08. října, 2026 Lucie Zakopalová
Když přijedete na louku, kde čtyři sta padesát let stálo městečko, z nějž dnes zbylo pár stavení rozesetých po okolí, zachovalý kostel Jana Křtitele a pozůstatky sklepů pod strženými domy, na první pohled se oproti roku 2011 tolik nezměnilo. Tehdy vyšla knižní reportáž polského spisovatele Filipa Springera o zaniklé Miedziance a ani sám autor netušil, co bude následovat. Jeho cílem bylo vyprávět příběh lidí i domů, aby zachránil paměť místa pro ty, kteří žijí v okolí, nebo tu budou projíždět jako turisté. Proto pátral po historii místních dolů a obyvatel.
Ve středověku se v Kupferbergu těžilo stříbro, později měď, olovo a kobalt – v 16. století díky nim získala obec městská práva. Nerostné suroviny byly příčinou velkého rozvoje i smutného konce. V závěru 19. století byly rudné žíly téměř vyčerpány a zdálo se, že městečko položené v malebné krajině nedaleko Krkonoš bude především turistickým cílem. Začalo se totiž rozvíjet pivovarnictví a místní ležák Kupferberger Gold si objednávali až z Jelení Hory, vyráběly se tu také limonády.
Ke stovce obytných domů přibyly další hostince a ubytování pro návštěvníky hor. Už tehdy ale šachty pod povrchem, uzavřené definitivně v roce 1927, začaly způsobovat první problémy – například praskliny ve zdech nebo nejznámější událost, kdy se na poli propadli koně pana Franzkeho. Přesto se v pruském městečku žilo dobře, nebo alespoň ne hůř než ve zbytku Evropy.
Pak přišla druhá světová válka, po níž se z rozhodnutí Stalina Polsko posunulo na západ a místo svých východních území získalo ta německá. Původní obyvatelé byli postupně nuceně vysidlováni, na jejich místo přišli noví. Často se jednalo o Poláky z východu, kteří též ztratili své domovy.
Stalina Kupferberg, přejmenovaný na Miedzianku, zaujal víc než jiná sudetská městečka, kudy se přehnala Rudá armáda: ve starých dolech se nacházel uran. Začala bezohledná a přísně utajená těžba. Do Sovětského svazu bylo prý odvezeno šest set tun uranu. Ochranou pracovníků nebo zabezpečením si nikdo hlavu nelámal. A Miedzianka se začala rozpadat a propadat ve velkém, za pár let se budovy nacházely v havarijním a životu nebezpečném stavu.
V roce 1972 tak bylo rozhodnuto o přesídlení obyvatel do Jelení Hory na sídliště Zabobrze, samotné městečko mělo být srovnáno se zemí. Sovětští vojáci vyhodili do povětří evangelický kostel, katolický kostel sv. Jana Křtitele zůstal. Na místě žila už jen hrstka vytrvalých obyvatel, v osmdesátých letech se tu usídlili také Romové. Většina původních domů byla zbořena a rozebrána, zbytek byl ponechán svému osudu.
To by mohl být konec vyprávění – a také na dlouho byl. Než se na místě objevil Filip Springer a jeho reportáž inspirovala další nadšence k oživení dávné historie. Vznikl spolek Stowarzyszenie dla Miedzianki, objevila se naučná stezka, sám Springer na místě organizoval několik let literární festival a galerie BWA v Jelení Hoře připravila výstavu děl polských a německých umělců, malířů a fotografů, kteří se ve svých dílech osudem Kupferbergu/Miedzianky inspirovali. V roce 2014 vyšla kniha Marcina Makucha a Tomasze Stolarczyka Miedzianka. 700 lat dziejów górniczego miasta. „Ukazuje se, že to, co se kdysi jevilo jako definitivní konec, bylo pouhou přestávkou,“ napsal Filip Springer.
V Miedziance vznikl nový pivovar, otevřený oficiálně 1. května 2015. Jde o architektonicky zajímavou stavbu, kde je možné se také ubytovat a kochat se výhledem na okolní krajinu, zejména na typické kopce Sokolik a Krzyżna Góra v Janovickém rudohoří. Tahle nenápadná chráněná krajinná oblast se nachází nedaleko Krkonoš, a pokud budete objevovat místní skály a kopce, zkuste si předtím Springerovu Miedzianku přečíst. I na prázdnou louku se pak budete dívat jinak.
Českým čtenářům je tenhle příběh možná povědomý. Po obou stranách česko-polské hranice můžeme najít podobné osudy, ovšem s různými konci. Jestli vidíme náznak happy endu, většinou za ním nestojí velká politická rozhodnutí, ale několik nadšenců. V sudetských vesnicích a městečkách se stále prolíná vykořenění a destrukce s obnovou a nadějí na nové začátky.
Spojovat polské a české sousedy se třeba o kousek dál pokouší festival Góry Literatury, který kolem Nowé Rudy organizuje sdružení spojené se spisovatelkou Olgou Tokarczuk. Ta má dům v nedalekém Krajanowě. Původně lokální akce se proslavila především díky tomu, že její patronka získala kromě dalších významných ocenění i Nobelovu cenu za literaturu. Festival se pokouší navázat spolupráci s Broumovem, který leží „za kopcem“ a také hledá možnosti, jak využít svou působivou minulost i v současnosti, aby se nestal jen historickým skanzenem.
