů, tedy Izraele, zástupců umírněných palestinských organizací, klíčových arabských zemí, a především také Spojených států. Evropa může být v tuto chvíli Izraelcům či Palestincům z mocenského hlediska lhostejná, ale právě její rozkročení od rozhodné podpory Izraeli (Česko) až po solidaritu s palestinskými civilisty (Francie, Španělsko) by jí paradoxně dávalo větší šanci na úspěch než třeba jednostranně proizraelským USA. Zajištění takové účasti by ovšem vyžadovalo, aby nejvyšší evropští činitelé předvedli brilantní diplomatické úsilí – a přece jen táhli za jeden provaz.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025