Zlaté časy střední Evropy

22. září, 2013 Filip Tuček RUBRIKA Téma

---

Střední Evropa nebyla nikdy propojenější, bezpečnější a stabilnější, než je dnes. Tento stav není samozřejmý a netrvá dlouho. Před 200 lety u dnešních polských hranic pochodoval Napoleon, před 70 lety němečtí vojáci a před 25 lety vojáci sovětští. Nebudou-li středoevropští lídři prosazovat dlouhodobou, cílevědomou a prozíravou zahraniční politiku, může jednou poslední čtvrtstoletí být jen historickou vzpomínkou na zlaté časy střední Evropy.

V dobách, kdy se mezinárodní vztahy neúprosně řídily právem silnějšího, moderní teorií označovaném za sociální darwinismus, bylo Německo největší hrozbou pro národy a později státy střední Evropy. Geopolitická fakta, ač rigidní, ovšem podléhají zákonitostem existujícího mezinárodního systému. Po skončení druhé světové války (a další dramatické proměně po pádu Sovětského svazu) tento systém doznal značného posunu směrem k posílení ochrany a formální nezávislosti malých států.

Střední Evropa postupně přestala být předmětem výbojného německého expanzionismu a stala se oblastí spolupráce. Česká republika, Slovensko, Polsko, Maďarsko a samozřejmě Rakousko, mají dnes v Německu nejbližšího partnera. Západočeské výrobky čile putují přes nedaleké hranice k německým spotřebitelům, Slováci obchodují s Němci více než s bývalými spoluobčany a Polsko dokonce vytvořilo s odvěkým rivalem (pokořitelem) společnou vojenskou skupinu. Časy se zkrátka mění a dobyvačné války ve střední Evropě musely ustoupit nové politické realitě.

Pruský postrach

Prusko, jako nejsilnější z německých států, vstoupilo výrazněji na politickou scénu na samém počátku 18. století, kdy připojováním východních území k Braniborsku vzniklo pruské království pod vládou Fridricha I. a později Fridricha Viléma I. V době, kdy zbytku střední Evropy dominovali Habsburkové, se nově zformovaná mocnost rychle zapojila do bojů o zisk území a moci v regionu.

Polsko, ve víru mocenských zápasů mezi Švédskem a Ruskem a zmítáno vnitřními rozpory, tlak nové pruské síly nevydrželo. V lednu 1795 si Prusko spolu s Ruskem a Rakouskem tehdejší třetí největší stát v Evropě rozdělily a Polsko tak přestalo až do první světové války jako suverénní stát existovat.

Impulsem pro naplnění teritoriálních ambicí směrem ke zbytku stření Evropy byla Prusku smrt habsburského císaře Karla VI. Řada německých států (podpořených Francií) v čele s tehdejším pruským králem Fridrichem II. odmítla uznat tzv. pragmatickou sankci, jíž mělo být zajištěno nástupnictví Marie Terezie na český trůn v dynastické linii. V roce 1740 se tak Prusko vydalo na cestu za dobytím Slezska (jehož úplné připojení k Německé říši se povede až Hitlerovi v roce 1939). Bylo třeba celých osm let, dočasné dobytí Prahy bavorským kurfiřtem Karlem Albrechtem a mnoho trvalejších územních ztrát, než tyto Slezské války skončily. Rakousko (a s ním české země a další středoevropské národy) se se ztrátou ovšem nechtělo smířit, a tak Války o rakouské dědictví vypukly v roce 1756 nanovo. Rakousku se ovšem tentokráte podařilo získat spojenectví Ruska, jehož jednotky se tři roky po zahájení války ocitly – poprvé v dějinách – až u Berlína. Změny v domácích ruských poměrech ovšem zabránily úplné porážce Pruska a to nakonec vyšlo z válek mocensky i územně posíleno. Stalo se dominantní silou ve střední Evropě.

Dočasný úpadek pruského vlivu ve střední Evropě (nikoliv však větší bezpečí středoevropským národům) přinesly napoleonské války. Rozdrobené německé státy v podobě volně (konfederačně) uspořádaného Rýnského spolku se postupně znovu sílícímu Prusku pod vedením kancléře Otto von Bismarcka podařilo sjednotit až v roce 1870. Jednotné Německo nemělo v kontinentální Evropě konkurenci a stalo se jasně dominantní silou. Porevoluční Francie byla jen stínem své dřívější slávy, Habsburská monarchie podléhala dezintegračním snahám menších národů, zejména Uhrů a Čechů, a centrum jejího politického zájmu se posunulo na Balkán, kde docházelo ke střetům s Ruskem a upadající Tureckou říší. Velká Británie navíc odmítala do běžného dění na kontinentě zasahovat v souladu se svou politikou „báječné izolace“, a Německo, bez zámořských kolonií, se tak mohlo plně soustředit jen na dění na kontinentě, respektive ve střední Evropě.

