06. října, 2017 Lucie Zakopalová
Vybere si skoro každý. Foto: Absynt
Velkopodnikatelský přístup není moc zajímavý, kromě většinou náhodně vydaných kvalitních knih svou žánrovou šíří zahrnuje všechno od kuchařek a kalendářů až po detektivky a učebnice – má nepochybně svou hodnotu, ale připomíná spíše supermarket. „Komunitní“ vydávání je trochu starosvětské, zároveň v současné době začíná slavit úspěch. Jako v mnoha jiných oblastech i na knižním trhu existují lidé, kteří ocení především kvalitu. Tato nakladatelství vznikají nejčastěji jako určitý nápad, společný projekt podobně naladěných lidí, kteří kolem knih vytvářejí něco víc – společenství. Autory a texty si vybírají intuitivně a podle kvality, nikoli primárně jako komerční taháky, ačkoli samozřejmě ani oni nemůžou zcela ignorovat fakt, že si na sebe musejí vydělat.
V Česku se jim říká malí nakladatelé a mají už i několik svých festivalů jako pražský Knihex nebo táborský Tabook. Většinou je charakterizuje jasné žánrové vymezení a výrazná autorská grafika. Příkladem může být nakladatelství Fra, s nímž je neodmyslitelně spjata prakticky jediná pravidelně fungující literární kavárna v Praze, dále pak ostravský Protimluv, zaměřený mimo jiné na polskou literaturu a pořádající vlastní festival, nebo Baobab, jeden z průkopníků kvalitní a originální literatury pro děti, organizátor zmíněného Tabooku.
Existenci těchto nakladatelství charakterizuje také určitá ležérnost v přístupu ke knižnímu trhu. Ta může být někdy osvěžující, jindy trochu nepraktická nebo dokonce popuzující, když slíbené knihy vycházejí s více než ročním zpožděním. Přesto je jejich bytí zásadní jak pro knižní kulturu, tak pro společenské ovzduší – právě pro zmíněnou schopnost sdružovat lidi, motivovat je k přemýšlení, čtení, setkávání, a to vše jen tak mimochodem, svým nadšením pro věc.
Na stránkách Demokratického středu letos skloňujeme polskou reportáž ve všech pádech. Pokud některému z polských autorů vychází kniha česky, většinou dodáváme, že se jedná o spolupráci dvou nakladatelství: Dokořán a Jaroslava Jiskrová – Máj. Na konci letošních prázdnin ovšem na český trh vstoupil slovenský Absynt, který je zaměřený jen na reportáž. Slovenští nakladatelé často vydávají některé knihy rovnou česky, protože je to pro ně výhodnější – slovenští čtenáři nemají s češtinou problém, a tak lze „obsloužit“ dva trhy najednou. Absynt, jejž zakládali dva přátelé Juraj Koudela a Filip Ostrowski, přišel s jinou strategií – nejdříve vytvořit značku na Slovensku a pak nezávisle začít budovat tu českou. Na Slovensku se to už podařilo: Absynt se stal tak trochu kultovní záležitostí a typické obálky s barevným pruhem patří mezi rozpoznávací znamení mezi čtenáři v městské hromadné dopravě či v kavárnách. Jak to dopadne v Česku, se ještě uvidí.
Hlavní ediční řadou Absyntu jsou Prokletí reportéři. Slovensky vyšly už knihy těch nejlepších současných polských reportérů, mimo jiné Pawła Smołeńského, Wojciecha Tochmana, Witolda Szabłowského, Wojciecha Jagielského nebo Lidie Ostałowské, ale také klasika Ryszarda Kapuścińského. Vydávaní autoři však nepocházejí pouze z Polska – najdeme mezi nimi i rusky píšící Světlanu Alexijevičovou nebo Slovenku Irenu Brežnou.
Pro Absynt je zásadní vydávat knihy směřující pohled čtenáře za humna našeho regionu. Příkladem může být v českém překladu vydaná kniha Ganbare! Workshopy smrti od Katarzyny Boni, která se věnuje životu ve stínu jaderné havárie ve Fukušimě a japonskému přístupu ke každodennosti v neustálém ohrožení smrtí. Absynt ovšem nerezignuje ani na reflexi středoevropské historie a současnosti. Svědčí o tom další kniha vydaná v češtině, a sice Miedzianka Filipa Springera. Jedná se svým způsobem o splacený dluh polské reportáži, protože o Springerově knize se mezi českými překladateli a vydavateli mluví už dlouho. Archeologické stopování zmizelého sudetského městečka Miedzianka/Kupferberg na dnešní polsko-české hranici je důležitým textem pro dějiny 20. století a jedním z klíčů pro pochopení toho, proč dnes česko-polské pohraničí vypadá, jak vypadá.
Mluvíme-li o vydávání poměrně značného množství polských autorů v češtině (a to jsme zmínili pouze reportáž, vychází poměrně hodně překladů beletrie a poezie), není od věci se podívat, jak to naopak vypadá s našimi autory v Polsku. V nedávné době se tam objevila malá nakladatelství, pro něž česká produkce představuje něco jako značku. Je totiž nutné podotknout, že zatímco u nás je stále třeba polské autory více či méně propagovat, polské sousedy ovládá vlna čechofilství, která se projevuje i ve výběru knih. Zatímco tedy dříve Poláci při dotazu na oblíbené české autory zmiňovali Bohumila Hrabala, Milana Kunderu a Jaroslava Haška, dnes navíc přidávají Petru Hůlovou, Petra Šabacha nebo Kateřinu Tučkovou.
Dvě v poslední době velmi aktivní malá nakladatelství zaměřená i na české spisovatele sídlí ve Vratislavi. Książkowe klimaty vydaly Matěje Hořavu, Jana Balabána nebo Jiřího Hájíčka, Afera, kterou vede vnučka slavného básníka Tadeusze Różewicze Julia, Polákům představuje zmíněnou Kateřinu Tučkovou, Emila Hakla nebo nově Marka Šindelku. Právě Vratislav se totiž stala jedním z výrazných bohemistických center v Polsku. Není proto divu, že je polským přístavem festivalu Měsíc autorského čtení, který vždy v červenci řadou setkání s českými, slovenskými, polskými a ukrajinskými spisovateli a autory vybrané hostující země (letos Gruzie) propojuje Brno, Ostravu, Košice, Lvov a právě Vratislav. Město se tak trochu vrací ke svým českým kořenům. Navíc v nedaleké Kladské kotlině má svůj dům slavná polská spisovatelka Olga Tokarczuk, která s pomocí svých přátel letos otevřela mezi broumovským Šonovem a polskými Włodowicemi u Nové Rudy takzvanou Chlebovou stezku. V místech, kde pravděpodobně vedla dávná pašerácká stezka, vznikla literární zastavení spojená například s tvorbou místního básníka a literárního kritika Karola Maliszewského. Vydáme-li se odsud pár desítek kilometrů na severozápad, dorazíme na místo, kde se rozkládala Miedzianka, o jejíchž osudech si díky slovenskému nakladatelství Absynt můžeme číst i v češtině.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025