06. října, 2023 Matúš Guziar
Réka Mán-Várhegyi. Foto (oříznuto): Facebook/cirill.kabin
Na začátku je zapotřebí přiznat, že popsat v jednoduchosti syžetovou výstavbu románu Magnetický vrch není snadným úkolem. Autorka sice příběh rozdělila do patnácti kapitol, vzdala se však klasické lineární struktury vyprávění a kompozici románu rozbila do vícera epizodických scén, které navíc na sebe chronologicky nenavazují. Navzdory této zdánlivé roztříštěnosti spisovatelka hází čtenáři záchranný kruh v podobě konkrétních časových údajů, proto lze příběh poskládat do období tří let na přelomu milénia.
Postavy příběhu se pohybují mezi různými maďarskými regiony, přičemž hlavními dějišti klíčových epizod jsou centrum Budapešti a její sídlištní vnitřní periferie, čtvrť s názvem Békásmegyer. Kromě alternací v čase a geografických souřadnicích percepci románu navíc ztěžuje použití dvou vypravěčských situací. První, modelovanou vnější perspektivou, tvoří příběh Enikő, ambiciózní socioložky, která odchází z New Yorku, aby se vrátila do rodného Maďarska s cílem realizovat rozsáhlý výzkum z prostředí menšin tamní společnosti. Ta druhá, vyprávěná v ich-formě, představuje osudy mladé a houževnaté studentky sociologie Réky. Protagonistky vedle společného zájmu o maďarskou společnost zároveň spojuje postava profesora Tamáse Bogdána, úspěšného a uznávaného akademika, se kterým obě udržují milostný poměr.
Z výše řečeného by se mohlo zdát, že Mán-Várhegyi si ve svém románu připravila půdu pro typický milostný trojúhelník, který vytváří hlavní dějovou osu knihy. I v tomto případě však autorka překvapuje a emoční rozklad, jenž je tak typický pro klasické milostné drama, nahrazuje komplexní analýzou vnitřního života budapešťských intelektuálů. Těžiště románu tak netvoří téma lásky, přinejmenším ne v prvním plánu. Kniha totiž namísto vyprávění uceleného milostného příběhu vytváří prostor pro zrcadlení osobních a profesních problémů lidí patřících do privilegované sociální vrstvy. Na intimní rovinu prožívání postav ale autorka úplně nerezignuje, tematizuje ji prostřednictvím zobrazení více pozic v partnerských vztazích.
Příklad pokřivení profesní morálky u akademických pracovníků zosobňuje především postava Bogdána, který navzdory vědeckým úspěchům zneužívá svoji mocenskou pozici k vyhledávání sexuálních dobrodružství se studentkami.
Jednou z nich se stává i Réka, děvče z Békásmegyeru, která se nechá profesorem svést. Na tomto místě je však potřeba zdůraznit, že přestože Enikő i Réka udržují po jistou dobu s Bogdánem intimní poměr, obě protagonistky představují emancipovanou pozici moderního feminismu. Důležitost změny v diskusi o rodové rovnosti přitom lze poznat z několika promluv hrdinek. Jak se vyjádří Réka v jednom ze svých vnitřních monologů: „Řekla bych vám, co si myslím o vašem maskulinním pohledu a o útisku žen, a pokud jste na to zvědavý, milý pane, … popsala bych vám, jak s mojí pomocí odhalit strategie mužské nadvlády.“ (s. 67)
Z výše naznačeného vyplývá, že navzdory různým problémům a výzvám v osobním i akademickém životě jsou protagonistky románu zobrazeny jako skutečné hrdinky dnešních dní, schopné otevřeně vyjadřovat své názory a kariérně se vyrovnat svým mužským protipólům. Naopak v postavě Bogdána je možné pozorovat výrazy sobectví, samolibosti a morálního úpadku nadřízeného muže-akademika.