První světová válka znamenala přirozené (i když ne nevyhnutelné) vyvrcholení mocenské nerovnováhy v Evropě. Její skončení středoevropským národům konečně přineslo právo na sebeurčení. Nově vzniknuvší Rakousko, Československo, Maďarsko, ani restaurované Polsko však neměly bezpečnou budoucnost jistou. Doba sociálního darwinismu v mezinárodních vztazích ještě neskončila.

Státnost nabytá, státnost pozbytá

Přísné podmínky Versaillského míru, jímž pro Německo definitivně skončila první světová válka, jsou dobře známé. Země se o revizi potupných reparačních, vojenských i územních podmínek nenáviděného mírového ujednání snažila již od jeho podpisu, dlouho před tím, než se Hitler v lednu 1933 stal Říšským kancléřem. Ačkoliv bylo Německo oslabené, díky své silné průmyslové základně, lidskému kapitálu a Bismarckem zaseté jednotnosti, zůstalo dominantní a stabilní silou ve střední Evropě. To samé ovšem neplatilo o nově vzniklých státech s minimální nebo žádnou zkušeností se správou země, zpravidla slabými a nepočetnými armádami a často s nehomogenním obyvatelstvem (například v Československu tvořili Češi a Slováci v roce 1930 – na vrcholu První republiky – pouze 68% obyvatelstva, přitom ani tyto dvě skupiny nebyly zdaleka jednotné).[1] Neschopny sami zajistit svou bezpečnost, byly tyto nové středoevropské státy závislé na vnější pomoci. Té se jim ovšem nedostalo.

Vize kolektivní obrany pod hlavičkou Spojených národů byla od začátku oslabena neúčastí Spojených států (a SSSR jako další budoucí velmoci). Další oslabování ideje kolektivní obrany přineslo formování externích obranných dohod, které podkopávalo důvěru v serióznost organizace. Posledním pomyslným hřebíčkem do rakve byla neschopnost Ligy spojených národů zabránit japonské invazi do Mandžuska, území většího než celé tehdejší Japonsko, v roce 1931. Alternativou „pactu grande“ pro slabé státy střední Evropy byla klasická bilaterální a multilaterální diplomacie. Garance hranic s Německem se ovšem nikdy dosáhnout nepodařilo.[2]

Zatímco Velká Británie byla ochotna garantovat neporušitelnost hranic Německa s Francií a Belgií s těsnou historickou vazbou na ostrovní království, podobný závazek v případě německých východních hranic odmítla. Británie, otřesená válkou, nebyla ochotna riskovat smrt dalších svých vojáků kvůli nepřehlednému a nestabilnímu prostředí tehdejší střední Evropy. Potenciální agresi Německa navíc – zejména v průběhu 20. let – nevnímala jako pravděpodobnou. Rostoucí vojenský potenciál a mocenské ambice po nástupu NSDAP k moci, vystoupení Německa z Konference o odzbrojování i z Ligy spojených národů přinutily středoevropské diplomaty k zintenzivnění snah o zajištění vlastní bezpečnosti. Jedinými možnostmi byla Francie a stále asertivnější Sovětský svaz. Ani tudy ovšem cesta k bezpečnosti nevedla.

Sovětský svaz pomoc ČSR podmínil účastí Francie, ta přitom nejen že nebyla ochotna postavit se radikalizujícím se německým územním požadavkům, ale dokonce prostřednictvím předsedy vlády Daladiera stála u zrodu Mnichovské dohody. O osud Polska se pak SSSR přičinil přímo. Pakt Ribbentrop – Molotov, dohoda mezi ministry zahraničí Německa a SSSR ze srpna 1939, předznamenal další dělení Polska. Právě anšlus Rakouska, okupace Československa a napadení Polska stály u zrodu druhé světové války. Střední Evropa opět podlehla německým velmocenským ambicím.