Při pohledu na polsko-české pohraničí a přilehlé regiony vidíme, že Poláci jsou rozhodně odvážnější v propojení památek a podnikání. V mnoha případech to dopadá dobře a díky vzniku restaurací, hotelů a wellness center se například rekonstruují zámečky v podhůří Krkonoš, které by jinak čekala demolice.
Pokud ale na svých cestách nehledáte relaxaci, ale spíše genia loci místní historie, Springerova Miedzianka není jediná kniha, s níž lze Dolní Slezsko objevovat. Na úplný začátek je možné doporučit reportáž Odřanie Zbigniewa Rokity. Překračuje sice hranice dolnoslezského regionu, ale dobře popisuje osudy oněch poválečných „znovuzískaných území“, od Katovic po Gdaňsk. Dlouhé zabydlování, hledání jistoty, že hranice se znovu neposunou, přijetí původně německých historických památek – s tím vším se museli místní obyvatelé vyrovnávat sami, protože centrální komunistická vláda dlouho považovala (i přes všechny deklarace) „ziemie odzyskane“ za něco cizího a německé hrady, zámky, panská sídla a vzácné budovy nechávala rozpadnout.
Po roce 1989 dlouho chyběly peníze. A tady můžeme vidět hlavní rozdíl mezi českou a polskou realitou. Zatímco po naší straně se památky znárodnily a zničena byla pouze menší část, kde vznikly léčebny, dětské domovy nebo sídla různých úřadů, v Polsku velké množství památek, nejčastěji právě v oblasti Dolního Slezska, zůstalo vyrabováno bez jakékoli péče.
Před válkou byla tato území dlouho součástí Pruska a později Říše. Navíc v roce 1945 patřilo Slezsko mezi první německá území, kam vstoupila Rudá armáda. Původní obyvatelé často utíkali před frontou ještě dříve, než začalo vysidlování. Němci se tu setkali s násilím právě ze strany sovětských vojáků, kteří tu pak „dělali pořádek“, a záleželo na každém konkrétním veliteli, jak přesně to bude vypadat. Poláci přišli až později, jako vysídlenci z východních území. Často žili delší čas s německými osadníky v jednom domě.
Dobrým příkladem je Valbřich, který byl velkým centrem německé menšiny v Polské lidové republice, protože zde po válce Němci museli zůstat jako nepostradatelní odborníci. Ještě v roce 1950 šlo o patnáct procent obyvatel. Později se ale sami snažili dostat do západního Německa.
Atmosféru Valbřichu v době komunismu dobře ukazují romány Joanny Bator Pískový vrch a Chmurdálie, jež se zde a v přilehlém okolí odehrávají. Hornické město Waldenburg/Wałbrzych, kde byly ovšem uhelné doly uzavřeny až v době krize v devadesátých letech dvacátého století (a následovala nezaměstnanost přes 30 procent), je dlouhodobě považováno za jedno z nejdepresivnějších míst v regionu, ačkoli v posledních letech se situace zlepšuje.
Zatím ale město nedokáže využít turistů projíždějících kolem na přilehlý zámek Książ, působivou stavbu se zahradami, lesoparkem a hřebčínem. Bývalý Fürstenstein přes čtyři sta let patřil rodu Hochbergů. V roce 1941 jim ho vyvlastnila Třetí říše a udělala z něj sídlo gestapa. Zámek využila také nacistická organizace Todt. V rámci jejího Projektu Riese zde vznikl jeden z řady bunkrů budovaných v Sovích horách. Stavěli je vězni z blízkého koncentračního tábora Gross-Rosen v nelidských podmínkách a za přísného utajení. Přesný účel podzemního komplexu není dodnes známý.
Polsko-německé vztahy a minulost regionu se vyskytují i v dolnoslezských povídkách již zmiňované nobelistky Olgy Tokarczuk nebo v její próze Denní dům, noční dům. Ostatně i její rodina původně pocházela z vesničky nedaleko Lvova a na západ Polska byla přesídlena po druhé světové válce. V době komunismu se ale o těchto zkušenostech nesmělo otevřeně mluvit. Znamenalo by to kritiku poválečného uspořádání Polska a nového režimu i zpochybňování role Sovětského svazu v osvobození země.
Teprve v devadesátých letech se v literárních dílech začíná objevovat téma lokální identity. Také první knihy Olgy Tokarczuk patřily k této vlně nazvané „literatura malých vlastí“, k jejímž autorům jsou řazeni Stefan Chwin nebo Paweł Huelle. Jejich fiktivní příběhy, které ale čerpají z univerzální zkušenosti mnoha nových příchozích, pomáhají místním reflektovat vlastní prožitky a zjišťovat, že nejsou sami se svými pochybnostmi o tom, kam patří.
ROČNÍK XV. – 3. ČÍSLO, ZÁŘÍ 2026