I když příběh neukazuje svět žen a mužů černobílou optikou, ve které jsou ženy idealizovány a muži pro své nadřazené chování zatracováni, je celkem zjevné, že Mán-Várhegyi skrze své hrdinky akcentuje myšlenky feminismu a společenské rehabilitace žen v patriarchálně formovaném akademickém prostředí. Kdybychom však čekali v této otázce od románu jisté rozuzlení či případně katarzní moment v podobě pomsty ze strany hrdinek, nedočkáme se jí. Spisovatelka totiž oprávněně nemodeluje vysněnou alternativu k dnešní realitě, ale soustřeďuje se spíše na zobrazení často nepříjemné žité skutečnosti.
Román se však nezastavuje jenom u uměleckého zobrazení rodových nerovností, ale můžeme v něm pozorovat taktéž další, neméně významnou tematickou rovinu, a to problém rozdělené společnosti. Na jedné straně sledujeme konference sociologů plné názorů na problémy vývoje maďarské společnosti, na druhé straně se ovšem ukazuje krutá realita periferních sociálních skupin na sídlištích Békásmegyeru. Autorka tím dává do kontrastu extrémní protipóly jedné země, které víc než jiná ekonomická situace odlišuje dosažený stupeň vzdělání. Zatímco v pešťských bytech a na konferencích intelektuálové pojmenovávají palčivé problémy sociálně vyloučených skupin, jejich reální představitelé na okraji podléhají zhoubným ideologiím a dezinformacím. Jedna z nich mluví o jakýchsi tajemných temných silách, jež se snaží prostřednictvím Magnetického vrchu na békásmegyerském sídlišti manipulovat myslí lidí.
Zástupcem takto smýšlejících skupin obyvatelstva je i postava mladého Feriho patřícího do řad drsných skinheadů. Do kontaktu s nimi přichází akademik Bogdán, jenž si periferii idealizuje a pomýlené fanatiky, kteří se ho snaží přesvědčit, že „tady je kolébka, alfa a omega, místo přetrvání, že tady se nachází vše živé a živoucí“(s. 223), nijak nesoudí. Naopak, poté co spatří ve Ferim potenciál ke změně myšlení a snahu o nápravu životní perspektivy, pomáhá mu k dosažení vyššího vzdělání. Jako by se tím snažil zachránit králíka z obálky knihy předurčeného k popravě.
Román totiž současně tematizuje reálnou neprůchodnost sociálních tříd. Zatímco v Békásmegyeru se generačně reprodukuje nevzdělanost a nouze, v hlavním městě je samozřejmostí akumulace vzdělanostního kapitálu a kritického myšlení. K nemožnosti vzájemného porozumění mezi světem privilegovaných a světem sociálně vyloučených nakonec na jedné konferenci zazní i tento ortel: „Téhle společnosti chybí solidarita, a na tom pár studií a mezikulturních workshopů nic nezmění. My se z naší vkusné a vypulírované věže ze slonové kosti můžeme po libosti děsit, být zralí na mrtvici, nadávat na společnost, a nic se tím nezmění.“ (s. 306) Jako příklad nemožnosti překročení sociálních bariér slouží i žalostná vzpomínka akademiků na sebevraždu kolegyně pocházející z chudých poměrů, a patřící tak do první generace intelektuálů v rodině.
Kromě zmíněných témat se román epizodicky dotýká i dalších problémů typických pro akademické prostředí. Za všechny lze zmínit nedostatečnou finanční podporu výzkumu, tlak na výsledky nebo srovnání pracovních podmínek a možností středoevropských vzdělanců a jejich západních protějšků. Spisovatelka, která sama vystudovala sociologii, zobrazuje tyto fenomény nejen s autentickou věrohodností, ale naštěstí rovněž s přiměřenou dávkou ironie a nadhledu. Také proto je možné říct, že za ideálního čtenáře knihy lze považovat člověka s vysokoškolským vzděláním, který akademickou půdu důvěrně zná. Mán-Várhegyi totiž napsala příběh upozorňující na různé otázky aktuálního vědeckého i společenského diskursu. Samotný román o privilegované vrstvě je tedy svými tématy sám poněkud elitářský a ambicióznost textu může odradit právě jedince z pomyslného Békásmegyeru. Ale to je snad tak trochu údělem každé dobré literatury.
Réka Mán-Várhegyi: Magnetický vrch, Větrné mlýny, 2022.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025