Vytoužený ochránce, nenaplněné tužby a cesta vpřed

Konec druhé světové války ovšem znamenal zrod kvalitativně nového, pro střední Evropu zcela odlišného, světového politického systému. Německo bylo rozděleno na dva samostatné státy, na jejichž území navíc pobývala spojenecká vojska. S formováním bipolárního uspořádání postupně získávaly středoevropské státy (vyjma Rakouska a – paradoxně – části Německa) kýženého ochránce, světovou supervelmoc, jež byla ochotna nasadit veškerý svůj vojenský potenciál pro udržení vnější bezpečnosti a územní integrity svých středoevropských partnerů. Ze spojenců se ovšem rychle staly satelity, a tak střední Evropa, ač beze strachu z německé expanze, žila v opět v područí velké říše. Po Habsburcích a Turecku (střídavě v části Maďarska) přišlo Rusko – situace pro Polsko až příliš dobře známá. Právě do doby studené války se váže obnovení skutečné, jakkoliv vynucené, vojenské spolupráce všech tří klíčových států střední Evropy, Československa, Maďarska a Polska, v rámci Varšavského paktu.

Společná historická zkušenost vedla, po pádu komunismu, k pochopení nutnosti vzájemné spolupráce. Normami řízený mezinárodní systém totiž přinesl do vztahů mezi nimi relativní stabilitu, ovšem nikoliv bezkonfliktnost či harmonii.

Ekonomicky zaostalé země po dekádách hospodářské neefektivity rychle rozpoznaly obchodní příležitosti plynoucí ze vzájemné spolupráce. Středoevropská iniciativa, založená Itálií, Maďarskem, Jugoslávií a Rakouskem (s Československem, přidavším se v roce 1990 a Polskem o rok později) měla za cíl rychlý ekonomický progres. Podobně nově založená Visegrádská skupina, navazující na odkaz „summitu“ králů tehdejších českých, polských a uherských zemí z poloviny 14. století.

Hned bylo pochopitelně jasné, že přechod k prosperujícímu tržnímu hospodářství bude vyžadovat zejména těsnou spolupráci se zeměmi bývalého západního bloku. Znovusjednocené Německo, nedaleko od hranic, hladové po surovinách i výrobcích ze střední Evropy, rázem představovalo atraktivní příležitost. Na Brandtovu Ostpolitik navázaly postupně další smlouvy o spolupráci a spojenectví dlouhověkých rivalů ztvrdilo partnerství v rámci NATO a později v EU.

Normativně pojaté evropské mezistátní uspořádání tak umožnilo dříve nepředstavitelné; střední Evropa je členem obranné aliance po boku Německa, garantem teritoriální integrity a bezpečnosti je i Francie, Velká Británie, a dokonce Spojené státy. Studená válka ukázala něco, co mělo být jasné už před první světovou válkou. Na střední Evropě záleží. Stabilní, bezpečná a fungující střední Evropa je klíčem k evropské rovnováze.

V tomto duchu se také vývoj samotné střední Evropy v oblasti bezpečnostní spolupráce ubírá. Polsko se stalo dominantním hráčem tohoto subregionu. Ačkoliv ekonomicky musí mnohé dohánět, díky svému lidskému kapitálu a cílevědomé dlouhodobé zahraniční politice se postupně stává jedním z pilířů starého kontinentu. Země se rozhodla budovat silnou armádu (ústavní klauzule vládu zavazuje investovat minimálně 1,95 % domácího HDP do obrany) a vytvořit komplexní obranný pakt jdoucí za rámec NATO. Polsko rovněž dalo stimul k prohloubení vojenské spolupráce v rámci Visegrádské skupiny. Pod její hlavičkou se odehrávají společná vojenská cvičení, jejichž vrcholem má být sestavení rychlé akce schopné bojové skupiny o síle 1500 mužů pod polským velením již v roce 2014. Jak historie ukázala, střední Evropa potřebuje k zajištění své bezpečnosti i další spojence. Polsko proto aktivně participuje také ve Výmarské bojové skupině, centrálního projektu tzv. Výmarského trojúhelníku, tedy platformě spolupráce mezi Německem, Francií a Polskem.

Zásadní symbolický obrat v posilování výmarské spolupráce (nejen) v oblasti obrany přinesl berlínský projev polského ministra zahraničí Sikorského v listopadu 2011. Radosław Sikorski označil Německo za nepostradatelný evropský stát a doplnil, že „se více obává německé nečinnosti, než německé agrese.“ To samé přitom platí i pro Českou republiku, Slovensko a Maďarsko. Právě německá kancléřka byla spolu s francouzským prezidentem jedinými pozvanými zahraničními státníky na klíčový summit Visegrádské skupiny na jaře 2013.

Obavy z pruských vojáků a roztříštěnost střední Evropy jsou minulostí. Ačkoliv nových bezpečnostních výzev je před regionem mnoho, od energetické bezpečnosti, přes boj s nízkými výdaji na obranu, až po omezení pronikání ruského vlivu.

Filip Tuček
www.filiptucek.com