11. prosince, 2017 Lucie Zakopalová
Na začátku prosince se konala v Knihovně Václava Havla debata o Ryszardu Kapuścinskim a polské literární reportáži vůbec. Zleva: Josef Pazderka, Mariusz Sczygieł a Lucie Zakopalová. Foto: Facebook/Polský institut v Praze
Reportážní blok, který zakončuje roční výpravu Demokratického středu do světa polských reportérů, vedle sebe klade esej věnovaný Josephu Conradovi a jeho knize Srdce temnoty, dva aktuální rozhovory a dvě recenze nově vydaných reportážních knih. Ve všech textech rezonuje jedno téma: nakolik se dokážeme otevřít jinému člověku – a to bez ohledu na to, jaká nás od něj dělí geografická, kulturní nebo názorová vzdálenost. Toto téma se stává čím dál tím aktuálnějším ve světě, který je plný informací z nejvzdálenějších koutů, a přitom zůstává stále rozdělený do malých skupinek, které se vzájemně přesvědčují o vlastní pravdě.
„Srdce temnoty, čtené po sto letech od jeho prvního vydání, po cézuře 11. září 2001 a v souvislosti s nejnovějšími studiemi v oblasti politologie, antropologie nebo kulturologie, nabývá překvapivého, šokujícího, ba téměř smrtelně aktuálního vyznění. Zatímco psychologická interpretace Josepha Conrada, a zejména její stylistická forma, začíná být už trochu zastaralá, autorova reflexe evropské civilizace a důsledků její expanze do jiných částí světa je stále znepokojující. (…) Srdce temnoty, vedle všech dalších výkladů, které by vydaly přinejmenším na slušnou knihovnu, lze chápat jako vyprávění o setkání s Jiným – nesrozumitelným, záhadným, nepochopitelným, unikajícím nedokonalým slovům. Jiným člověkem, ale také Jiným, který se ukrývá v jednotlivci i společenství; v tajemných hlubinách, užijeme-li staromódního slova, lidské duše a v jiných kulturních formách; v různorodých fázích civilizace i v samotné přírodě,“ píše polský esejista a literární teoretik Aleksander Fiut ve své knize Setkání s Jiným (Spotkania z Innym, 2006). Zatímco v knize Srdce temnoty Evropané do vzdálených částí světa expandují, reportéři se tam vydávají na cestu. Nedobývají, ale poznávají. Přesto se potýkají se stejnými problémy jako Conradův hrdina kapitán Marlow. Musejí překročit svá vlastní myšlenková omezení a oprostit se od předsudků. Přestat věřit v civilizační misi bílého člověka a jeho nadřazenost. Tuto otázku už řadu let reflektuje postkolonialismus. Paradoxem našich sousedů přitom zůstává, že Polsko patřilo mezi kolonizované i kolonizátory. Kolonizováno bylo mocnostmi, které si jeho území rozdělily v 18. století, tedy Ruskem, Pruskem a Rakouskem. Naopak v roli kolonizátora se Polsko ocitlo ve vztahu k územím na východě (takzvaným Kresům), jež dnes patří k Litvě, Bělorusku a Ukrajině. Tato dvojí perspektiva, pokud si ji reportéři uvědomují, může jejich citlivost při návštěvách jiných koutů planety posílit.
Polští reportéři se ovšem nevydávají za „jinými“ jen do exotických krajů, pokoušejí se porozumět i vlastní zemi, jejím dějinám a komplikovaným vztahům se sousedními státy, třeba se zmíněnou Ukrajinou. Reportéři se také vydávají ze svých velkoměstských sociálních bublin do malých měst a na vesnici. A i zde stojí před podobnou výzvou jako ve vzdálených zemích: nepřistupovat ke svým spoluobčanům s pohrdáním a nadřazeností, které například symbolizuje v médiích často opakované dělení Polska na část A (prozápadní velká města a industrializované oblasti) a část B (zemědělské, východní regiony). Také o tom se zmiňuje Katarzyna Surmiak-Domańska v rozhovoru, jejž naleznete na str. 22 tohoto čísla: „Nejtěžší je mluvit s nejbližšími lidmi. I pro mě bylo jednodušší mluvit s americkými nacionalisty než jít za těmi polskými.“
Druhý rozhovor, s Wojciechem Góreckým (viz str. 26), otevírá téma, zda si reportéři mohou dovolit v zájmu vyšší literární kvality své knihy ohýbat některá fakta. Tato diskuse se vedla i v případě díla Ryszarda Kapuścińského, který byl jedním z otců-zakladatelů takzvané polské školy reportáže. Spor o Kapuścińského se rozhořel naplno po publikaci biografické knihy Artura Domosławského Kapuściński non-fiction v roce 2010. Autor zde mimo jiné poukazuje na reportérovo volné zacházení s fakty, která upravoval tak, aby dosáhl většího dramatického účinku, přičemž přibarvování skutečnosti se Kapuścinski dopustil i ve své autobiografii.
Diskuse o otci-zakladateli mezi polskými reportéry stále pokračuje a proměnila se i v obecnější spor o způsob reportérské práce – přiživily ji totiž podobné lapsy mladších reportérů. Góreckého argumenty se pokoušejí stanout mezi dvěma rozvášněnými tábory, z nichž jeden mluví o „škole lži“, zatímco druhý vyčítá kritikům, že závidí talentovaným reportérům jejich nadání a snaží se je nachytat na drobných klopýtnutích. Reportáž je tedy předmětem společenské, mediální i literární debaty. Nedávno dokonce reportážní kniha vyhrála nejprestižnější polskou literární cenu Nike.
Vrátíme-li se k úvodní otázce, co spojuje novelu Josepha Conrada Srdce temnoty a současné reportážní texty, můžeme říci, že je to kromě zmíněného metaforického setkání s Jiným také vnitřní paradox vlastní každému autentickému textu: mnohovrstevnatou skutečnost okolního světa vnímáme omezenou perspektivou lidského jedince a pokoušíme se ji zachytit – řečeno s Aleksandrem Fiutem – nedokonalými slovy. Dobrým reportérům, stejně jako dobrým spisovatelům, přičtěme k dobru jejich odvahu se vůbec na cestu do cizího i vlastního „srdce temnoty“ vydat.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025